Vážíte si svého domova?

Já si velmi vážím svého domova , bytu který mi slouží k uspokojení mých potřeb.mám ho moc ráda. v mých letech , coby důchodkyně mi moje bydlení leckdo závidí.Mám celý život nutkavou potřebu si své bydlení neustále vylepšovat.At jsou to tapety, obrázky, voály na okně místo záclon , neustále květiny no prostě to je domov. Neumím si představit bydlet ve vybydleným bytu nebo u nepříjemného domácího. No a nemluvě o bezdomovcích?At jsem kdekoliv tak se moc těším domů...a to přeji každému.

Zrovna jsem přišla z "jednoho pivka" s kamarádkou. Náhodou jsme se potkaly na ulici, tak jsme zašly na jedno. Je nachcípaná, unavená, zrovna šla z dálkového studia, pátek večer... a ona chce s někým na pivko jsou takoví holt lidi já bych zalezla hodně hluboko pod peřinu a do neděle nevylezla.

Ale "svého" bytu si moc necením, není mi v něm dobře, jsem tu určitě dočasně. Kromě toho, že je na severovýchod a nezateplený, tak mám nerudného souseda. Kdykoliv udělám krok, tak se bojím, že přijde hartusit, že dělám bordel zrovna dneska na mě vletěl, tak je to velice aktuální... nesnáším tohle dobře. Jsem zvyklá s lidmi vycházet. Nejsou mi všichni sympatičtí, ale problémy nemívám s nikým. Takže když na mě někdo vyjede, že "furt něco dělám" a tváří se, jako kdybych štípala dříví ve tři v noci, tak mi to nedělá dobře na psychiku.

Byl bych hlupák, kdybych si nevážil toho, co jsem si vybudoval z toho, co jsem někdejší koupí získal.

Ano, samozřejmě.

Já si velice vážím svého malého 2+1.I když zatíženého hypotékou,bydlím ve vlastním.Je po celkové rekonstrukci,takže pěkný a útulný.Když vidím,jak se kolem potuluje čím dál víc bezdomovců,tak ještě o to víc.Bydlet ve svém totiž není vůbec žádná samozřejmost,jak jsem si bláhově kdysi myslela.

Ahoj, za svých prvních vydělaných 10Kčs jsem pozval své kamarády na zmrzku, vyšlo to tak, tak. Časem. Plynové kotle zapínáme až v nejzazší možné době, s tím, že krbem přitápíme, temperujem. Věřte, bavíme se i v těchto zimomřivých dnech, je jen na losu kostky, kdo půjde zkontrolovat jídlo ve vekovním grilu,(pokud nějaké je). Jediný průšvih, je v nemožnosti být pospolu častěji. Ptal jste se na radost z užití domova, bydlení, pokud nemáte na mysli sociální stres, tak ano, jsem rád ve své posteli, ale po třech dnech jsem nervózní, potřebuji provoz a něco dělat, nesedět. Pokud jste chtěl číst, že brát monimální mzdu a platit činži je lumpárna, neodpovím, ani nenaznačím, je před volbama.

Jsem strašně rád doma. Domov je pro mne přístav v rozbouřeném moři života. Vždy v něm najdu hodnou a příjemnou ženu , díky které je můj domov domovem. Moje děti se do něj rádi vrací, už jenom na skok, protože mají své rodiny, ale je nám tu spolu dobře.

Určitě mám rád svůj domov. O víkendu sice raději pracuji a nevlídno mně nijak zvlášt nevadí, ale v zásadě s vámi souhlasím. Domov samozřejmostí určitě není, nikdo mně ho zadarmo nedal.

Často jsem se stěhovala a měla rušný život s pády a vzlety, které jsem buď zvládla nebo jen přežila. V tomhle bytě bydlím nějakých 20 let. Ihned, když jsem se nastěhovala, jsem se v něm cítila velice dobře. Asi se mi budete smát, ale nějakou dobu tady se mnou přebývala paní. Věděla jsem, kde je, kde sedí. Věděla jsem, jak vypadá. Když jsem ji, po čase, popsala sousedce, říkala, že tak vypadala a zemřela ve spánku v kuchyni, stará paní. Nebála jsem se jí, neměla jsem divný pocit. Jen jsem měla návštěvu. Ale v té době jsem tady nemohla jíst. Jedla jsem venku, většinou něco do ruky z Hladového okýnka. Bylo to tak dlouho, dokud tady byla. Asi 14 dní.Pak už nepřišla. Svůj domov miluji velice. Když se vracím odkukoliv, at je to z delší cesty nebo jen z nákupu, těším se domů. Psinečka Dorotka projde za mnou do koupelny a počká, dokud ji neumyju nožky. Zaraduju se vždycky, když za sebou zavřu dveře. Vždycky. Miluji to tady.

Ano, jsem vděčna, že mohu říci "mám domov", je to takové moje království, kde si mohu dělat jak chci. Můžu si naklidit a vyzdobit svůj domov podle sebe, nebo se můžu na všechno vykašlat a polehávat, odpočívat. Mohu jít na zahrádku a pěstovat si pro radost kytičky a ovoce, můžu se pohoupat na houpačce, nebo zabořit ruce do země a sázet nebo plet. Můžu se projít s naším pejskem a vidět, jak se raduje ze života. Domov je moje útočiště radosti i smutku, kde jsme spolu s manželem a budu vděčna, pokud tady budeme spolu co nejdéle...

