Opravdu by muž dal za ženu život?

Protože chlapi nic nevydrží (Pánové, to je pokus o vtip )

Nechtěla bych nic podobného od kohokoliv. Asi by se mi špatně žilo s vědomím, že já jsem tady a ten druhý/druhá už ne.

už je to tady. pohádka o rýmě a rýmičce atd.

Speciálně pro vás - "pokus o vtip".

Ale vždyt je to v mnoha případech pravda. Chlap když je nachlazený, tak si jde lehnout. A nic dalšího ho nezajímá. Ženská s rodinou si to obvykle nemůže dovolit.

...

A k otázce. Dobře to popsala @babkazov. Dopředu jsou to jen silácké řeči, ale např. pokud na partnerku míří někdo s pistolí, tak věřím, že se spousta chlapů postaví před ni. Buď automaticky bez přemýšlení nebo i s vědomím, že to nemusí pro něj dopadnout dobře. Prostě ji ochrání za každou cenu.

ano a i v mnoha případech je to i naopak. (viz první část odpovědi). nesuďte podle toho co máte doma

Blešíku, v podstatě s vámi souhlasím. Ale, jak to je s běžným životem? Omlouvám se svým rodičům tam nahoru. Máma běžela z práce přes půl města, pěšky, bus tudy nejezdil, dotáhla nákup, celá zpocená. Táta seděl na lavici v kuchyni, celý načuřený. Pozdravili se a táta zavrčel: "Kde jsi byla? Kafe dnes nebude?" Mamka: "Jééééžiši, nevidíš, že nesu nákup, že byly fronty? Necháš mě převléct se, vybalit ten nákup?!" A táta se tvářil jako sériový vrah a vydával zvuky jako raněný lev. Ale nevstal, aby jí dal pusu a vybalil nákup, postavil vodu na kafe, aby si spolu mohli k té kávě v klidu sednout. U jídla měl 10 řečí, co je s jídlem mimo dokonalost, ale pochválit neuměl. Když se ho zeptala, jak mu chutná, zavrčel: "Však vidíš, Ne?!" Jen dva příklady z manželství, kdy táta maminku velice miloval. Vím naprosto jistě, že když by bylo potřeba, život by za ni položil. Hmhm hmhm, divné, že?

Ad blesik - Muž má ženu ochraňovat a ten, který ji v případě nebezpečí neochrání, aby nepřišel sám k újmě, ten u mě není pořádný chlap, nesplnil své poslání a je to obyčejný srab
Vtipné je, že ta ochrana ženy původně nemá nic společného s rytířstvím, ctí nebo "srabáctvím", ale prachobyčejnou snahou o zachování rodu

Dříve to bylo asi jiné. Kamoška mi vykládala, jak měl báječné manželství její dědeček s babičkou. Přitom mně to bylo vždy divné - její dědeček byl prakticky od 40 let v invalidním důchodě, prý se srdcem. pořád jen nadával - i to jsem slyšela - a její babička chodila do práce a měla na starost 6 dětí a všechno zvládala sama. Žádné sociální dávky tenkrát nebyly, ta její babička uměla perfektně hospodařit - letos jsem poprvé zkusila dle jejího návodu dělat rebarborovou marmeládu - no a vše vypadalo idylicky. Z dnešního pohledu by ten dotyčný byl akorát na obtíž a chtěla bych to vidět, kolik dnešních emancipovaných bab by takový život zvládlo.

Nikc, fantazii scénáristy a režiséra rozhodně nemůžete použít jako dobrý příklad čehokoliv.

Já to ještě nedopověděla. Ten milenecký starší pár přežil díky tomu, že nelítali venku, ale byli zalezlí doma a v posteli. A střílelo se venku - na poli. Máte pravdu, fantazie scénáristy byla zajímavá.

