Nejste přihlášen/a.
Tieto veci sa vekom a skúsenostami zvyknú zmiernit, ale keďže sa tak zatiaľ nestalo, určite by som vyhľadala pomoc odborníka. Mám pocit, že Váš problém nie je len obyčajná hanblivost, ale možno spadá niekam pod sociálnu fóbiu/úzkost. Asi by ste mali navštívit psychológa, ktorý by poradil, čo ďalej (len teda k nemu musíte naozaj aj príst ). Nejakú terapiu, postupné kroky na odbúravanie strachu. Na rozdiel od ľudí okolo Vás má psychológ či terapeut v náplni práce Vám verit, že máte problém, a netvárit sa, že si to len predstavujete. Podľa toho, čo píšete, Vám naozaj zasahuje do života, takže by bolo dobré na ňom začat čím skôr pracovat, aby ste si ten život mohli aj normálne užívat.
Držím palce!
Já jsem s tímhle taky míval problém sice ne na tak extrémní ale mněl a můžu říct že nejdůležitější je si uvědomit že vás lidi mají z 98.56% v pochvě (1.44% jsou rodina a přátelé) jste jim prostě ukradená akorát další člověk kterého vidí, projdou kolem něj a za dalších 12 sekund už aní neví že existuješ.
Jinak co se týče toho stání na zastávce "bez možnosti odchodu" mně vždycky pomohlo si vytvořit nějaký důvod/výmluvu kterou bych řekl komukoli kdo by se ptal (ProTIP: nikdo se neptá a všem je to jedno, ale vždy mi to pomohlo) Například:
Stojím na zastávce, chci pryč a je trapné odejít. Hned několik možností jak si vytvořit výmluvu:
1. Když už koukám do mobilu -> jejda došla mi zpráva: kamarád se chce sejít v parku. < problém vyřešen, když se mně někdo bude ptat proč jdu pryč, jdu za kámošem - nic trapného
2. Nervozně postávám a kontroluji si jizdní řády a hodinky: "sakra zase spoždění, takhle to do práce nestihnu, radši půjdu pěšky" < problém vyřešen ta pitomá MHD má zase spoždění - nic trapného, jdu naštvaně pryč
Dá se vymyslet hromada způsobů a výmluv pro absolutně cokoliv ale to nejpodstatnější je že na konci je to stejně všem ukradené a nikoho to nezajímá
Asi na závěr: Víte co bych si myslel o někom kdo přišel na zastávku 5 minut stál a pak šel pryč? Nic, protože toho člověka neznám a pravděpodobně již nikdy neuvidím.
Až na tu zastávku jsem měl taky dojem, jako *attiz*, že trpíš sociální fóbií.
No, co poradit? Na psychologa by to asi bylo, zvlášt při téhle intenzitě, na druhou stranu asi sama víš, co děláš špatně, jak bys to měla dělat správně a že tvé chování nemá faktické opodstatnění, tak mám dojem, že by ti psycholog moc nepomohl.
K překonání těchto stavů někdy pomohou situace, kdy není vyhnutí. Ty ti ale nepřeju.
Taky je opravdu důležité si uvědomit, že nikoho cizího vpodstatě vůbec nezajímáš. To ti už napsali jiní. Zkus se dívat kolem a uvidíš dost často, jak někdo odejde z fronty, ze zastávky, něco si chce koupit, ale na poslední chvíli si to ještě prohlédne a vrátí atd. A všimni si, že to opravdu nikdo neřeší. Takže příště si můžeš říct: "Ta paní taky odešla (udělala tohle), tak to udělám i já. A vám všem okolo je po tom prd."
A nebo to můžeš zkusit lámat. "Teď tam vejdu a i když se budu strašně stydět a cítit trapně, necouvnu, neuteču, stoupnu si tam do fronty, svojí vsugerovanou hanbou se sice budu propadat, ale vydržím. A budu tam stát až do konce, dokud na mne nevyjde řada, pak si nakoupím, zaplatím a půjdu normálně pomalu pryč a budu vítězkou."
Proč se nesvěříte mámě? Přece si tohoto problému nevšímala jen když Vám bylo 5 a 6, ne? Jaké to bylo, když jste chodila do školy? Učitelé si toho nevšimli? Nemůžete si sehnat nějakou práci pomocí známých/rodiny? Zkuste si dávat úkoly a ty postupně plnit - třeba odejít z té zastávky. Napočítejte si třeba do tří a jděte, nebo i utíkejte. Uvědomte si, že většinu těch lidí s největší pravděpodobností už neuvidíte, nebude si je pamatovat a oni Vás.
Ad zastávka. Na zastávce se dá stát a odejít, jako se to stalo mně, z různých příčin.
Myslel jsem, že pojede autobus, ale zrovna dneska nejezdí. Musím tedy pryč.
Myslel jsem, že autobus pojede, ale nepřijel. Hm... dneska má opravdu jet. Přijel po 20 minutách zpoždění. Což je třeba zpoždění, které mi nevyhovuje a proto jsem odešel na jiný spoj nebo na pěškobus.
Chápu tě. I tu zastávku. Dá se s tím pracovat, ale chce to trénovat, trénovat, trénovat. Nebo toho psychologa.
Myslím, že až budeš ještě o pár let starší, tak se to zlepší. Ale nechláchol se tím. Jednej už dnes!
Chce to komunikovat. Zkuste oslovovat lidi. Nemám problém navázat hovor třeba ve vlaku, nebo s děckem, když čeká s mamkou ve frontě u kasy. Chce to mluvit a mluvit, chce to cvik.
Nebyla jsem ale vždycky taková. Vzpomínám. Koncem 60. let byly velice módní výrazné oční linky. Vzpomínáte? namátkou třeba Y. Přenosilová. Já vyšla ze základky a s ostatními děvčaty jsme po tom šílely. Ovšem v té době bylo výrazné malování tabu. Aspoň co se rodičů týká. Nesměla jsem a hotovo, přes to vlak nejel.
Jednou jsem byla ve městě, coby patnáctiletá. zašla jsem do drogerie a neměla moc peněz. Tak jsem si chtěla koupit pro začátek aspoň ten štěteček na oční linky. Prodavačce jsem nesměle zabrblala: Chtěla bych štěteček NA LINKY. Asi ji nenapadlo, co takové kuře shání. Odešla a za chvíli se vrátila s bytelným štětcem na linky, tedy na ty malířské, co se rýsovaly pod strop! Zůstala jsem vyvaleně koukat, pak jsem se prudce otočila a beze slova vysvětlení zdrhla z krámu.
Dneska bych se rozchechtala a paní prodavačku vyvedla z omylu, že tohle není zboží, které chci.
Chce to prostě komunikovat, otrkávat se. Uviodíte, že si na lidi zvyknete. Jaga.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.