Nejste přihlášen/a.
Zdravím. Škoda, že se nedělají spartakiády. Neúčastnila jsem se, jen jsem to viděla přímo na Strahovském stadionu a pak v televizi. A pak to v 90. letech skončilo. Ale sestavu jsme se ze začátku učili. Kdo jste se neúčastnil a nezažil to, toužíte po nějakém takovém cvičení? Dělat cvičební sestavu pro obecenstvo? Nedávno to běželo v televizi na dvojce, různé spartakiády a sokolský slety. Sestavy byly hezký, zdraví to prospělo a vztahy utužovalo. Ruce a hlavy měli nahoře. Rukama hýbali do různých poloch. Nyní má hodně lidí skloněnou hlavu a ruce dole k mobilu nebo počítači a záda bolí. Proč už to není? Myslíte, že to někdy v budoucnu bude?
Proč už to není jsem tam neměla psát. Bez té věty.
Děkuji za názory.
Cvičila jsem v Praze na dvou. Nacvičovala pak se svými žáky tři spartakiády. NA KOUKÁNÍ JE TO KRÁSA, ALE na cvičení náročné, hlavně pak časově / secvičné/ a ve finále taky obrovský zážitek. Ale pro učitele vyčerpávající dřina! A nejen ten nácvik samotný, ale i to technické kolem, plus přesuny na secvičné, spaní v polních podmínkách. Dneska by to takhle nešlo. Tehdy nacvičovaly všechny děti v tělocviku, mnozí rodiče v Sokole.Jezdilo se předvádět svůj výkon. Ti lepší postupovali do okresních, krajských Spartakiád. Elita jela do Prahy. A podle toho jste měnili formace a poslední týdny třeba všechno místo vlevo, tak se šlo vpravo kvůli obrazcům. Při dnešním "demokratickém" přístupu by nacvičovala hrstka, maximálně polovina žáků, a nejspíš tedy mimo školu. Nacvičující učňovskou mládež si dnes nedovedu představit. Tady už není ten přístup. A myslím, že i mezi tělocvikáři by bylo hodně těch, co by to odmítli. Takový nácvik vyžaduje celoroční přípravu, odpovědnost, trpělivost, výdrž i fyzickou. Pro mnohé kantory byl tento příkaz shora i tenkrát hodně proti srsti.Museli. No a v neposlední řadě zájem o pohyb i jeho vlasní zvládnutí je teď na nižší úrovni. Mnozí by měli dnes problémy. V některých skladbách určitě. ALE na koukání je to krása
Jednu secvičnou na jednom velkém rozpáleném stadionu sledovala při treninku koulařka Fibingerová. Odházela tunu železa a sledovala, jak ty vzdorující znavené dorostence drezíruju podle plechových značek zaprášených škvárou. Pak se na mne otočila a povídá: "Jáá bych to ne-dě-la-la ani za nic! To raděj tohle." A ukázala na tu hromadu ocelových koulí.
Jedno si uvědomuji, jak by se tenkrát hodily mobily! Neexistovaly. A tak se běželo pro info na tribunu třeba dvacetkrát, než se zprovoznil místní rozhlas nebo někdo pochopil, co na nám sdělují tou hlásnou troubou.
V naši rodině byla Spartakiáda tradice, cvičil otec, mamka, já i sestry. V rodině manžela taktéž. Nikdo nás nenutil a dodnes na to vzpomínáme. První Spartakiádu v Praze mi bylo asi 10 let a dodnes mám schovanou modrou sukénku, modrý šátek a bílé tričko s mnoha podpisy ani nevím koho, s pozdějšími kužely si hrají vnučky. Kdo to nezažil nic o tom neví a takoví mají nejvíc řečí, že to bylo všechno špatně.
My mely zelené sukénky s bílími vlnkami dole a bílá trička /škoda,že jsem si to neschovala/, ty starší sukénky se žlutými vlnkami a žlutým tričkem - to byla II. celostátní spartakiáda, nejdříve jsme meli vystoupení v našem mestečku a pak jezdili po okolí. Při hodinách tv ve škole me vyhovoval ten řád a disciplina, jakou to vyžadovalo, v Sokole to bylo samozřejme dobrovolné. /aha, tenkrát to musel být Slavoj/
Hezký den
Spartakiády se mi líbily, nejvíc asi sestavy "vojska", i dnes by klidně něco takového mohlo být, věřím že by se našli lidé kteří by do toho šli s chutí protože by je to bavilo, nebot lidé mají různé zájmy...