Janm, pojďme trošku podiskutovat, bez emocí o tom co je "opravdová láska, která není atrapou, na jakou jsme dnes zvyklí." Nevím, jak vypadá atrapa lásky, ale vím, že všechny tváře lásky byly, jsou a budou, někdy i dost podivné. V běžném i románovém, výtvarním, divadelním i filmovém životě. Ale kdo dovede odlišit zamilovanost, fascinaci sexem od "opravdové" lásky v době, kdy existuje? Ti dva, kterých se to týká? Přihlížející? Kdo může říci, jak by to dopadlo s Romeem a Julii po několika letech normálního života s dětmi, dluhy, podivnými sousedy, šéfy, nevyspáním, nedostatkem spánku, péči o staré a nemocné rodiče, se vlastními bolestmi. Jak se pozná opravdová láska? Kdy se to pozná?

babkazov

Tak především "opravdová" je naprosto bez podmínečná tzn. nezná jakoukoliv podmínku (své existence, příčiny) mimo sebe samu. Myslím že málokdo tento stav v životě zažije, takže místo toho se za ni považuje může jít o různé sympatie, sex ten je úplně mimo ten bych do toho vůbec nezatahoval, síly zvyku apod. to jsou některé z těch "atrap" ale je jich víc. Jinými slovy je těžké si představit něco co sami nezažijem a tak za "lásku" považujeme všelico. Ta pravá má až "mystický rozměr" je schopna absolutní oběti tzn. neexistují žádné běžné potíže ve smyslu "normálního života" jako jsou dluhy sousedi šéfové nevyspání či cokoliv co jste uvedla. Kdysi jsem měl možnost se takového "stavu" alespoň "dotknout" čili vím že pokud je to opravdové neexistuje nepřízeň osudu překážka či cokoliv co by se nedalo zvládnout a v případě onoho "nasazení života" neexistuje myšlenka která by pravila "nedělej to". Proto píšu že musí jít o "pravý cit" a ten opravdu nezažije každý za lásku pak považujeme různé "deformace" a následně pak vyvstanou ony otázky "obětovat se či ne"? ovšem pokud jde o pravý stav v pravém smyslu slova pak žádné pochyby nevyvstanou prostě se obětujete a nenapadne vás ani že by tomu mohlo být jinak.

Tady je důležitá osobní zkušenost a ta není opravdu každému dána, co je většině dáno je to běžné že je nám někdo "sympatický" pak si na něj nějakým způsobem "zvyknem" pak s ním máme děti a protože spolu jsme stále řekneme "máme se rádi", zažili jsme lásku, jenže ve skutečnosti a ve většině případů nejde o skutečnou lásku, tu za život opravdu nezažije každý čili má k hodnocení jen to s čím se setkal a tam to je pak = obětovat se nebo ne? To je otázka rozumu neboli "nepravé lásky" (atrapy) ta pravá se neptá taková otázka ji ani nenapadne, ta prostě koná a považuje to za zcela "normální".

Ale pravdou je, že nejvíce má každý rád sám sebe (pokud tedy nemá to štěstí a nesetká se s onou "mysticky přesažnou láskou"tj. jedině pravou láskou, kde zaniká hodnocení rozumu "objekt-subjekt" jinými slovy kdy je zažíváno vše jako jednota nerozdílná absolutní tzn. kde já je vším a vše je já)

Otázku jak mně máš rád a zda-li víc než sám sebe si položil jeden královský pár již za časů Buddhy kdy král i královna (Maliká) si vzájemně přiznali že přece jen na prvním místě jsem "JÁ" pak až partner. Toto je praktický příklad jak je to u většiny vztahů manželství i v dnešní době a dosvědčuje to co vše se považuje za lásku ale ve skutečnosti o skutečnou lásku vůbec nejde protože zde neplatí co jsem psal výše a tak se za lásku považují všeliké sympatie pudy pocit vlastnictví postavený na egu, "toto je moje manželka" "toto je můj muž" a další věci.

