Nejdivnější zážitek z návštěvy

Dobrý den. Můj nejdivnější zážitek jsem měla na návštěvě u tchýně na oslavě jejích narozenin, kde měla pozvanou celou svoji rodinu. My jsem v rodině zvyklí hodně mluvit, na přetřes přijde jakékoliv téma... u nich bylo poměrně ticho, a navíc se mnou a mým dítětem se tam nebavil vůbec nikdo, fakt jako bychom byli vzduch. To byl děsivý zážitek. Pak jsem nakonec našla ke konverzaci alespoň neteř z manželovy strany, ale ten hrůzný pocit ve mně zůstal. Nevím, jestli si umíte představit, že začnete konverzaci a nikdo vás neposlouchá, nikdo se vás na nic nezeptá, anebo jak občas oni hovoří mezi sebou, ale vy jste viditelně neviditelní. Fuj.

Dajko, nejdivnější návštěva je, když rozkliknu poradte.cz. Tolik osudů, traumat, stresu, ale i radostí, podivností, lásky i nenávistí, odstupu i srdečnosti, bezradnosti i cílevědomosti, neštěstí i pohody, pokory i zatatosti, opravdového sebevědomí i přetvářky, slušnosti i grobiánství, lakoty i velkorysosti . . . Takhle bych mohla psát i několik dní a přesto bych nevyjmenovala všechno. A to všechno je tady, na návštěvě v poradte.cz.

Naurfrago, připomněla jse mi návštěvu mé tety u nás. Zůstala sama a my všichni byli v práci a ve škole. Když jsme se vrátili, měli jsme úplně, ale úplně přestavěný byt. Těžké trojdílné dubové skříně! A pod nimi srovnané koberce. Nikde žádná vybouleninka! Táta byl na mrtvici a řval jak tygr! Já měla oči plné obdivu. Bratranci pak říkali, že tohle doma dělá pravidelně. Že nikdy neví, co po návratu domů najdou. Někdy nenašli nic, jen otevřený telegram na stole a v něm dvě slova: rostou jana. A tety nebylo několik dní. Jela k Janě na houby! Dej jí pane lehké odpočinutí.

Já byla paf z návštěv jako dítě. Někteří rodinní známí a vzdálení příbuzní měli podivné zvyklosti. Jedna paní nám chodila po bytě polonahá. Jako ne když se převlékala, ale normálně si v obýváku seděla nahoře bez. U nich to bylo normální, u nás tak max. přeběhnout z koupelny do ložnice pro pyžamo. Pak jsme měli vzdálené příbuzné, kde paní byla generál a pořádně od rány k tomu. Přijela a všechny si nás srovnala ve vlastním baráku do latě, doslova. A ještě si pamatuji na návštěvu, která přijela s půllitrovou lahví Fanty, tehdy nové zboží - muselo to být krátce po revoluci, u nás doma (málo peněz) jsme nikdy Fantu neměli. A když ji dopili (což jsme sledovali s úžasem, běžný den, žádná oslava ani nic takového a někdo si pije Fantu ), tak vyhodili lahev do koše. Normálně ji vyhodili do koše! Ne kvůli recyklaci - to se tehdy tak neřešilo - ale my doma vždycky schovávali dobré PET lahve na pití do školy. A tahle byla dvakrát lepší a pevnější než kterékoliv jiné, a měla etiketu Fanty! A oni ji vyhodili do koše!

My je vymývali a používali znovu - jak píšu, do školy. Dělám to tak doteď, pěkné dobré lahve vymeju a uklidím, až půjdu ven, jen do nich naliju vodu a mám pití, nemusím shánět jiné a ušetřím

Pozor, já neříkám, že bych ji od té návštěvy chtěla nebo že ta návštěva udělala něco špatně. Mně jen tehdy prostě nesmírně udivilo, jak rozdílní můžou být lidé a jejich životní styl. My měli vždycky do kapsy málo a tak jsme opravdu byli rodina, kde se nevyhodilo nic, co se může použít znovu. Že někdo má tak pro nás nezvyklou věc, jako je láhev Fanty, a vyhodí ji, to bylo jak z jiného světa.

Jak říkám, dobré pěkné lahve sbírám doteď, pití si nekupuji často a když je pěkná, vždycky si do ní ještě párkrát dám vodu na cesty. (Vodu s sebou nosím každý den, jezdím po firmách, musím tahat vlastní pití...)