Ano,velmi,nas novy domecek jsme postavili k obrazu svemu,vzhledem k nasemu duchodovemu veku jsme tu budoucnost docela dobre vychytali-bezbarierovy bungalov,ale jinak po nasich mnoholetych cestovnich zkusenostech-jak lide na svete ne-ziji ale prezivaji-verte tady v Cechach se vetsina ma kralovsky!Strechu nad hlavou,jidlo,vodu a svoji postel!To je VELKE bohatstvi.

Domov je mé království, kde si můžu dělat co chci a kdy chci, kde se můžu kreativně vyřádit, tvořit krásné prostředí na zahradě a nikdo mi do toho nemůže kecat. Můj domov, to jsem já, i se všemi chybami. Když mi je blbě, tak s bídou navařím, když mám dost energie, tak dělám do padnutí. Jsem tu většinou sama, manžel toho po práci taky moc nenamluví, ale je nám dobře. Občas vytáhneme paty z domu, ale ta nádhera, když už jsme zase zpátky! A nejkrásnější pocit máme oba, když se domů vracíme třeba po celém víkendu mimo domov. I v paneláku jsem se ve svém bytě cítila skvěle, ale když jsme postavili vl. dům, shodli jsme se, že to je skutečný domov, protože je náš a nikdo nás tu ani nemůže otravovat, obtěžovat hlukem, nutit k domovním schůzím, jarním brigádám, nepříjemným kompromisům, zdravení lidí, které byste raději nepotkali - prostě svoboda. Žádné, že chodba musí být umytá i když jsme na dovolené! Žádné poslouchání drbů konfliktní domovnice při každém setkání na chodbě! Teď už se nechávám buzerovat jen od kocoura a psa, ale ti "zmetci" mi to bohatě vynahradí svou láskou. Můj domov, to je bezpečný přístav.

Už jako malá holka jsem toužila po tom, že si jednou pořídím domek. Před skoro 30ti roky se mi splnil sen a my jsme postavili dům. Od té doby mám domov i když za ta léta se ledacos událo.Bývalý co jsme spolu stavěli měl po revoluci jiné zájmy než rodina, ale domeček jsem dokázala uchránit pro sebe a děti. Dnes už jsou dospělí a já mám už 23let jiného mamžela se kterým jsme si vybudovali krásný domov, který oba milujeme a je nám tady spolu moc dobře.Není nic krásnějšího když si člověk může dělat jak mu to vyhovuje, sázet kytičky, nebo si vykrmit nějaké to maso. Máme štěstí i na sousedy, jsme tu všichni velice zadobře, což je ke spokojenému žití hodně důležité. Pročítala jsem trochu odpovědi a někdo psal, že se tu ozývají samé důchodkyně.Snadno celý život jsme se starali, aby jsme na stará kolena nebyli na ulici.My jsme začínali v 18letech s rodinou a už jsme měli starosti, dnes v 18letech sedí u počítače a čekají až máma navaří.Je jiná doba, ale mladí by nám závidět nemuseli. Holt se musí taky starat.Ale jednoduše řečeno svůj domov bych nevyměnila. tak zdravim Alik

Ještě podotek, možná námět k další debatě: Kategoricky trvám na tom, že v mém domově bude klid a pohoda. Návštěva - většinou z řad příbuzenstva - která se u mě doma pokouší jakkoliv stresovat, dostane nekompromisní kapky. Doma bude , nikoliv .

Já jsem svůj domov milovala i jako mladá, i když jsem ho často opouštěla za jinými aktivitami. Vždycky mi v něm bylo krásně, ale pak jsme vyměnili byt , za větší, kam nesvítilo slunce a bylo méně světla a radost už nebyla taková. Snažila jsem se to kompenzovat veselými barvami a doplňky, nicméně začaly i deprese. Slunce dělá hodně, obzvláště dlouhodobě. Nejdříve mi odešly moje milované a vzácné kytičky a pak jsem začala odcházet já. Nejlepší mé rozhodnutí bylo, pořídit si opět slunný domov. Jinak si myslím, že my důchodci, už jsme v životě zažili dost a ty nervy už máme pošramocené, proto si tak rádi užíváme klidu a bezpečí domova.

trochu překvapivá otázka, proč se na to (zde) ptáte?

ale abych odpověděl: ano velmi si vážím svého domova a mám ho rád a je mi v něm dobře. Je to ještě umocněno tím, že mě stál dost vlasního úsilí i peněz. Bohužel teď když už je celkem vše hotovo, uvažuji o prodeji, protože jsem sám, nemám ho v budoucnu komu dát a je nesmyslné v něm mít "zabetonované" prostředky, které bych si ve zbytku života mohl nějak užít. Trochu smutné...

Vždy jsem si považovala domova jako jistoty oázy bezpečí a klidu. Řada mých blízkých odešla, někdy je hůř, smutno, ale člověk pořád musí vidět cestu a naději před sebou. Zažili jsme i krušné chvíle, skromná období, ale optimismus přetrval.

Myslím, že dnešní mladí jsou sebestřední, chybí jim trocha pokory a úcty k druhým. Společnost poměřuje vše jen množstvím peněz a odráží se to na vztazích, ve společnosti. Nejsou spokojeni, nemají vytvořené nějaké pevnější vazby, rodiny se bortí, život je jako žití den ze dne. Jsou ale výjimky, které si těch tradic rodiny, domova apod. považují.