Nejste přihlášen/a.
Za mého dětství nic jiného nebylo. Nosily se pod bavlněné tepláky se širokými nohavicemi a gumou u kotníků. Na lyžování, sáňkování i bruslení. Dokonce i do školy k sukni. Dělaly se jenom světle hnědé a bílé /sváteční/ až později se pro malé děti začaly vyrábět i růžové, bledě modré a další barvy.
Když mi bylo asi 10 let, začaly se vyrábět krepsilonové. Hůlř se natahovaly, ale byly líbivější. Vzpomínám si, že mi mamka "pod pultem" sehnala červené a já v nich při školním divadle hrála čápa.
Pro vzpomínku. tohle je konec mé 3. třídy v bavlněných punčocháčích. Jaga.
Mně osobně nevadily. Taky jste si cumlali kolena? U nás to byl místní sport. Sednout si na podlahu, koleno pod nos a cumlat. Co jsem nesnášel bylo, když mi byly krátký. To mně vždycky máma ulovila, popadla za horní lem na bocích a natřepala dovnitř. Tehdy jsem se zařekl, že tohle svým dětem dělat nebudu. A vydžel jsem .
Samozřejmě jsem bavlněné pučocháče nosila. Ale když se objevily punčocháče krepsilonové, velmi ráda jsem se bavlny zbavila. Bavlněné nosily i moje děti na přelomu 70. a 80. let. Určitě ještě i v nižších třídách základní školy. U bavlněných punčocháčů se vždy brzy proděravěla kolena a muselo se štupovat. Vzpomínám na jednu maminku, která to tehdy komentovala slovy: Štupované do školky? Klidně. Koupit nové umí každý. Ale zaštupovat jen někdo.
Nosila a ráda, pěkně hladce obrace, vepředu jeden šev, vzadu dva. Starší sestra mě velmi často ulovila, stáhla punčochy a na tapkách zavázala uzel, který jsem jako malé dítě nezvládla rozvázat. Co jsem nesnášela, bylo v zimě nosit kamaše. Nebo kozačky, ale takové ty nízké, široké, co při chůzi stahovaly fusekle.
Jednoho dne přišly do školy dvě spolužačky a mely krepsilovové punčocháče z Tuzexu...a ted my všechny nasazené v tech hnědých s vytahanými koleny, bylo nám hrozně.
Jako hodně malá holka jsem je samozřejmě nosila, jako všichni, ale nerada, pořád se shrnovaly a lezly dolů, rozkrok někde u kolen, nenáviděla jsem to. Dost brzo jsem vlítla do kalhot a přežila v nich dětství, tak po třetí třídě bych raději zmrzla, než si je vzít na sebe. Tehdy nebyly dnešní úžasné materiály, chodili jsme v hubertusu a divných katatech, věčně s nudlí u nosu. Dnešní děti ani neví, jak jsou štastné, že se navlíknou do oteplováků nebo nepromokavé bundy a v teplíčku lítají venku.
Pančušky v detstve som nosil tak, ako každé dieta v tej dobe. Zimy ešte boli studené, mrazivé a plné snehu. Veľa možnosti čo si pod nohavice obliect nebolo. Pančušky sa služby hlásili už v septembri, najprv ku kratkým nohaviciam, potom aj pod dlhé nohavice. Alternatívou pančucháčov boli iba spodky, ktoré boli ušité s takého zvláštneho materialu s vlasom do vnútra. Keď sa človek spotil, prilepili sa na telo a mne bránil v pohybe. Na stehnách sa vytvorila taká falda, ktorá sa dala poznat aj cez nohavice. Patent ukončoval tú čast spodkov, ktorá končila v topánke. Veľmi rýchlo sa tiež uvoľnil a do ponožky sa dal dostat iba tak, že sa spravila záložka, ktorá potom v topánkach tlačila. Ale aj tak sa po chvíli vymalila z ponožky a potom trčala von z nohavíc. V predu pod gumou bol rázporok, ale ten sa dal použit iba vtedy, keď absentovali trenírky. Potom tu bola možnost spodného overalu, ktorý sme bežne volali ruky-nohy. Bol s podobného materialu ako spodky, ale boli na celé telo. Zapínanie bolo na chrbte, takže pri obliekaní bol nutný asistent. Obliekalo sa to ako skafander - najprv nohy potom ruky a niekto vám musel zapnút gombiky na chrbte. Vzhľadom k tomu, že človek občas musel na WC nemohli byt súčastou oblečenia trenírky, obliekalo sa to na holé telo. Aby sa mohli vykonávat telesné potreby, toto oblečenie bolo konštruované tak, že od pása v predu až po zapínanie na chrbte to bolo nezošité, iba zaobrúbené. Vzhľadom k tomu boli k tomu nutné aj pančušky aby zakrývali intímne partie tela. Pri cikaní museli dole nohavice aj pančušky, aby nedošlo k pocikaniu sa. Takže pančušky boli tou lepšou alternatívou ako z praktického hľadiska, tak aj z estetického hľadiska.