Ve skutečnosti neexistuje "pravá a nepravá láska" , láska buď je anebo ne, protože ale málokdo v životě zažije lásku dosazujeme za ni různé věci které s ní vůbec nesouvisí a nazýváme je láskou. Pak vznikají ony otázky

Dobrá, jste velice velký romantik. A co říkáte na to, jak jsem já zažila a vlastně je ve mě stále, ta láska, o které si myslíte, že je bezpodmínečná. V r. 66 jsme se potkali a zamilovali se. Byla svatba, přišlo dítě, pak druhé. Milovala jsem ho, ale nemohla jsem s ním žít, protože pil a měl mnoho jiných zájmů než nás. Přesto vím naprosto jistě, že mě miloval. Rozvedli jsme se, velice bolestivě, nadvakrát. Bylo to hnusné a velmi bolestivé období. Dále každý žil po svém. Dnes máme pravnuky, ale když ho uvidím, zavrtí se mi cosi ve vnitřnostech. Vidím na něm, že to má také tak. Je to láska? Není to láska? Ta pravá?

babkazov

Romantik no to nevím asi to špatně vyznělo, snad dříve, romantik si představuje tu "velkou lásku" nesmrtelnou na celý život pak přijde období kdy si ale uvědomíte že se tyto věci nedají naplánovat vysnít (i když je snění a snění) a už vůbec ne vynutit buď to je nebo ne, nač se tím trápit. Co se týká vašeho příběhu vypadá to tak, že snad ano, ale zda opravdu ano nebo ne těžko posoudím to můžete jedině vy, záleží na vás zda a jak hluboce. Dobrým ukazatelem je pocit jisté "přesažnosti", tzn. pro člověka není problém se něčeho vzdát něco obětovat apod.,( pokud váš muž trpěl uvedenými "neduhy" tak tam se asi není "v čem a proč obětovat" je to jinak postavená situace) v historii taková láska stojí za často velmi duchovně orientovanými jedinci "světci" jež prostřednictvím jí dostali jakýsi "impulz" sebeoběti sebepřesahu.apod. (např. s isl.prostředí Ibn Arabí okouzlen v Mekce dívkou Nizám se stal původcem řady duchovních /mystic./ děl jež mají neuvěřitelnou hloubku je těžké je pochopit a jsou předmětem bádání zkoumání a interpretací ještě i v současnosti, z katol. prostředí sv. František a v pozadí jeho osoby Klára která kdo ví jestli jen z úcty líbala po smrti jeho rány apod., to však neznamená že by taková sk. láska byla jen pro světce naopak, uvádím to spíš jako "viditelné případy" které mohou na tuto pravou lásku poukazovat ale zajisté také nemusí protože stále platí že do nikoho tak úplně "nevidíte")

@Jene neurazte se prosím. Váš text v tomto tématu mi připadá jako fanaticky náboženský - jako by se jednalo o Jehovistu a lásku k Bohu. Nic jiného, lidského, v tom textu nevidím...

Jmlc

Ano nedivím se že vám to tak připadá, protože i když jde o "obecné principy" jsou "málo známé" nebo spíš "málo si je uvědomujeme" a jdou napříč různými náboženskými vyznáními,(i když ne asi všemi) a táhnou se jimi jako pověstná "červená nit" a lze je také chápat i v rovině zcela nenáboženské byt tam je to "těžší" ( s "popisem") protože "ta pravá láska" v sobě prostě má cosi "přesažného" z čehož někteří čerpali když se dostávali za hranice naší každodenní reality (právě zmínění svatí) nicméně schválně jsem užil případ jak z islámského prostředí (Ibn Arabí) tak např. z katolického a byly by i případy z jiných okruhů (např. buddhismus apod.) hůře je to s případy z běžného života protože tam není "kdo by posoudil zvenku" (kdežto v rámci nějaké náb. tradice je tam vždy nějaké "obecenstvo" ) Snad vás na závěr uklidní že nejsem již několik let aktivním členem žádné náboženské společnosti církve apod.