Byli jsme na návštěvě u manželových známých, je to asi tak dvacet let. Oni se věnovali dealerskému prodeji zubních past, vůní wc a podoblnému sortimentu ještě vedle zaměstnání. Došla jsem si u nich před odchodem na WC a očekávala jsem nádhernou vůni a oslnivou čistotu, když jsou z oboru, ale byla jsem v šoku. Jakýsi rozpatlaný voňavý závěs v neuvěřitelně špinavé wc míse snad rok nemyté...jen jsem zírala a tam odtud rychle vycouvala.

Má bývalá snacha seděla při návštěvě posed TURKA v mini -čili jí byly vidět kalhotky úplně,,když jsem ji na to upozornila,řekla ,že je tak zvyklá..A seděla dál ...už jsem k ní nešla.bylo mi trapně za ní.

Ještě před svatbou mne manžel pozval k rodičům na návštěvu. Jeho maminka měla připravené chlebíčky a mile mě přivítala. Po uvítací ceremonii nás usadila a naservírovala chlebíčky...jenže ouha - kolečka salámu nebyla oloupaná. Byla jsem hodně mladá a jak ted na to kouká i hodně hloupá...statečně jsem ty slupky spolykala, ale oči mi z toho lezly z důlků,dodnes sama sebe nechápu, že jsem si salám neoloupala, at si myslí kdo chce co chce.

U jedněch starších lidí v koupelně neměli kartáčky na zuby ani pastu.Jen nějaké lahvičky. Že prý si místo čištění zubů vyplachují ústa peroxidem / kysličníkem/. Uf! A u těch samých měli v chladné ložnici za zrcadlem kýbl sádla ze zabíjačky. Tam si chodili nabrat, když se vařilo.

V dětství jsem byla na návštěvě u spolužačky Tatány Schwarzové. Píšu to jméno, nebot je tu důležité. Kamarádka mne pozvala k nim domů do strašně starého vybydleného objektu, kde byl jen jeden kohoutek na vodu pro celej barák. Bylo relativně brzo po válce a oni byli jediní, kdo v tomhle bydleli. Zařízení skromné, ale příběh. Otec mluvil napůl německy, maminka s ruským přízvukem. Potkali se za války na našem území, ona přišla s Rudou Armádou, on válčil na německé straně. Dlouho mi vrtalo dětskou hlavičkou, proč se vlastně válčí, když se lidi mohou mít takhle rádi.

Jeden z mých prastrýců byl legionář. Z Ruska se nevrátil, založil tam rodinu. Tatínek si s jeho potomky dopisoval. Já jela někdy v 80. letech na zájezd po velkých sovětských městech. V Moskvě jsem se ke zděšení ostatních účastníků zájezdu odpojila a vydala se sama do neznáma. Na adrese z papírku jsem našla omšelý paneláček. Před ním na lavičkách sedělo několik starých žen. Od nich jsem se dozvěděla, že Jurij se brzy vrátí z práce. Jedna z babek mně nabídla, že počkáme v jeho bytě. Ne, prý není příbuzná, ale počkáme v jejich společném bytě. Uvědomila jsem si, že jsem cosi slyšela o společném bydlení cizích lidí v jednom bytě. Pozvání jsem přijala. Babka mě zavedla do pokoje velmi jednoduše zařízeného. Na stůl dala čaj a sušenky a ovoce... Byla nesmírně pohostinná. Při hovoru jsem si všimla skvrn na zdech. Bylo jich mnogo, očeň mnogo. Byla to zaschlá i poměrně čerstvá krev. Babka můj zájem zaznamenala a klidně, beze studu sdělila, že je to od hmyzu. Brrr! Rusi! Nebo švábi nebo jiná chamraď. Než jsem se stačila vzpamatovat, přišel Jurij a odvedl mě do vedlejšího pokoje. Tam nebyla zeď přes police s knihami téměř vidět, ale asi tam byli také...

Vzpomínka na starou laskavou Rusku a její zakrvavený pokojík mi z paměti nevymizí nikdy.