Malino, děkuji za vyprávění. Budu se smát ještě zítra. To, co píšete je fakt. Tomu "overalu" jsme říkali trikáče. Ale proč, to nevím. Byly to trikáče a já je musela nosit, když jsem šla bruslit. Vyčurat se, to bylo umění a když se nešlo včas, pak to byla malá tragdie.
Pamätám sa na overal typu nohy-ruky a súhlasím s tebou. Mne do nich pomáhal brat a ja jemu. Pančušky k tomu boli ozaj nutnostou, ale bolo v tom veľmi teplo, aj keď sme si doma vyzliekli nohavice, ale tortúra s vyzliekaním a obliekaním overalu nestála za to. Niekedy sme v tom aj spali. Ale treba uznat, že na sánkvanie a iné zimné šantenie to bolo ideálne.
Dobrý den. Divil byste se, ale tento typ bavlněných punčocháčů se stále prodává a jde na odbyt. Ne každé dítě má to štěstí, že netrpí na atopický ekzém. Pro tyto děti jsou punčocháče ze 100% bavlny velmi vhodné, vše ostatní jim pokožku dráždí...
Ja sem byl nastesti jejich noseni na verejnosti usetren. Ve skolce sem jako jeden z mala tehdy nosil frajerske puntikate kalhoty s cervenyma zaplatama na kolenou, ktere mi usila babicka. Jedine, kde sem je nosil bylo v zime pod oteplovakama.
Ale to jenom jako male dite. O noseni puncochacu ve skole slysim prvne. To by na mne nikdo vzivote nedostal. Kor v osmicce. Vzdyt to z Tebe museli mit vsichni desnou srandu.
Na prelomu 80. a 90. let sem prave zacal chodit na zakladku a stopro vim, ze sem ani na prvnim stupni puncochace nenosil.
Na prelome 80 - 90tých rokov som už mal vlastné deti a tento druh pančušiek nosili bežne aj do škôlky a aj do školy. Syn asi do 7. triedy, teda myslím tým, že ich nosil hlavne na von. Školu mal asi 50 m od vchodu a škola bola vykúrená, takže pančušky, až na výnimky, nebolo treba. Dost často vidiet aj dnes, že sa pančušky sušia na balkónoch a nevyzerajú ako ozdoba balkónu, ale asi sa nosia. Prádla dnes na balkónoch nie je veľa, lebo ľudia používaju sušičky prádla.
Bavlněné punčocháče se prodávají pořád, je to osvědčená klasika:
Já jsem navštěvovala ZŠ zhruba od pol. 90. let a ještě chvíli po r. 2000. Takové punčocháče jsem také nosila, ale hlavně k sukni. Pod kalhoty jsem je nesnášela. K sukni jsem ovšem měla "parádní": zářivě zelené, zářivě růžové (a v mladších třídách ještě bílé - ty už jsem později moc nechtěla).
K sukni jsem nosila ještě bílé bavlněné podkolenky - s nimi jsem měla neustále ten problém, že se po chvíli roztáhly a potom se shrnovaly po každých 10 krocích málem až ke kotníkům .
Když tak nad tím přemýšlím, ty punčocháče, co jsem později nosila do školy, nebyly z čisté bavlny. Takže jsem ty vyloženě bavlněné nosila jen jako malá (a s odporem).
Jak já je nenáviděl. Když mi je oblíkali, byl jsem poštípanej jak to nešlo chytit. Buď byly malé, nebo velké a štípalo to umělé vlákno jak čert.
U generece, ke které patřím i ja, by bylo těžké najít deti, ktoré je nenosily. Kluci, holky od podzimu do pozdního jara nosily punčocháče. Kluci ke krátkym, nebo skráceným kalhotám, v zimě pod dlouhý kalhoty, holky k šatům a sukním. V neděli a ve svátek bíle. Nebylo ničím neobvyklým vidět v punčocháčích kluka i v 9. třídě. Na SVŠ-ku se mnou chodil kluk, kterej je nosil k pumpkam. Nikdy mne nenapadlo se tomu divit. Divila jsem se, když můj syn je nechtěl nosit, nebot se mu kluci smějou.
