Nejste přihlášen/a.
Je mi 18 a pořád nemám jasno, co chci v životě dělat. V kolika jste měli jasno o tom, kam chcete směřovat?
To je docela normální, dneska lidi ani ve 40-ti neví co by chtěli dělat, popřemýšlej co tě baví a v čem třeba vynikáš nebo co ti jde. Chceš jít hned pracovat nebo studovat a podle toho se ubírat dál. Ono se takhle těžko radí. Já jsem měla jasno cca ve 20-ti, ale přišly změny a priority a cíle se mi změnily.
Nech to plynout, jak se říká, chceš-li rozesmát boha, řekni mu o svých plánech. Jen bych dodala, jak se teď všude píše, jak být úspěšný, co pro to dělat atd. Na stará kolena člověk přijde na to, že nejdůležitější v životě je pohoda a spokojenost, to je víc než ten ...úspěch. Znám spoustu úspěšných lidí, kteří nemají ani jedno ani druhé.
V peti, v deseti, v patnacti, ve dvaceti, v petadvaceti, ve tricet...
Popelarem, hasicem, MacGyverem...
Posouva se to a vyviji. Muze se stat, ze i kdyz budes mit nejaky cil, tak az ho jednou dosahnes, az ho budes mit na dosah, tak najednou zjistis, ze je to cil, ktery si mel kdysi a ze uz pro Tebe neni nyni aktualni / dulezity a najedes si nejaky novy. A tedy, ze nakonec zjistis, ze dulezita je ta cesta za tim cilem, ktera Ti prinese znalosti, zkusenosti, rozsiri obzory...
Ve dvaceti, kdyz sem sel na techniku, sem vedel, ze jednou chci pracovat v jedne prestizni firme v zahranici. O deset let pozdeji, kdyz se mi sami ozvali a dostal sem nabidku, sem si najednou uvedomil, ze uz by to pro me byl krok zpet. Nebo minimalne zadny posun kupredu a ze mam otevrene daleko zajimavejsi (z meho pohledu) moznosti. Ale ty moznosti mam otevrene prave diky te ceste, kterou sem urazil za tim cilem / snem.
Nebylo-li by toho snu, nebyl bych dnes tam, kde jsem nyni.
V osmnácti jsem měla cíl dobře odmaturovat, dostat se na VŠ v mém oboru, dokončit ji , najít si dobré zaměstnání, taky vydržet u svého sportu, ... Pak přišly cíle související s rodinou. To už byly společné cíle, jako opravit chalupu, připravit děti do života, projet republiku na kole, vystudovat ještě něco... Člověk má hlavní cíl, a to, aby život prožil smysluplně, aktivně, hrál fér, a aby po něm něco zůstalo. To počítám i šikovné, slušně vychované a vzdělané děti. Na cestě životem se objevují šance a my si v nich ty cíle vybíráme. Každý podle své nátury, svých představ, předpokladů, energie... Někdo má cíle vysoké,už na základce chce být kosmonautem... A pak toho člověka po 30 letech potkáš a on se Ti skromně přizná, že dělá v kosmickém výzkumu na Floridě. Jiný cíle nemá, nemá za čím jít a stejnou dobu profláká po hospodách.
Lisco, Vaše vidění světa je obdivuhodné... člověk, který pracuje v kosmickém výzkumu na Floridě, asi něco v hlavě má, ovšem ve Vašem vidění vypadá tak nějak jako bezdomovec . Takže každý, kdo žije jinak, než Vy, a ještě k tomu se nevychloubá, je vlastně ztracenec? Vaše plnění cílů Vás zavedlo až k zahleděnosti do sebe, nestálo by to za hlubší zamyšlení?
Já Liščinu reakci vnímám jinak. Ani podle mne by člověk neměl mít jenom jeden cíl, ale postupně cíle měnit nebo přibírat další.
Mít jenom jeden cíl může vést k tomu, co Liška popisuje v závěru – dosáhnout cíle a nemit, kam se posunout dál. A to je podle mne průšvih i v případě hodně vysokého cíle.
Myslím, že by člověk nikdy neměl ustrnout...
2kedar - V rámci vojny jsem stihnul Prelce, měl smůlu na partáka a jeho sen se rozplynul...Pro neznalé - Prelec byl spolu s Remkem trénovaný na let do kosmu. K otázce, každý to má jinak nastavené, někdo geny, někdo tvrdými rodiči, někdo je free, spousta náhod tě donese k stavům, že ani netušíš, holky určitě vědí kam tím mířím a pár jedinců to má jasné "od školky", je dobré mít cíl a směr, ale není nutné být urputným. Fakt, je super se potkat s lidmi co něco opravdu umí, s těma se nenudíš a ještě platí, že když někdo umí, tak většinou má široký záběr a je skromný.
Asi patříte k těm, kteří se hůře rozhodují... Já jsem vždycky trochu záviděla těm, kteří měli od mládí nebo dětství jasno, co chtějí dělat a pak prostě za tím šli. Ušetřili spoustu času a netrápily je pochybnosti. Takže, zrevidujte své znalosti, schopnosti, svou osobnost, pro něco se rozhodněte a začněte pracovat, to je začátek.
Já si myslím, že pouze mimořádně nadané děti mají dlouhodobé cíle. Děti by měly mít krátkodobé cíle, protože se vyhraňují, dorůstají nejen tělem. Stačí, když se budeš soustředit na cca rok dopředu. Známky, koníčky, zlepšení tělesné i duševní kondice a tak podobně. Co z tebe bude, to si vůbec nikdo netroufne odhadnout. Měj se hezky a zbytečně se nestresuj. Užívej si toho, že jsi dítě. Už dlouho to nebude!
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.