Taky si myslím, že by se nějaký nadšenec našel. A kdo by nechtěl cvičit, tak nemusí. Doma si sama cvičit, není zábava a na cvičení s ostatními žádní diváci nejsou. Nikdo nezatleská.
Však samozřejmě že by to bylo čistě "dobrovolné" jak jinak, jakmile je něco "povinné" bude z toho vždy jen "otrava" "nechut" "rozladění" a ono je vždy vidět když skupinu lidí něco "baví zajímá" jen na základě dobrovolnosti vzniká "zdravý duch" jakéhokoliv sportovního či zájmového "klubu" a ten entuziasmus radost se pak přenese i na ty diváky..., ve výsledku z toho budou mít radost všichni. Největší chybou je, když společnost (jakákoliv společnost) lidem něco vnucuje nebo vyloženě nutí i kdyby šlo o něco ve skrze prospěšného, na druhé straně se to pak té společnosti vrátí v tom, že lidé si na ni "vylijí" všechny své nezdary všechny své frustrace...dříve společnost nutila lidi pod nátlakem nějakého omezování osobní svobody či rozvoje, dnes společnost nutí lidi nátlakem finančních sankcí , pokut postihů u slabších to pak znamená exekuce a ve výsledku sociální likvidaci
Bylo to hezké,,učitelé se nepředřeli a jiní také,,,aspoň mla´doši měli nějaký cíl..Vždy lepší,než sedět u PC----!
Souhlasím. Z PC bude lidem za pár let bolet krční páteř a budou mít fyzioterapeuti a maséři dobré kšefty! Co budou, už mají.
"zavinac", a proč tedy sedíte u toho PC? Můžete pro děti něco zorganizovat. Kde by svět byl bez techniky? Technika dokáže usnadnit život, jsem štastná za aut. pračku i za sušičku a za jiné výrobky, které mně šetří čas a sílu. To bychom se také mohli vrátit na stromy...my máme zahradu a pohybu až nad hlavu...naši mladí v paneláku, ale každý víkend s dětmi po památkách, po akcích, děti mají kroužky, vůbec nikdo nemusí sedět u PC imrvere, je to na každém z nás, každý má svobodnou vůli, jak trávit svůj volný čas...
Po spartakiádách netoužím. Hromadná cvičení nemám ráda. Pár vzpomínek:
1960 - předškolačka: Vídám chodit do cvičení starší děvčata s obručemi hula hop a dospělé ženy s kužely. Zdá se mi, že jsou to nejbáječnější předměty na světě.
1965 - školačka, sportovní typ: Dočkala jsem se, nacvičujeme. Nechodíme na hřiště běhat a skákat, v tělocvičně zahálejí kruhy, míče. Žádné hula hop či kužely, ani kapesníček. Jen tři kroky vlevo, otočit, krok vzad... Otravné. Z okresní spartakiády si vzpomínám jen na jistě hodinové čekání ve velkém chladu, než přijde naše vystoupení na řadu. Se slovem spartakiáda si začínám spojovat nepříjemnosti.
1975 - vysokoškolačka, stále sportovní typ: Nácvik je dobrovolný, nehlásím se. V době celostátní spartakiády jsem s přáteli na túře v Nízkých Tatrách. Je to fyzicky náročné, pro duši úplná balada.
1990 - matka školáka, turistka: Na přelomu října a listopadu 1989 zčínám tušit, že tato spartakiáda nepodpadne nejlépe. Školáci nemají o nácvik nejmenší zájem.
Později až současnost - odmítám vše, co souvisí s hromadným a vrcholovým sportem. Nemravná honba za penězi, rektální alpinismus funkcionářů a v neposlední řadě i "chléb a hry" v původním významu.