Asi do tretej triedy som pančušky nosil bežne a nemal som s tým problém. Problém nastal, keď sa ma jeden chlapec starší ako ja, so smiechom opýtal: Ty ešte nosíš punčošky? Ha ha ha. A hneď mi oznámil, že punčošky nosia iba dievčatá a malé deti. Vtedy som po prvýkrát zapochyboval o tom, či je správne nosit pančušky, či by som nemal prestat ich nosit. Vtedy nás tam bolo viacero a smiali sa všetci. Skoro som s tade ušiel. Začal som si všímat, či ešte niekto okrem mňa pančušky nosí. Zistil som, že skoro všetci pančušky nosia. Prezúvali sme sa na chodbe na lavičke a kabáty sme si zavesili na vešiak v triede. Telesnú sme mali buď vo vestibule, alebo v triede, máj jún na školskom dvore. Do teplákov, alebo trenírok sme sa prezliekali v triede, chlapci aj dievčatá. Takže sa neoplatilo pančušky maskovat, lebo na telesnej sme museli s pravdou von. Občas sa stalo, že v septembri až v októbri som mal pančušky oblečené ku krátkym nohaviciam . To iste bolo aj na jar od apríla do júna. Ráno pri prezúvaní som si obzeral aj chlapcov z vyšších tried, ktorí nosia pančušky a zistil som, že veľa chlapcov pančušky nosí a tak som nechápal, prečo sa mi ten dotyčný smial. Mame som povedal, že už nebudem nosit pančušky, že chcem spodky. Mama, hoci nerada, po rozhovore s otcom súhlasila a kúpila mi spodky. Neviem prečo, ale začal som závidiet tým, ktorí nosili pančušky ďalej a oľutoval som svoje rozhodnutie. Občas som narástol, keď mi niekto závidel, že už pančušky nenosím. Potom, pod vplyvom výsmechu od toho chlapca, som začal pocítovat krivdu v tom, že dievčatá môžu nosit pančušky odkryte k sukni. V 4. triede sa na jar objavil jeden spolužiak v škole v krátkych nohaviciach a pančuškách. Ostatní chlapci sa uškŕňali a občas prstom ukázali na neho. On tým chudák strašne trpel a ja som mu závidel. Ale každá senzácie trvá dva dni. Po dvoch dňoch si to, že je v kratasoch a pančuškách už nikto nevšímal. Keď na jar zmyzol sneh a začala sa drat na povrch zelená tráva a my sme zase začali liezt cez ploty, stala sa mi taká nemylá vec. Pri preliezaní, vymoženosti novej doby, plotu s pletiva som si roztrhol školské nohavice od pol lýtka až celkom dole. Mama situáciu vyriešila tak, že odstrihla čast nohavice kde začalá diera a podhla ich na oboch nohách rovnako. Uvedomila si, že spodky pod krátke nohavice nepasujú a ani vonkajšie teploty neboli na holé nohy, rozhodla, že si oblečiem pančušky. Veď predsa nebude hneď utekat kupovat nové dlhé nohavice, z ktorých by som do jesene vyrástol. Keď som nesmelo zaprotetoval, povedala: Čuš! Buď rád, že si za to ndostal bitku. Mal som vtedy zmiešané pocity. Aj som sa tešil aj som sa obával ako budú reagovat spolužiaci. Tí, čo boli pri roztrhnutí nohavíc, tí to pochopili, ale aj tak si ma všetci riadne poobzerali. Vtedy som si všimol, že to spôsobilo rozruch iba v chalpčenskej časti triedy. Dievčatám to podľa všetkého bolo jedno. Takto som chodil do školy, až kým nebolo teplo natoľko, že stačili podkolienky, alebo ponožky.
Něčeho podobnýho jsem byla svědkem i já. Jenomže to bylo na bramborové brigádě. Fasovaly jsme vědra znehodnocené díramy ve dně. Jeden kluk si o přestávce sedl na obrácené vědro a o výčnělek si roztrhl kalhoty na zadku. Netušil, že díra je tak velká, nebo mu to bylo jedno, ale jasně bylo vidět béžové punčocháče. Pak mu jeden kluk řekl, že cez tu díru mu jsou vidět punčocháče. On na to jenom: Když někdo ještě neviděl punčocháče, at se podíva. Na druhej den přišel v těch samejch kalhotách, jenom punčocháče byly jiné.
Pamatuji, že jsem je nenáviděl. Skoncoval jsem s nimi definitivně ve druhé třídě ZDŠ, když mě do nich babička navlékla a chtěla tak jít se mnou na otevření pražského metra. Tenkrát to byl opravdu fyzický boj, já jsem chtěl jít v kalhotech nebo teplákách, hlavně ne v těch odpornejch pančucháčích navrch. Vyhrál jsem, nešli jsme nikam. Bohužel jsem tím novým metrem jel až o pár týdnů později...
To je zvláštní. Nechápu, co ti na punčocháčích vadilo? Vždyt je to oblečení jako každé jiné. To třeba, že by někdo nenávidel košili, nebo kalhoty. Každému člověku se líbí něco jiného. Někdo má rád holky a jiný vdolky. Proč si je nenáviděl? Posmívaly se ti kluci, nebo snad holky?
Babička ti je dávala ke kratasům? Asi v 7. třídě můj syn nechtěl nosit čepici. Když z domu odcházel, tak ji měl na hlavě a když zašel za roh, sundal ji a schoval do tašky. Nechápala jsem proč, proč nechce punčocháče, proč nechce čepici, proč nezapínal bundu, proč nedával košili do kalhot. Proč?
Přesně, někdo má rád holky...
... mne ty punčocháče s*aly už ve školce, tam jse v nich byli všichni, a když jsem se zul, tak napůl i z těma tapkama, bez bot se v tom chodit nedalo, a navíc to bylo fakt těžce neestetické oblečení. Možná to bylo jen praktické pro rodiče...