Bylo to asi před 30 lety, s manželem jsme se nastěhovali do našeho prvního bytu a narodil se mi syn. Byla jsem s ním doma na mateřské, manžel byl v práci, když vtom někdo zazvonil. Šla jsem otevřít. Do bytu se mi vhrnuly dvě ženské, jedna z nich mi tykala, nepředstavily se, proběhly celý byt, pozotvíraly skříně, všechno si prohlédly a okomentovaly, neustále se mezi sebou bavily a já s miminem v náruči jsem za nimi bezmocně postávala. Pak se rozloučily a odešly.

Když se manžel vrátil z práce (mobily nebyly, jinak bych asi volala hned), ještě dosti zaražená jsem mu návštěvu popisovala. Vyšlo najevo, že to pravděpodobně byla nějaká jeho vzdálená tetička a její sestřenice (pro mě úplně neznámá baba), které se vypravily do našeho města a když už tady byly, zašly se podívat na náš nový byt, o kterém slyšely.

To bylo tak divné, že nic divnějšího se mi nikdy nestalo.

Před několika lety jsme si pořídili s manželkou byt. Občas se stávalo, že na patře byl nelibý zápach, který se objevil vždy, když paní sousedka otevřela dveře od svého bytu. Vzhledem k tomu , že máme nové a dobře utěsněné dveře, nám zápach do bytu nepronikne. Zkrátka jsem to neřešíl, výrazně mě to neobtěžovalo. Avšak předevčírem zazvonila tajemná paní sousedka ( do té chvíle jsme se nebavili, pouze pozdrav), že jí stříká na záchodě voda. Popadl jsem brašnu s vercajkem a uháněl vstříc rozbouřenému živlu. Abych to zkrátil, parkrát jsem v minulosti zkouknul pořad - Máte doma uklizeno? - Po krk v odpadcích (určitě znáte) a nechtělo se mi věřit, že takhle někdo žije. No a úplně stejně zaneřáděný a zarovnaný byt má sousedka. Šílená návštěva, ani jsem už nevečeřel.

Moje nejdivnější návštěva proběhla v Indii. Jela jsem tam na svatbu mojeho internetového kamaráda. Jeho tatínek má továrnu na léky a tudíž i rodina je na tom velmi dobře.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem v krásném domě viděla "ošmatané" zdi - O prostoru u vypínačů ani nemluvím. Spali na matracích na zemi. Místo záchodu jen díra ve vydlaždičkované místnůstce. Místo toaletního papíru jen malinký kyblík s vodou (ale to je běžné v celé Indii - neinformovala jsem se).

Jinak ta "ošmatanost" zdí je v Indii zcela běžná.

No, asi je to divné, ale jak kámoška přišla na to, že pod postelí hostitelky jsou zaschlé kočičí výkaly ( zaschlé nejsou cítit)? To tam dělala prohlídku?! Kdyby se takto choval kdokoliv v mém domě, měl by o zážitek víc. ..nakopala bych ho do p...

Ano, máte pravdu otázka byly opravdu stupidní !

Kamarádi se vnutili na návštěvu kolegovi z práce a já jako řidič při cestě z práce byl prostě přehlasován. Kolegova manželka slavila narozeniny. Jednalo se o chudou rodinu. V zakouřeném bytě dvě opilé ženy, na zemi ležící silně zapáchající obézní vlčák, místo stolu na bok převrácená, vybrakovaná pračka s napodobeninou ubrusu. Chlebíčky : okoralé půlkrajíce se suchým a poněkud postarším salámem neurčité barvy, kávu jsme při pohledu na hrnky odmítli. Když se chtěla začít paní domu po gratulaci a podání ruky i líbat ústy s černými pahýly místo zubů, tak jsem utekl a čekal ve voze. Jeden z kamarádů se polibku nevyhnul a tak měl po zbytek cesty karanténu - nesměl promluvit.

Já mám spíš veselý zážitek z návštěvy, kdy dcera byla v Rakousku, jako Auper u dětí. Bylo s rodinou domluveno, že přijedeme za dcerou na návštěvu a že budeme u rodiny i pár dní nocovat. Přijeli jsme do Eugendorfu u Salzburgu, všichni už na nás čekali. Po vzájemném představení a vyložení věcí z auta do pokoje, jsem vyložila, co jsem s sebou upekla, abych se blejskla. Mimo jiné to byl také celý plech s kynutým švestkovým koláčem. Pěkně jsem ho nakrájela a dávala na talíř, když do pokoje vkráčelo takové "tele", salašnický, velký pes. Byl to pes majitelů, roztomilá a hodná Bella. Hned se s námi chtěla přivítat a rovnou si nabídla švestkový koláč, Jen otevřela tlamu, a na jedno spolknutí v ní koláč zmizel, aniž jsme se stačili vzpamatovat. Dcera se začala velice smát, my byli překvapeni, protože nám nějak pozapoměla sdělit, že v domácnosti se nachází i takové velké, i když hodné, ale přece trochu mlsné "zvířátko". Pak za náma Bella stále chodila v domnění, že jí opět nějaká dobrota kápne... (je to již víc, jak 25 let)