Pokusil jsem se ze svého pohledu "zachytit, popsat situaci", nikdy jsem neměl ani nemám touhu někomu vymývat mozek (jako to dělá např. i celá dnešní společnost, jistým způsobem již od útlého věku, a určitýmzpůsobem se to dělo asi vždy)

Ještě poznámka, ona láska k člověku a láska k Bohu je identická, protože skrze lásku k člověku docházelo v minulosti (a snad i dnes dochází) k posunu k Bohu a i naopak. Nemám zajisté patent na pravdu napsal jsem jak to vidím já.(i ze zkušenosti)

Janm, nějak mi to vaše piovídání nedává smysl. Uniká mi to, co chcete říci. Někdy bývám hodně natvrdlá.

babkazov

Šlo o pokus nějakým způsobem "vymezit" lásku (ve smyslu "pravosti opravdovosti) je-li to vůbec z vnějšího pohledu možné, tím ji odlišit od toho co se pouze "považuje" za lásku a zároveň tím podložit proč skutečná pravá tedy jediná hodna toho jména "láska" je schopna se bez problému nasadit za druhého příp. se obětovat. (z výše uvedeného plyne že je-li skutečná nese v sobě ten "přesah" "obětování"/ -až onu "transcendentální dimenzi" / které je dáno snad tím že v jejím případě zaniká nebo je alespoň omezen silně vliv rozumu který neumí pracovat v jiných mantinelech než "subjekt" "objekt" já - ona (on) kdežto v případě lásky zamilovanosti není já a ty ale jen "jedno" možná proto je možné nasadit se za druhého a bereme to jako přirozené, to omezení vlivu rozumu neberte tak že se z člověka stává slepý "hlupák" jako spíše že dochází ke změně vnímání reality zřejmě ve prospěch té druhé "poloviny mozku" která je zodpovědná za "city emoce" a jenž má také svou logiku kterou zase nepochopí rozum a přístup k informacím je tzv. zřejmě "přímý" /možná něco jako u zvířat nepočítají nezjištují prostě vědí že za několik hodin bude např. "zemětřesení")

Mimochodem možná se pletu ale zdá se mi že dnešní společnost tolik "hapruje" v oblasti mezilidských vztahů proto že společnost vyvíjí obrovský tlak na rozvoj jednostranného racionálního přístupu k životu na úkor citu emocí tvořivosti. Člověk se stává "nevyrovnaným" a jisté věci jež předkům nečinily potíže již dnes nejsme mnohdy schopni pochopit. (např. proč by dva měli žít spolu, nebo že láska nevychází z tvrdého rozumového kalkulu co mi ten druhý přináší, nebo že když člověk něco udělá musí za to vždy něco chtít i když se nejedná o práci nebo obchod apod. tudíž dnes lidi přemýšlí "co je vlastně láska"? a nikdy na to nepřijdou protože rozum neumí zodpovědět jisté věci a my na to přece chceme přijít rozumem jako na řešení rovnice protože nás tak přece učili ! atd. atd.)

P.S.

Ale samozřejmě je to jen můj osobní náhled, třeba je to jinak nemám patent na pravdu.

No a nezapomeňte na možnosti / situace "dal za ženu život"- je obrovský rozdíl skočit do střely jako instinktivní záchrana partnerky a nebo mít pár minut na rozmyšlenou. Řekl bych, že i (a nebo právě ti) čestvě zamilovaní dokáží skákat ze skály...

Úžasně je to napsáno v jedné povídce bichle.cz/... - Jeden příběh je o zaláskovaném páru, který zavalí lavina. Každý se octne sám, zasypaný lavinou... najednou se objeví skřítek a řekne "ahoj, můžu zachránit jen jednoho z vás... mám zachránit tebe nebo partnerku?"... A tady je popsáno, co vše proleze člověku hlavou.

To máte pravdu. Minulý týden jsme měli u vrátnice vylepené parte . Kluk, 24 let, se z neštastné lásky oběsil.