Pravdaže som punčocháče nosil. Také do školy. Když je nosily všichni, tak mi nevadily, ale když se punčocháče postupně vytráceli, tak mi bylo trápné se v škole převlíkat. V té době jsem zažil několik trapasů a průserů. Jednou jsem si chtěl vysvlíct punčocháče na záchodě a zapoměl jsem zaistit dveře na kabince a když jsem byl v tom nejlepším, teda kalhoty vysvlečený a byl jsem jenom v punčocháčích, jinej kluk otevřel dveře a zeptal se: Co to děláš? Jeden čas jsem si punčocháče oblíkl a pak, když mě maminka v nich viděla, tak jsem si je honem svlékl. To trvalo asi dva týdny a pak mi na to máma přišla a byl mazec.
Pravdaže som v detstve nosil pančucháče a čuduj sa svete neubudlo zo mňa, hoci ako chlapec som mal pocit, že znížujú môj kredit. Vo vyšších ročníkoch som pančucháče odmietal, ale moja mama mala iný názor. Keď sa blížila jeseň, začal som byt trochu nervózny a čakal som, kedy si mama spomenie, že pančušky sú už potrebné. Najviac som sa bál, že budem prvý, kto ich začne nosit a budem ten, kto zlýzne največší posmech. Do 5. triedy mi nevadili, lebo sme ich nosili viacmenej všetci, rovnako dievčatá aj chlapci. Myslím také tie klasické vrúbkované bavlnené, najčastejšie svetlo hnedé.
Punčocháče jsem nosil naposledy ve školce a už tenkrát s odporem. Na základce jsem byl této potupy ušetřen a ani je na prvním stupni nikdo nenosil. V osmičce si nedovedu představit že by mě někdo donutil vzít je na sebe .V tomto věku už koukaj kluci po holkách a kluk v punčocháčích navíc v tak hroznejch by byl totálně odepsanej a styděl bych se s ním jen kamarádit.
To, že většina přispěvatelů punčocháče nosila je zavádějící. Všechny příspěvky jsou od žen a je jesné, že jako holky je nosily k sukni, ale pochybuji už,že jenosily pod kalhoty. Možná tak v první nebo druhé třídě, ale rozhodně v osmičce punčocháče pod kalhotama nenosily ani holky natož kluci, teda kromě maminčiných mazánků.
Na prvom stupni ZDŠ nosili všetci chlapci pančucháče. Výnimku tvorili chlapci, ktorí prepadli, alebo takí, ktorých rodičia investovali radšej do alkoholu ako do oblečenia deti. Ja som pančušky nosil viacmenej celú základku, ale nebolo to z mojej vôle. Bolo to v šesdesiatých rokoch. Alternatívou boli ešte hroznejšie spodky hroznej a veľmi tažko identifikovateľnej farby. Vo vnútri boli jemné chlpky a navrchu pripomínali tepláky. Keď sa človek spotil, natiahli sa a zvláštne sa skrútili a vynikajúco bránili v pohybe. Patent na dolnom konci sa po pár minutách nosenia uvoľnil a pri chôdzi sa vytahoval z ponožiek a trčal z nohavice. To som radšej poprosil mamu o pančušky. Takže na záver: Áno ja som pančušky nosil, keď som bol dieta. Na lyžiarskom zájazde som s prekvapením zistil, že niektorí chalani ich mali tiež. Neprekvapilo ma to, že ich majú, ale to, že sa vyrábajú také veľkosti. Krepsilonky som mal iba jedny, ale tie hrýzli(kousali).
Ano, klasické pančucháče (dva šviky vzadu a jeden vpredu, vrúbkované) som nosil. Nepovažujem za pravdu tvrdenie, že na prvom stupni ZDŠ sa pančušky nenosili. U nás v dedine bola ZDŠ iba 1. až 5. ročník. Telocvičňu sme nemali a telesnu sme sa prezliekali v triede, takže sa dalo presne vidiet, kto pančušky má a kto nie. To záležalo na tom, kde a v ktorých rokoch chodil do školy. Možno vo väčších mestách na relatívne teplom juhu Slovenska, alebo Česka sa nosili menej, ale pod Tatrami, na Liptove ,Orave a Spiši sa rozhodne nosili. Pamätám sa, že sa našli chalani, ktorí pančušky nosili ešte v deviatke. Nehovorím, že to bolo masové, ale dalo sa vidiet. Potom sa dalo domysliet. Keď sa na dvore sušili pančucháče a v rodine boli 4 chalani. Niektorý chalani(a aj ja som k nim patril, ktorí ich nenosili do školy, keď bola telesna. Pri detských hrách a chlapčenskom klbčení sa nedalo ustrážit maskovanie ponožkami. Pamätam sa keď pri jednej pasovačke došlo k vykasaniu nohavice chalanom starším ako ja a ukazali sa pančušky nad podkolienkami. Dva šviky na zadku bol neklamným znakom pančucháčov aj cez tesilové nohavice, alebo teplaky, stačilo, keď sa dotyčný zohol, alebo, keď sa škriabal na strom. Otec železničiar pri cetách do Prahy kupoval pančušky tam, lebo tam sa dali kúpit aj iných farieb ako u nás.