Ve velkém krásném baráku se bydlelo jenom v přízemí, protože paní domu byla háklivá na úklid a radši z druhého patra (komplet obyvatelného, 3+1) udělala sklad (kde každou chvíli uklízela stejně jako v přízemí), protože by se dělaly na schodech otisky. Nikdo jiný tam nemohl. Byla (je) to maminka kamarádky a jednou jsme se tam na tajňačku vypravily. Ale už nevím, jestli to poznala .

Já tyto příhody neodsuztuji, nevidím v nich nic špatného, vždyt je píše sám život. Nebudu se tvářit, že neexistují, spíš se zpětně pobavím. Musím říci, že rozliušuji byty na ty, kde je mi dobře a kde se dobře necítím, na což nemá vliv druh zařízení, ani jakost úklidu (i když výše popisivaný binec jsem opravdu nikde nezažila). Napíšu o návštěvě u naší nové kolegyně z práce, před 30ti lety. Malá, prostořeká, snažící se marně ututlat, že má mluvu, jak dlaždič. Měli jsme ji v práci, jak přírodní úkaz. Čekali jsme ledacos, ale to jaký byt nám předvedla, mi zůstane v paměti do konce mých dnů. I přes to, že měla uklizeno, se na to zapomenout nedá a směju se ještě teď. V úzké chodbičce jsme kličkovaly mezi halapartnami, lucernami, vycpanými sovami a jinou veteší na podkladu tapety vzoru cibuláku, v kuchyni nebylo snad na zdech 30 cm volného místa, zdi zaplněné mnoha poličkami, obrázky samorosty, vycpanými ptáky, velkými kalendáři, slaměnými a jinými dekoracemi, tentokrát vše na tapetě hýřící barvami. Různé nesourodé dekorace vyplňovaly i veškeré povrchy nábytku, ale nějak jsem si vůbec nestačila všimnout jakého. Chvíli jsem jen stála a zírala, moje oči nebyly schopny se vůbec zastavit a zorientovat, dokonce se mi z toho všeho začala fakt točit hlava. I toto je na tom světě možné, i toto se někomu líbí.

Mám pocit velice "divného zážitku" kdykoliv jdeme s manželem na návštěvu k jeho rodičům. Tchyně má byt jako "koníček", takže ne zrovna luxus, ale opravdu krásný, vzdušný byt s nádhernými dekoracemi, myslím, že tchyně by se dobře živila jako bytová architektka. Co mě ale vždy zaskočí, zasedneme s manželem ke stolu, tchyně nám podá jídlo,(vždycky výborné), tchán naleje pití a oba utečou kouřit na balkon. Kolikrát jsem si říkala, že až zase někdy přijedou k nám, udělám totéž, ale nikdy jsem to neudělala, připadá mi to strašně nezdvořilé.

Už se tady takové zkušenosti objevily, takže to asi nebude tak neobvyklé, že navenek normální lidé žijou doma jako dobytek. Před několika lety mě jistá známá dovedla na návštěvu ke své kamarádce (asi kolem 40 let), docela normálně vypadající ženě (asi nás chtěla dát dohromady). Měl jsem v sobě už pár piv, ale to co jsem uviděl v jejím bytě mě rychle probralo - třípokojový byt úplně až po strop zaskládaný balíky ze svázaných ženských časopisů (Žena a život apod.) K nábytku a ke dveřím pokojů vedly uličky a noviny byly až po strop. Když mě chtěla posadit, tak musela židli vyhrabat z toho borčusu. Vyletěl jsem z toho bytu jak raketa a dodnes si ten svinčík pamatuju.