"bimbam", je úplně do očí bijící, jak lidé narozeni v nesvobodě mají ten život pod kůží. Na světě je tolik krásných míst, tolik možností se rozvíjet a tvořit, jen štěně narozené v kleci, v které stráví celý život se bojí vyjít ven, do toho neznámého světa. Popsala jste to dobře. Myslím si, že na úrovni měst se pořádá dost věcí pro veřejnost, pro děti. U nás zrovna minulou neděli bylo pro rodiče s dětmi krásné dopoledne i odpoledne, kde byli hasiči dobové kostýmy, autíčka a vyžití pro tělo i pro duši a děti si fakt přišly na své. Ale organizovat něco ve velkém, jako vojenskou přehlídku mně přijde velice neosobní bez prožitku, jen okázalosti. Naši známí, co emigrovali a to jen do Rakouska, začínali od nuly, doslova od nuly a známý vystudoval, má doktorát, učí na vysoké škole, jezdí po světě, potápí se píše knihy, říkají mu "druhý, Jacques-Yves Coustea". Co by z něj bylo, kdyby zůstal? Nyní je prospěšný celému světu. Fakt jsou lidé poznamenaní, přitom je tolik krásy na Zemi...
Jako dítě jsem spartakiádu nacvičovala moc ráda, moc mne to bavilo, jako mladší a starší žákyně, pak dorostenka, ale na Strahově jsem nebyla.
I nyní by mne to bavilo, přestože jsem přestárlá dorostenka /důchodkyně/.
Vidíte, tak to jsme dvě. Mohly bysme jít do dvojky . Nebo každá v jiném oddíle.
Já bych cvičila za single ženy. Ale to by nás moc nebylo. Tak by mohl být oddíl single ženy a muži dohromady.
myslím, že "liska", to zde popsala dobře, prostě se tenkrát muselo a učitelů se nikdo neptal. Pokud se Vám "spartakiáda" líbí, tak si přehrávejte z YouTube do nekonečna, at se pokocháte...
Už ani nevím, kolik spartakiád jsem zažila a ještě dnes se mi ježí vlasy, když si vzpomenu na ten šílený dril. Nic jiného, než cvičení na spartakiádu, snad půl roku. Žádný míč, žádné běhání, žádné cvičení, žádná radost z pohybu. Jen dokola a dokola a dokola, pilování, secvičování. Byl to šílený blbákov, s jediným cílem, Praha! Cvičení v Praze! Bylo to šílené!
- co je na tom tak strašnýho !?... - hodně lidí cvičilo rádo a do Prahy se těšili.
Navíc - spartakiády navazovaly na sokolskou tradici a Sokol byl založen 1862 českými vlastenci. Ale chápu, že vlastenectví a lidská soudržnost, které zde ještě za komoušů jakž takž existovala, jsou dneska sprostá slova ! Naše společnost by v dnešní době "svobody" už nebyla schopna něco takového zorganizovat, protože to holt vyžaduje kázeň a řád !
dnešní společnost dokáže tak akorát pořádat festivaly typu Prague Pride - to by nám šlo
To cvičení na stadionu v Praze, to mi nevadilo. Vadilo mi, že jsme půl roku neměli tělocvik, jen dřeli sestavu na spartakiádu.
babkazov...ale týden má 7 dní a 7 dní jste necvičila...měla jste možnosti se věnovai i tomu míči -čij iné zábavě,,,JHá jsem jezdila na koni ..mám seskok padákem ,chodila bruslit tak se proberte. nikomu ještě spartakiáda neublížila,,Děti se tam seznámily a neseděly u toho zmíˇněného PC.----
Děcka dneska mají brýle to nebývalo a jiné problémy s páteří..a hlavně s pohybem,,jsou tlustí a vůbec
Poslední velká spartakiáda se odehrála několik let před mým narozením, takže nemůžu přesně posoudit, jak bych to tehdy vnímala. Myslím ale, že podobně jako teď... Nemám ráda takové hromadné akce; gymnastika ano, avšak trochu jinak prováděná.
Ze spartakiády mi utkvěla neopakovatelná atmosféra na Strahově. Na nácvik a vše okolo bych nejraději zapomněl. Vojsko to jednoduché nemělo.
Na Strahově jsem nebyla, ale když jsme vystupovali v okolních městech, šli ulicemi a bylo vedro, přinušeli nám lidé napít, bylo to milé, mám na to hezké vzpomínky. Tohle je důkaz, že každý člověk je jiný, každý jsme originál.
Já si pamatuju, že všude bylo plno lidí a zácpa. Dnes by to bylo ještě horší s tou zácpou než v 85, protože je více aut. A pamatuju si, že jsme měli párek na tácku a limču v takovým tom kelímku bílým s oranžovýma kolečkama nahoře. Bylo mi sedm tehdy.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.