Někde v horách se punčocháče pod kalhotami asi opravdu unosí. V podmínkách jihomoravských zim si ovšem pamatuju jen jednou, že jsem si je pod ně dobrovolně oblékla. Bylo to na SŠ praxi v jednom zahradnickém podniku (celodenní venkovní práce). Byl tehdy opravdu značný mráz a v samotných montérkách člověk přestával cítit nohy. Jinak jsem měla vždy pocit, že bych se v punčocháčích pod kalhotami doslova uvařila.
A k těm nařaseným punčocháčům s vytlačenými koleny jsem měla béžovej huberták a takové ty zapínací kotníčkové bílé galoše, co v nich byly bačkory. A na hlavě čepičku zvanou měsíček uvázanou pod bradou.
Ano, Lisko, tohle jsem přesně také měla. A ke kabátku ještě "prostrkávací" šálu na krk, na konci byla jakoby do srdíčka a před srdíčkem takový tunýlek, tudy se konec prostrčil a drželo to na krku.
Maky, i to jsem měla, v červeném provedení. To byla docela úzká pletená šálka, celá hladce a ta srdčitá špička obrace. Jak se prostrčil ten "list" tunýlkem, tak to vytvořilo takový připlácnutý křížek pod krkem...
.Dneska jsem při průjezdu Berounem koukala z rychlíku, jestli nespatřím, jak frčíš na svém malém elektrokole.
Za mého dětství punčocháče nebyly, nosili jsme podvazky na kšandy a dole upevněné na hrubší bavlněné punčochy. To nosili i kluci a na to třeba krátké kalhoty a pod nimi jim lezly ty podvazky. Když jsem asi v 6.třídě dostala punčocháče, které upletla paní na stroji, byla jsem blahem bez sebe. Ale nejhorší bylo, když nás maminka v zimě navlékla do trika. Bylo to spojené triko s kalhotami a nacpalo se to pod ty pučochy s podvazkama. To jsme nenáviděli.Teď je pro děti nádherná a pohodlná móda, moc jim to přeju.
Punčocháče jsem nosila, bavlněné i krepsilonové a žádné traumatické vzpomínky z toho nemám. Nechápu vaše utrpení.
Punčocháče jsem nosil normálně celé dětství. Starší sestra si je brávala sama od sebe pod kalhoty tak od poloviny října a já jako mladší sourozenec ji musel následovat. Měli jsme je pak každý den až tak do konce března. Často jsme si je nechávali jen tak bez ničeho i po škole na doma, když jsme měli nějakou návštěvu tak s tepláky. Měli jsme klasické vroubkované bavlněné, já většinou bežové, ale občas jsem musel donosit i po sestře. Neunikl jsem tedy i červeným nebo růžovým, to ale jen mimo školu. Na podzim jsem se vždycky trochu styděl, ale de fakto celá třída věděla že já jsem ten první kdo je nosí a časem přibyli další. V osmičce nás myslím bylo pět.
Ako chlapec som pančucháče nosil. Najprv bez problémov, lebo som bol presvedčený, že ich nosí každý. Neskôr mi ich nanucovala mama. Asi tak v 4. triede sa mi pri prezliekaní na telesnu posmieval jeden chlapec, hoci som nebol jediný,posmieval sa iba mne. Vtedy som sa zahanbil, lebo na mňa pozerali všetci ako sa prezliekam. Chcem podotknút, že sme sa prezliekali v triede všetci spolu - divčatá aj chlapci. Ten čo sa mi posmieval mal pančušky tiež, takže som nechapal prečo. Potom som sa dozvedel, že sa mi posmieva za biele , rozumej dievčenské, pančušky. Zdedil som ich po strašej sestre. Mame som vtedy povedal, že chcem iba chlapčenské, teda hnedé a modré. Myslím, že ešte v 6., alebo 7. triede som pančušky nosil. Potom sestra prešla na krepsilonky a silonky a tie mi mama nedávala donosit.
Ráno kolem páté roznáším noviny a nosím pod riflama silonky.Vidět to není,ale je teplo na kosti v mém věku.Manželce to nevadí a navíc mi pomáhá vybrat tu správnou velikost.Raději budu v teple než už ve třiceti kulhat s nemocnýma nohama.
Jó, punčocháče jsem v detství nosil víceméně do konce ZDŠ. Do školy taky. Do ty páta třídy jsem je nosil od října do května, ve vyšších ročnících když napadal snih, nebo přišli mrazy. Jednou na 1. máje sme šli odětí do trikolory bíle punčošky, bíla košile, modré krátasy a rudý pionýrsky šátek. Dévčatá sukýnky.
Co se týká mého dětství, výběr nebyl téměř žádný, takže mi to nepřišlo, když jsem je musela nosit ještě i na střední škole. Zdaleka jsem nebyla sama. Později jsem nosila pod kalhoty jenom silonky. No a před pár lety jsme koupili chalupu na horách, kde je v zimě o dost chladněji a já jsem se vrátila k nošení těch vroubkovaných dětských punčocháčů, teď už v dospělácké velkosti a nedám na ně dopustit. Začala jsem je dokonce nosit pod kalhoty i do práce nebo když jdu v zimě někam ven.
