Životní cíl - rodina - málo?

Člověk má mít život postaven alespoň na třech pevných bodech. Např. Rodina, práce, koníčky. Jeden cíl nestačí, protože když se vám to zhroutí, zhroutí se vám celý svět. Vyhodí vás z práce? Podrží vás rodina. Rozvedete se, věnujte se víc práci a koníčkům a máte pro co žít.Prostě není dobré sázet na jednu kartu.

Cíl může být cesta takovým spokojeným životem. Ty tisíce zážitků s ženou a dětmi. S nimi pak vyvstanou další cíle. Jeden bude třeba hrát fotbal, druhý na kytaru. Děti budou něco studovat, a před nimi už jejich postupné cíle. A vy jako rodina se dáte třeba na cestování na kolech, chození po horách, rybaření, muziku, nebo pěstování na zahradě či chov něčeho. A každá taková společná či singl činnost má taky své cíle. Život je tím bohatší. Vy jste to asi taky tak myslel, jen oni to tak nepochopili.

Vůbec to není samozřejmost, ale to okolí, o kterém píšete, budou zřejmě ještě dost mladí lídé, kteří tohle teprve časem zjistí. Zeptejte se jich třeba za 10 let a uvidíte, kolika z nich to bude pořád připadat jako samozřejmost.

- každej má takovej životní cíl, který ho naplňuje a na jakej má.

Někdo se touží stát velkým umělcem, mediální nebo sportovní celebritou, jiný ředitelem, politikem a dostat se do parlamentu, jiný zase touží být velkým generálem a někdo považuje za velkou čest zemřít za "vlast", atd, atd... Stačí si vybrat - člověk může chtít úplně všechno - co nakonec dokáže, záleží jen na jeho schopnostech, houževnatosti, píli - a taky trochu na "štěstí" - tj. na okolnostech.

Smyslem života jako takového, ovšem zůstává jenom to množení, vychování potomstva a smrt - můžete mít názory a touhy jaké chcete - skončíme nakonec všichni stejně. Takže - člověk by měl žít tak, aby si co nejvíc "užil" dle svých představ, schopností a možností (- a ublížil - pokud možno - co nejmenšímu množství svých bližních - za své bližní považuju samozřejmě i zvířata).

Ahoj, jestli veřejné mínění tvrdí, že člověk by správně měl chtít víc, tak na to se neohlížejte. Váš životní cíl je pouze vaše věc, naslouchejte sám sobě a když to uslyšíte, tak se tím řiďte a teprve pak to bude to správné. Jestli nyní máte ten cíl, který popisujete, tak je to správně, je to dobrý cíl pro vás a ne třeba pro souseda. Pak můžete mít spoustu dalších, třeba malých cílů, ty přijdou, až pro ně bude ten správný čas. Malá rada je, neupínat se na svůj cíl přehnaně, občas si představit, jak by to bylo krásné, když se to splní, ale věnujte se i jiným věcem, zálibám, chvíli to pusttě z hlavy, pak to přijde samo.

dnes mate ze 100 snatku pres 60 rozvodu, zeny jsou nevyzpytatelne, pocitejte ze deti ktarym se venujete - az vyrostou zaridi si zivot podle sveho, + nema cenu si delat veke problemy

Pro začátek je to cíl správný - až budete mít ženu a děti (krása je relativní), budete chtít mít spokojené děti i manželku, zajištěnou rodinu, ... k tomu budete řešit miliony potíží s dětmi, starostí s domem i vztahem. Jestli váš cíl bude stále stejný za 10, 20 let a budete se o něj snažit, může se vám poštěstit mít spokojené stáří.

A když ne, můžete si alespoň říct "já se opravdu snažil". - Jenže to je také mnohdy problém každého jedince, že se nedokáže nějak obětovat rodině či své lásce, chce mít svá práva, své koníčky, svůj klid - no a tím ztrácí vše, co měl původně za životní cíl.

A ano - někde prostě je smůla při výběru partnera ... i přes snahu se podařit nemusí...

neupínal bych se na jediné, když to nevyjde nebude pro vás taková rána jako vsadit vše na jednu kartu a pak se vám sesype život, když něco. Diverzifikace rizika by měla platit i ve smyslu života.

