Sny na pokračování

Možné je ledacos. Ale já myslím, že v tomto hraje roli ještě jiná věc. Podle mě je logické, že si mozek přehrává příběhy na pokračování, hl. když řeší nějaký složitější problém. Akorát si to ne vždy pamatujeme.

Jinak ty velmi dlouhé sny, které se mi zdály (zatím byly dva takové velmi dlouhé cykly - jeden rok a druhý cca půl roku) byly oba hrozné, stresující. Ten první, delší, tedy začínal příjemně a zajímavě a každý z jednotlivých snů jsem si pamatovala i ve dne. Párkrát jsem si i ve dne plánovala, co tam budu dělat a po usnutí jsem se do toho pustila . Končilo to ovšem "hororem", po kterém jsem se zařekla, že už se na to snové místo nikdy nevrátím. Také se mi to potom již nikdy nezdálo.

Ten druhý cyklus jsem si uvědomila až po nějaké době, co se mi zdál. Z nějakého důvodu mě v jednom období přepadaly různé chmurné myšlenky (ačkoli jsem téměř vždy optimistka), vůbec jsem to nechápala. Až potom jednou jsem usnula a uvědomila jsem si, že jsem se ocitla ve známé situaci, ve které se v tom snu nacházím již pěknou řádku měsíců. Jako bych tam žila paralelní život. Na samém počátku toho snového cyklu se mi totiž zdálo, že jsem šla s malým dítětem po prudkém srázu, neuhlídala jsem ho a ono se zabilo pádem z té skály... všechny ostatní sny, které na toto navazovaly - a že jich bylo - byly jen pokračování tohoto všeho, kdy jsem se trápila kvůli své trestuhodné nepozornosti.

Proč to píšu? Podle mě mají sny na člověka velmi zásadní vliv. Nepříjemné je to, že si to často ani neuvědomujeme a třeba různé psychické potíže, které zdánlivě nemají vysvětlení, mohou mít původ v takovýchto tíživých snech (které si ani nepamatujeme).

Jinak jsem pochopitelně měla i nádherné sny na pokračování, některé doslova pohádkové. Na ty vzpomínám moc ráda.

Problém je v tom, že já jsem se nevzbudila. Obecně mě sny málokdy probudí.

Jinák já také snům, až na výjimky, nepřikládám větší význam než jen psychologický. Pár snů se mi tedy splnilo a párkrát jsem se ve snu seznámila s člověkem, kterého jsem neznala a potom jsem ho potkala naživo - ale to jsou sny trochu jiného charakteru a nejsou moc časté (alespoň v mém případě).

Já myslím, že se to ovlivňuje vzájemně. Pochopitelně, mozek ve dne něco řeší (nějaký skutečný problém, který ale třeba není vůbec až tak závažný), potom v řešení pokračuje ve spánku, ovšem tam už to někdy nabývá obludných rozměrů a člověku to může úplně pohnout psychikou.

Jeden z mých úplně nejhorších snů se mi zdál, když jsem psala Bc. práci. Bohužel jsem ji musela celou předělávat přibližně 14 dní před odevzdáním (cca 80 str.), takže jsem ty bezmála dva týdny téměř nespala a psala jsem jak o život, až mi z toho doslova tuhly ruce a úplně jsem se třásla. Za celou dobu jsem spala asi jen 3 hod. a tehdy se mi zdál onen příšerný sen: jak obracím obrovské stránky nějaké knihy (stránky byly několikanásobně větší než já a hrozně těžké - stěží jsem je obracela oběma rukama). Tu knihu jsem měla dopsat, ale vůbec jsem nevědala, co v ní je a co bych tam měla psát já. Kdybych to nezvládla, hrozil mi nějaký příšerný trest. Na tom snu byly hrozné ty pocity neskutečné úzkosti a strachu, které byly ještě mmnohonásobně horší než to, co jsem zažívala v reálu (jestli to vůbec šlo). Dodneška je pro mě öněch 14 dní nejhorším obdobím mého života, ze kterého mi jde mráz po zádech - ale, mimochodem, z větší části je to kvůli tomu snu. Ten mě zdeptal ještě víc než psaní, i když byl právě reakcí mozku na něho.

Jinak děti mám moc ráda, ale co by měl odrážet ten sen s pádem ze skály, to netuším...