Samozrejme, že som nosil. Vtedy nebola otázka postavená "Či?", ale "Kedy?" To kedy záležalo od mamkyného rozhodnutia. Ako sa rozhodla som sa dozvedel ráno, keď ma prišla budit do školy. Keď na stoličke, kde som mal školské oblečenie, vyseli pančucháče, bolo rozhodnutie. Protestovat sa mohlo iba v teoretickej rovine. Ešte nie je taká zima. Zase budem ja prvý a podobne. Moje protesty boli odmietnuté podobne ako vo filme Slunce, seno, jahody, keď pani Rúžičková(nemám u s kroužkem) povedala : Co by jine deti za to dali, třeba v africe... Janko, Ferko, Mirko ... už určite tiež budú mat pančušky. Dnes môžem povedat, že v tom mala pravdu, ale vtedy mamy ničomu nerozumeli.
Asi máš na mysli pánske pančuchove nohavice Roko, alebo tak sa volali. Tie mi ponukla známa, čo pracovala v textile. Prišiel som práve s vojny a dával som dohromady civilný šatník. Jej otázka, či nechcem pánske pančušky,ma priviedla do rozpakov. Ukázala mi ich a ja som nedokázal povedat nie. Nosili sa celkom dobré, neprkážali pri pohybe a veľmi dobre tepelne izolovali nohy a zadok. Myslím ale, že sme trocha odbočili z témy.
Pravda aj ako chlapec som nosil pančušky asi tak do 7. triedy bez problémov. Neskôr iba v dňoch, keď nebola telsná. Potom hlavne na lyže a turistiku.
No jó, punčocháčky jsem nosila. Nosila jsem je ráda, hlavne k sukynkám. Nejraději bíle nebo červené a vlastne všech barev jaké maminka sehnala. Pod kalhoty většinou béžově hnedé. Bráchové je taky nosili. Vztekali se když maminka chtěla aby donosili bíle a červené punčocháče, z kterých jsem vyrostla. Něktří kluci nosili punčocháče až do devítky. Když jsme byli ve druháku na gymplu na horách lyžovat, tak nekteří kluci je měli taky. Synové a vnuci je taky nosili. Manželovi jsem jednou koupila také pánske punčocháče. Když je vyskoušel, nechal si je na sobě a chtěl abych mu ještě koupila. Když ho uviděla dcéra, řekla: Táto, co to máš na sobě? Pak doala, že mu seknou.
Pančušky som pravdaže nosila a nosím ich stále. Ako deti sme všetci nosili bavlnené patentové, tiež som tu čítala, že vrubkované. Najviac sa nosili hnedé, ale my dievčatá sme nosili aj biele, hlavne do školy a v nedeľu do kostola k sukni, alebo k šatám. Kedˇsme šli do kostola, tak všetky dievčatá od malých až po deviatačky mali biele pančušky k sukni. Nepatrilo sa dievčtám do kostola chodit v nohaviciach. Ja som ešte aj v deviatej triede nosila klasické pančušky do školy k sukni a vlastne všetký dievčatá tak isto. Krepsilonky a silonky sa objavili až neskôr. V tej dobe aj chlapci nosili pančušky ku krátkym nohaviciam, alebo k takzvaným pumpkam a niektorí aj na meštianke. To boli také nohavice, ktoré sa pod kolenom zapínali na gombík a zvyšok širokých nohavíc previsal tak do pol lýtka. Výhodou týchto nohavíc bolo to, že ako chlapec rástol, zmenšovala sa iba previsajúca čast nohavíc. Nosil sa k tomu opasok, alebo traky.K pumpkam sa nosili hlavne podkolienky, ale v zime sa obliekali podkolienky na pančucháče. Aj moji bratia nosili pančušky bežne, nechceli iba biele po mne, Tak ich mamka zafarbila na modro. Bolo to na prelome 50-tých a 60-tých rokov.
Pumpky pamatují. Nosil jsem je když jsem vyrost z krátkejch kalhot. Pod pumpky jsem nosil nejdřív punčochy na podvazek a pozdějc punčocháče ještě na měštanke. Měštanka říkalo něčemu co by se dnes dalo nazvat určitou formou střední školy. Pozdějc se udělala devítiletka, po ní se šlo na SVŠ a pak do práce, nebo na vejšku. Punčocháče ke kratkejm kalhotam jsem také nosil. Ne jenom já, ale nosily to všichni, kluci i holky. Holky punčocháče nosily k sukním.
Nosil, p celou základku. Většinou vkuse od podzimu když se poprvé pořádně ochladilo až do jara. Nosil jsem klasické bavlněné hnědé, občas jsem ale dostal po sestře na donosení i růžové nebo červené. Ty jsem do školy nosit nemusel, jen na ven. Jednou jsem si punčocháče zkraje podzimu do školy schválně nevzal, máma na to přišla a za trest jsem je musel nosit i po návratu ze školy nebo z venku i na doma bez tepláků. Prý abych si uvědomil že na jejich nošení nic není a nemusím se za ně stydět. Sestra tak chodila běžně, já musel taky a to někdy i v těch červených nebo růžových. Pamatuji si že zrovna jednou takhle se za mnou stavil domů spolužák. Nijak se mi nesmál, ale ve škole to rozkecal že nejen že nosívám holčičí punčocháče ale musím je mít i doma se sestrou. Prostě trapas. S jedním spolužákem jsem se kvůli tomu porval, dostal jsem poznámku a za trest jsem ty holčičí musel nosívat i do školy pravidelně.
