Já jako jiný druh člověka

Víte, co je nejlepší terapie? Dělat něco pro věc samotnou, ne proto, abych nabyla sebevědomí tím, že mi ostatní budou líbat nohy. Dělat něco pro druhé, tak, abych z toho nic neměla. Je to těžké, takových lidí jako vy, kteří jsou sami se sebou v pr...li a neumějí fyzicky máknout, přibývá. Prozatím začněte běhat několik km denně, pročistí se hlava, jak už jsem tu komusi psala. Nejhorší je grnět u počítače a vymýšlet nesmysly. Jo a víte, co je to neschopnost? Zhmotnělé pochybnosti. Zvedněte zadek a jděte ven.

Zkus si najít koníčky a dát si cíle, snaž se ve škole. Můžeš se třeba zapojit do nějaké organizace na pomoc bezdomovcům. Taková činnost by Tě uspokojila ne? Měla bys dobrý pocit bavilo by Tě to, třeba bys tam potkala někoho, s kým by sis rozuměla víc.

Normální introvert. Je dobré najít si něco, čemu se budete intenzivně věnovat, třeba hře na nějaký nástroj, a pak osobu, se kterou si budete rozumět. Obojí se tedy pochopitelně snadněji řekne než udělá, ale věřte, že takových "jiných" vůbec není málo, jen nejsou moc vidět. A nečekejte moc, že vás ti "normální" pochopí. Většinou vás budou považovat za namyšlenou s odtažitou.

Na svůj věk jsi poměrně přemýšlivá a hloubavá a to rozhodně není něco, co by mělo být špatně, naopak. Budeš asi i velmi empatická osoba, to mi tak nějak sedí i k tomu, jak přemýšlíš nad bezdomovci a nemorálním vyděláváním peněz, že máš intuici, to je pěkné. O žádném tvém povyšování tu nemůže být řeč, přijde mi, že naopak máš tendence se shazovat a podceňovat, což vzhledem k popsané situaci s mamkou je i pochopitelné, takové "výlevy" od rodiče nikomu moc nepřidají. Jestli si nejde tak nějak v klidu popovídat s mamkou, není v rodině někdo jiný, kdo by tě vyslechl? O tátovi nepíšeš, nějaká teta, babička? Je dobře, že se z toho takhle někde aspoň vypíšeš. Jen takový ten celkový pocit nezapadnutí, neúspěchu, psycholog by poradil nejlíp a jistě by se našel i nějaký hrazený pojištovnou. Ono pocit nezapadnutí a nepochopení je v tomto věku do jisté míry pochopitelný, nepříjemný pocit mezi lidmi být taky může, ale taky to může být sociální fóbie a deprese a s tím je lepší zatočit co nejdřív. Určitě máš zdravý náhled, chceš situaci řešit - konzultovat. Zkus obvolat nějaké psychology a poptat se, jestli mají smlouvu s tvojí pojištovnou. Netuším, kdy padnou tvé osmnácté narozeniny, ale třeba jsou za rohem a něž by tě objednali, tak padnou narozeniny a odpadne ti stres s tím, aby to "neprasklo" doma.

Asi to nejbolavější, to je vztah s maminkou, respektive jednání Tvé matky s Tebou. Proto, jestli se někdy k psychologovi dostaneš, tak toto bude první téma. Ty dva Tvé poslední řádky, to je drsné.a vysvětluje to Tvoji citlivost a uzavřenost. V těhle situacích bych asi volala linku důvěry. Tady jsme přeci jen laici. Určitě si ale hledej nějaký koníček. Třeba zájmovou činnost, která souvisí se Tvou školou, nebo choď s turistama na poznávací výlety. Nebo se zapoj v nějaké charitě.Zjisti si ve svém bydlišti. Někde takhle dobrovolníci docházejí za osamělými babičkami do domova důchodců, vozí je a povídají si s nimi. Obohacuje to obě strany. Můžeš pomáhat ve psím útulku venčit psy. Jen neseď nečinně a věř si.

Hezký den,zřejmě jste v uvažování napřed před svými vrstevníky,proto si s nimi nerozumíte. Měla jsem to ve Vašem věku (a vlastně i později),stejné. Hledejte nějaký prostor,kde se můžete realizovat a využít Vašeho potenciálu,nějaké nápady už tu padly...Pokud se cítíte na dně,tak psycholog je dobrý nápad,lepší,než pak za pár let skončit na práškách,věřte,že vím, o čem mluvím.

Važte si sama sebe,pochvalte se za to,co umíte. A přátele si můžete hledat mezi staršími,ti Vám asi budou lépe rozumět.