Uz jako mala jsem mela sen a to mit toho nej chlapa, 2-3 deti, spokojenou a stastnou rodinu.. Vysnila jsem si pohadku a sla si za tim.. Hledala jsem jehlu v kupce sena a po spouste padu a vstani jsem nasla toho nej chlapa, deti nam vysly 2 a ma rodina je mi vsim na svete, takze i pohadky se deji..No, obcas litaly, litaji hromy blesky jak jsme oba temperamentni, ale mnohem casteji sviti slunce a pak se vsemu zasmejem..Moji brachove jsou ve vztazich ztrozkotanci, moje kamosky ziji naoko ve funkcnich vztazich, ale skutek utek..Souhlasim s Culdou, ze hodne zalezi taky na stesti zda vam preje, ale rika se, ze kdo udela vstricny krok, tak nebe ho podpori, alias kdo hleda, tak najde..Jak se tedy na to divam?Stejne jako vy..Prace a nic mi neni nad rodinu..

Nicmene ztoskotanec ve vztazich jsou dle meho pohledu, protoze jim na techto vecech nezalezelo nikdy, takze kazdek ma sen jinej a je to tak v poradku..

"Měl by člověk chtít víc?"

Co by mohlo být víc než rodina? [Neznám nic, co by bylo víc než rodina.]

Mít takový cíl rozhodně není málo, na kecy o rozvodech bych se vykašlala a i s postiženým dítětem se dá prožít často lepší život, než sám. Je mi před 50, jsem vdaná přes 30 let a teprve teď vidím jakousi ubohost některých lidí, kteří cíleně zůstali sami, případně měli schválně jen jedno dítě, protože to stačí, ne? Na stará kolena spousta lidí zjistí, že přátelé nejsou všechno, že kdyby energii věnovali rodině, tak by se jim to vrátilo. Manžel má v práci spolupracovníka, který se celý život chlubil, že se nebude otravovat a babou a děckama jako ostatní. Dnes má před důchodem, je to starý mrzout, dokonce si našel paní, která za ním dojíždí a víte, co ho nejvíc štve? Že po něm zbydou pozemky a další nemovitosti a on z toho nebude nic mít, protože už teď kvůli nemoci nic moc nemůže. Tomu říkám sobeckost na druhou.

Vůbec to není málo, je to podle mého názoru naopak velký cíl, který si nemůže jentak někdo dovolit. Je třeba myslet realisticky. Není přiliš dobré mít tohle jako prvotní cíl v životě. Co s Vámi bude, až se děti narodí? Máte dobrou stabilní práci? Nebo se budete hnát za tím, aby vůbec měli co jíst? Budete na dávkách? Jak zařídíte, aby byla celá rodina spokojená? Nepřestane Vás to bavit a nefláknete do bot a nezdrhnete? A co až děti vyrostou nebo odejdou? Budete na nich lpět natolik, že jim neumožníte vlastní život? Je dobré mít i něco svého, soustředit část energie na sebe a svoje zájmy, mimo dětí a rodiny a nesoustředit se jen na jiné lidi, protože pak budete emočně i finančně ovládán jejich rozhodnutím. Prvotní cíl by měl být u každého - umět se postarat sám o sebe, až pak se přece můžete starat o jiné. Tím nemyslím jen pečovat a vychovávat, ale také zajistit je finačně, zajistit jim jídlo (koupit, uvařit), školu, koníčky, vyprat jim prádlo, umět uklidit doma, když žena nemůže (např. nemoc). Pokud to zvládáte, tak Vám rodinu opravdu moc přeji! a kéž by bylo víc lidí jako vy, ale spousta lidí se neumí postarat ani sami o sebe a už chtějí rodinu a ženu, na kterou by celou starost o dítě (tj. peníze, jídlo, popř. výchova) možná i o sebe hodili. Ano, pak by opravdu měli hezký život a netřeba o nic víc usilovat, ale je to fér pověsit se tímto způsobem na druhé (pokud by ona nechtěla samozřejmě)? Dost lidí to dělá. Nejdřív rodina, pak vše ostatní. Dnešní trend odkládání rodičovství mi osobně přijde moudrý. Plodnost se s věkem sice zhoršuje (zejm. žen), ale v těch 25-30 letech by už člověk mohl něco mít (delší dobu stabilní práce, nějaké pracovní a příp. cestovní zkušenosti za sebou) a být připravený se usadit a mít rodinu.