Problém s nosení takzvaných dievčenských pančucháčov som mal aj ja. V tých dobách sme vlastne všetci chalani pančušky nosili, teda skoro všetci a nie vždy. V tej dobe bolo v rodinách 4 a viac detí a tak sa v každej rodine našla staršia sestra, alebo sesternica. Mne mama raz doniesla z práce pančušky, ktoré jej doniesla nejaká jej kolegyňa po dcere, aby som ich donosil, lebo je to škoda vyhodit. Mama bola šetrná, lebo stále bolo treba niečo dokončit, alebo vylepšit na dome a posplácat požičané peniaze na dom, tak s vďakou donesené pančušky prijala. Nemusite ani pochybovat, že to boli hlavne "dievčenské". Teda biele, tie boli pre mňa celkom prijateľné, červené a ružové. Tie zas pre mňa prijateľné neboli. To ale mamu nezaujímalo. V tom baliku boli aj pančušky krepsilonové vzorované bielej farby a keď som ich uvidel vyhrkli mi slzy do očí. Mama si ich obzerala a povedala, že tieto budu sviatočné. Ešte že tak! Dievčenským farbám som sa snažil vyhnút. Aby som ich nemusel nosit do školy, tak som si ich obliekal na von. S tým mama súhlasila, ale niekedy sa nedalo vyhnút dievčenským pančuškám aj do školy. Vtedy som sa snažil, aby to nikto nevedel.
Jako kluk jsem punčocháče nosil, někdy jsem se vztekal a nechtěl je nosit, ale maminka měla jiný názor. Nosil jsem také tzv dívčí barvy a vzory. To se stáva, když máte starší sestru. Podědil jsem i krepsilonky, ale né moc.
Ružové pančušky sa mi vyhli. Nie preto, žeby mama pochopila, že sú pre chlapca nevhodné, ale jednoducho vtedy sa v našom obchode neobjavili. Či sa aj vyrábali neviem. Čo si pamätám dievčatá ich začali nosit, až keď som chodil do tej šietej, siedmej triedy. Biele (dievčenské) som občas nosieval. Po sestre a sesterniciach, alebo od známych, ale tie boli obnosené, nie zodraté, ale iba mierne obnosené. Na 1. sväté prijímanie som mal oblečené nové biele, kúpené pre mňa na túto príležitost.
Jó jako kluk jsem punčocháče nosil. Po domě jsem je nosíval jako domáci oblečení. Bylo to pohodlný. Když jsem šel ven, jenom jsem si oblékl kalhoty a bylo. Ve vyšších ročnícich mi už trochu vadily kůli převlíkaní na telocvik. Vadilo mi taky, když se mi na kotnícich dělaly harmoniky, ale to bylo jenom když mi maminka koupila o číslo větší.
Jo, punčocháče jsem jako kluk nosil, asi tak do 7. třídy. Pak jsem z nich vyrost. Nemůžu říct, žebych z toho měl nějaké trauma, ale zažil jsem několik nepříjemných okamžiků. Když jsem vyhrál soutěž kdo první příjde do školy v punčocháčích. Myslím tím, že jsem se jako první v šatně svlíkl do punčocháčů při převlíkaní na telocvik. Když jsem měl, podle někoho moc velkej úspěch u děvčat, tak nezapoměl před nima prohodit, že nosím punčocháče. Cítil jsem se dosti trápně. Děvčatá tomu, nikdy moc nevěnovala pozornost, no i tak jsem se trošku styděl. Ja jsem pak vyrost a etapa punčocháčů skončila. Ne však u všech kluků. Něktří je nosili do konce základky a dokonce jsem se setkal s klukem, co je nosil i na střední škole.
Záleží na tom, čo si pod pojmom "jako děti" predstavuješ. Moja mamka nebrala do úvahy, že som vo svoijích 12 - 15 rokoch už dospelý. Každoročne v tom istom čase sa dostavil vždy ten istý problém - p a n č u š k y. Niekedy v septembri sa opakoval ten istý rituál. Mama v sobotu doniesla do kuchyne pančušky a nechala ma ich skúšat, aby zistila v akej sú kondícii, či nie sú deravé, malé a či ich mám dost. Tie pre mňa už nevhodné rozdelila na tri kôpky. V prvej boli ešte nezodraté, ale mne už malé. Tie dala opróbovat mladšiemu bratovi a následne mu prikázala si ich vyskúšat a následne odložit medzi svoje veci. V druhej boli ešte celkom obstojné, ale nesplňali podmienky nosenia mojim bratom. Tie darovala niekomu v práci, alebo v rodine. Posledná skupina boli na vyhodenie, alebo na "handry", s tými poumývala okná, alebo vytrela podlahu a potom ich vyhodila. Potom zhodnotila, či a v akom množstve nám treba pančušky dokúpit. Prípadné moje, či bratové protesty zlikvidovala hneď v zárodku výhražkou, že požaluje otcovi, alebo varechou. Otec sa jej do obliekania svojích synov nemiešal a vždy dal za pravdu mame. Musím povedat, že dal jej za pravdu naozaj dôrazne.