Mám také jednu perlu.Jde o mojí návštěvu jinde. Jednou jsem u nás na vsi potřeboval poradit ohledně zděděného lesa. Pán, žijící na okraji vsi mne pozval, že to u něho dáme dohromady. Říkalo se mu KOZEL, protože měl doma plemeného kozla, všechny kozy ze širokého okolí ho znaly. Návštěva stála za to. Ještě jsem ani neprošel vraty a už cítím strašný puch. Kozel se připomínal. Přes dvůr jsem si našel cestičku, abych prošel a měl trochu čisté boty. Pán domu už mě vítal,nezouvej se, manželka to potom uklidí. Zul bych se, kdyby místo podlahy nebyla udusaná hlína, uvolnil mi židly tím , že haldu všeho , co dům, zahrada, chlév daly popadl a hodil na postele, stůl vyklidil jedním tahem, dole bylo ještě místa dost a potom přišla celkem kvalitní porada. Odešel jsem, smrděl jsem jako ten puk a svědilo mě celé tělo , protože jsem nevěřil ,že pán si tam napěstuje i jiné zvířectvo.

Nechápu, jak se tady někdo pozastavuje na touto otázkou. Když přece nesnáší číst různé příběhy, tak proč to vůbec čte a příspívá? Vždyt, když si někde něco přečtu v časopise, tak je to vlastně taky takový drb o konkrétní osobě, a to ještě častokrát vymyšlený. Tady si přečtu drb a nikomu neublíží, protože toho člověka nemůžu znát a navíc nejde o senzaci, takže nemá důvod si někdo něco tady vymýšlet. Jako realitní makléřka, jsem navštívila strašně moc podivných obydlí, a to co tady lidi píšou tak to bohužel častokrát musím vytrpět, hlavně ten bordel a oni se ještě tváří štastně, že zrovna na focení uklízeli a já půl hodiny hledám čisté místečko, kde bych mohla odložit tašku. Těžko pak vysvětlujete, že dneska to na focení moc není a oni nechápou a příste už nezavolají.V poslední době mě šokuje fakt, že už v několika velkolepě postavených novostavbách na 3 a více patrech, postarší manželé žijí ve sklepě, kvůli ušetření energií, kvůli udělání nepořádku a kvůli tomu, že si mysleli, že s nimi děti budou žít a oni jsou, kdo ví kde.

Mě utkvěla v paměti návštěva kamarádky, bylo nám tak deset, přišly jsme ještě s jinou kamarádku k ní do pokojíčku a byl to doslova dětský ráj, plný pokoj nádherných, nejnovějších hraček, vystavené stavebnice lega, plyšáci, barbíny.. No nádhera. Jenže jsme měly přísně zakázáno jakoukoliv hračku vyndat z poličky, kamarádka řekla, že hračku dostane, lego poskládá podle návodu (hrad, dům), a vystaví - a už si s tím dál nehraje, měla to zakázané od maminky. Takže jsme se asi dvě hodiny nudily uprostřed "hračkárny" Nikdy jsme to nepochopily a ještě teď se tomu tu a tam divíme.

U mé tchyně. Navenek působí celkem normálně, chlapi v práci po ní slintají, nevypadá ani na 40. Ovšem potom, co nám vždy rukama servírovala jídlo, a potom na wc konala onu velkou potřebu a bylo slyšet, že si neumyla ruce a hned po spláchnutí přišla (pozoruji to u ní již rok, opravdu si je nemyje), tak mě přešla chut a mám problém podat jí i ruku. Stejně jako to, že všude po bytě se jí válí výkaly od psů, které sbírá až večer, psy nevenčí. Nezmiňuju to, že wc nemá věčně umyté, často tam člověk najde, co měla zrovna k obědu. A to, že psi kálí na balkoně a je to tam už jako na pohnojené zahradě, celé hnědé, to snad radši ani nechci sama sobě připomínat. Všude prach, špína, šaty z loňské svatby jí visí stále na židli v kuchyni, dodnes je neuklidila a pověšené prádlo vídám na jejím balkoně denně při cestě do práce, už 8 týdnů jí tam visí jedno a to samé prádlo, které nejspíš ještě nesebrala.

Ale vrchol všeho byl, když nás loni prosila o hlídání bytu, a v ložnici nepřevlékla povlečení, my v domnění, že je voňavé, jsme do něj ulehli a najendou jsme viděly spoustu skrvn od hárání feny v posteli, na prostěradle i na povlečení. Chtělo se mi blít!