Potom sme s bratom čakali už len na vykonanie ortieľu - oblečte si pančušky, vonku je zima. Rozsudok bol vykonaný podľa počasia, najčastejšie ráno pred školou. Niekedy koncom septembra, alebo začiatkom októbra. Občas sa stávalo, že nás mama zavola z vonku, aby sme si obliekli pančušky, alebo nám kázala poriadne sa obliect, keď sme šli von. To bolo v poriadku, lebo sme sa nemuseli v šatni pred spolužiakmi prezliekat.
Připomína mi to také moje dětství. Konec záři, nebo počátek října znamenaly, že maminka nás budila se slovy: Tady máte punčocháče venku je zima. Nebo a dnes si už vemte punčocháče, venku je zima. Ségra s tím problém neměla, nebot ona už punčocháče nosila k sukním, nebo šatům. Někdy v 1. nebo 2. třídě mi je maminka dávala i ke krátkejm kalhotám, ale to jen v záři a na jaře v květnu a občas i červnu. Prakticky jsem punčocháče nosil skoro celou ZDŠ. V osmičce a devítce se mi zdálo nošení punčocháčů potupným, ale žebych z toho měl trauma to né. Zůstaly jenom úsměvné vzpomínky.
A proč né? Devitiletku jsem končil v roce 1970. Tehdy ješte v zimě mrzlo a venku bylo i přes metr snehu. Denní teploty se tehdy pohybovaly kolem - 10° až -15°C.
Když si to nechceš představovat, tak si to nepředstavuj. To se každému klukovi dívaš co nosí pod kalhotama? A co nosíš pod kalhotama tý? Myslím v zimě.
Mimochodem, když navštíviš Atény, jdi k prezidentskému paláci a podívej se, co má čestná stráž oblečené pod bílou suknici.
Já si myslím, že je to nesmyslná diskuze. Otázka byla na dobu, před mnoha lety, když nebylo pro děti nic jiného. Ani pro ženy. Chlapi mívali plátěné spodky se šňůrkama dole, aby je zavázali. Mnohem později přišly na pult hrubé punčochy pro ženy, ještě na podvazky, na gumu nad kolenem. Punčocháče později. Spodky z maka, pro kluky mnohem později. Ještě mí vnukové nosili punčocháče s ustřiženými šlapkami a až pak leginy.
Neviem prečo by to mala byt nezmyselná diskusia. Mám 5 deti, troch chlapcov a 2 dievčata. Medzi najstarším a najmladším je rozdiel 7 rokov. Všetky deti nosili pančušky bez výnimky.Pri piatich detoch sa nedá veľmi špekulovat a vymýšľat parády. takže mladšie deti nosili oblečenie po starších súrodencoch. Tak to bolo aj s pančuškami, takže chlapci nosili aj pančušky v "dievčenských" farbach. Tomu sa vyhol iba najstarší syn, lebo bol najväčší a nemohol nosit oblečenie po sestrách. On prestal nosit pančušky v 8. triede. Mal skoro 180 cm a nohu veľkost 9,5. Ostatní synovia pančušky nosili do konca ZDŠ. Občas špekulovali, to je pravda, ale dohodou, že do školy iba v dni, keď nebola telesná sa problém vyriešil. Stávalo sa, že ráno zabudli, že maju telesnu a obliekli si aj pančušky a pokiaľ viem nič zvláštne sa nestalo. Ja som ako dievča nosila pančuchy na stehne ich pridržovala guma, alebo v zime sa zastrčili do teplých spodných gati, ktoré boli nad koleno. Keď sa v 50-tých rokoch objavili pančuchové nohavice, tak som ich nosila. Bol to vtedy módny hit. Boli pohodlné a aj teplé. Môj otec nosil platené spodné nohavice, ako si spomínal. Môjmu manželovi som kupovala klasické CG, teplé spodky. Najmladší chlapci nosili pančucháče pod šponovky na lyžovačku aj po skončení ZDŠ. Na lyžiarský vycvik som im kúpila pánske pančuchové nohavice. Určite ich mali oblečené, lebo domov ich doniesli viditeľne použité.
Nemyslím si, že punčocháče jsou přežitek. Kluk si ráno punčocháče bere, když jde do školy. Jak říkam, když jde a ne když se učí s domova. Názor můžeme mít rozdílný, ale musíme nechat toho druhýho se slobodně se rozhodnout. Před dvěma roky na podzim přišel kluk s tím, aby mu máma koupila punčocháče, že prý se to nosí.Manželka mu řekla, že když mu je koupí, tak je bude nosit a on je nosí. Občas jsem zahlédl, že kluci co za ním chodí mají punčocháče také. Máme větší problém dostat do punčocháčů dceru, prý to děvčatá nenosí. Tak nevím kde je pravda.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.