Nejste přihlášen/a.
Když byste se dozvěděli, že vám zbývá jen týden života, jak by jste to přijali? Já osobně v pohodě.
Myslím, že bys to nevzal v pohodě. To možná říkáš teď, protože doopravdy v té situaci nejseš Ale kdyby se to opravdu stalo, že bys měl jen týden života, což si asi neumíš představit, tak bys to, myslím si, nebral v pohodě
... a nebo člověk, pro kterého je už takhle každodenní život cestou plnou nepříjemností a ve smrti vidí úlevu. A to není tím, jak má kdo reálně těžký život, ale jak je kdo naladěn, jak vnímá skutečnost.
Myslete si o tom, co chcete, ale tohle někteří lidi prostě nepochopí. Že život je boj a někomu se pořád bojovat nechce.
- každej se bojí smrti - kdo by se nebál - však tazatel sám, jako každej, pozná - jestli to bude taková pohoda, nebo ne. Třeba bude mít štěstí a "klepne" ho to náhle. A třeba na tom bude tak blbě, že si bude přát, aby umřel dříve, nežli za ten týden. Co my víme...
rd-
ten dotaz je pěkně "blbej" - protože nikdo neví, co by dělal ! - s konečnou platností to budete vědět až v okamžiku smrti - do té doby si můžete filosovat, jak chcete - stejně nic "převratného" nevymyslíte. Leda byste psal nějaké hlubokomyslné dílo - s aspirací na "Oskara", či nějakou literární cenu. Smrt není celkem žádná zábava, myslím.
rd-
- dobře - tak já Vám odpovím. Kdybych se dozvěděla, že za týden zemřu, tak bych se nejdříve "potento" strachy - až bych se vzpamatovala, tak bych si nakoupila cigarety a chlast - a dopřála si poslední velkolepej mejdan, pokud bych na to měla tedy ještě sílu. Rozhodně bych se té smrti nechtěla dožít střízlivá. Háček je v tom, že bych to musela vědět na 100 % - abych se zbytečně neunáhlila. Pokud by byla povolena euthanazie - zašla bych si na "injekci". Já tedy hrdina nejsem a smrti se bojím ! - taková odpověď stačí?
Upřímně ten dotaz byl myšlen jak to vnímají jiní, co by udělali, jak by se cítili. O mě tu nejde.
Jedna věc je myslet si jak by, kdyby a druhá věc je být postaven před hotovou věc. Další, ne zrovna zanedbatelný bod je, jaká ta smrt bude. Něco jiného je odejít ve spánku, něco jiného je být umučen a odcházet s vypíchanýma očima, vytrženým jazykem, přelámanými všemi údy a s nadějí čekat na poslední úder kolem do hrdla, jak se to provádělo ve středověku. U zvlášt odporných zločinců ta rána z milosti byla odsouzenému odepřena a umíral dlouho v krutých bolestech.
O umírání kultivovaně napsal Jiří Wolker:
Smrti se nebojím, smrt není zlá,
smrt je jen kus života těžkého,
co strašné je, co zlé je, to umírání je
kdy smysly střelené v letu padají ze všeho, ze všeho,
a v rezavém potrubí těla čas hnije jak pomyje,
by rozložil ruce, oči, nervy a každý sval,
kterým svět v náruč jsi chytal a miloval,
smrti se nebojím, smrt není zlá, ve smrti nejsem sám,
umírání se bojím, kde každý je opuštěn, - a já umírám. (Jiří Wolker)
Pokud člověk není nemocen, či jinak soužen, je lépe zabývat se otázkami okolo života. Tak to alespoň vidím já.
Myslím si, že i když mluvíme o smrti, tak s ní člověk nějak hned nepočítá, jinak by nemohl žít, plánovat, budovat, tvořit, ale jen vzdychat. Zřejmě, i když je člověk hodně nemocný, doufá, že se relativně uzdarví a bude žít. Na smrt se nijak netěším, to snad nikdo a jen si přeji, aby přišla ve spánku, aby člověk netrpěl, nebo nebyl na obtíž, nebyl soběstačný. Jak už je zde citovaný Wolker: "co strašné je, co zlé je, to umírání je"...
samozřejmě, že se bojím smrti nebo spíš toho, co bude předcházet - jako každý... ovšem záleží na situaci - kdybych měla malé dítě, nebo starou matku na starosti, vyrovnat se s tím by bylo hodně těžké jako mladá holka jsem nad smrtí vůbec nepřemýšlela, ale poté, co jsem zažila smrt rodičů a jiných blízkých lidí, chápu, že se to může kdykoli týkat i mne... takže dnes, v mém věku, už bych se s tím asi nějak vyrovnala - asi bych litovala, že si neužiju důchod a neuvidím vyrůstat vnoučata, ale smířila bych se s tím, přijala bych to...
Tak to se strašně mýlíte. Pokud by něco takového bylo možné, tak v pohodě byste to vůbec nepřijal. A možná, že si na tuto svou naivní otázku jednoho dne vzpomenete a pak teprve uvidíte, jestli jste v pohodě. Ono se totiž velice často stává, že právě ti lidé, co mají děsně silácké řeči když o nic nejde, se ukáží jako zbabělí slaboši, když dojde na věc...
Není možné, aby se zdravý člověk z ničeho nic dozvěděl, že za týden zemře. Pokud není ovšem odsouzen k smrti. A ani v té situaci se to nedozvídá týden před popravou. Prostě taková situace nemůže nastat. Pokud o nějaké víte, tak to vysvětlete. Pokud by se jednalo o nemocného člověka, tak ani ten se to nedozví pouhý týden před smrtí.
Vaše otázka je nereálná a nedá se na ni reálně odpovědět.
Na rozdíl od některých si myslím, že tato otázka vůbec není od věci.
Neumíme mluvit o smrti, o posledních přáních a obavách. Smrt jsme vytěsnili z našich životů. Proč nejsme schopni otevřít dveře, kde je tabu, že všichni zemřeme? Proč si někdo myslí, že mluvit o smrti je nedůstojné? Nedůstojné je umírat sám, někde za plentou, jako když se jedná o nějaký sterilní proces, kterému se dá vyhnout. Smrti se spolehlivě vyhnout nedá, je to jistota a to je důvod, proč se nad smrtí zamyslet. Naučit se o smrti mluvit mezi sebou, mladší se staršími a starší s mladšími. Smrt nikdy nepřichází ve vhodnou chvíli. Měli bychom vrátit tedy smrt do života, protože je jeho součástí.
Pavlo, souhlasím s Tebou. Smrt je součást života. Zrovna tak jako narození, dospívání. proč o ní nemluvit? Kdysi jako šestnáctiletá se mnou o smrti mluvila moje babička. Naprosto přirozeně. Věděla, že brzy zemře. Myslím si, že nikdy nečetla tu básničku od Wolkra, co tady již je. A přeci mi přesně tak popsala svoje pocity. A k samotnému dotazu. Jinak se bude ze světa odcházet mámě, která má dvě malé děti. Jinak člověku, kterému je 80.
- no - pokud jde o tu "pohodu" - tak se Vám nebude chtít ani v těch 80-ti, pokud budete přiměřeně fit.
Take s vama musim souhlasit a ani me to neprijde hloupe o tom mluvit.. Mam rada uvahy o zivote, tak proc ne o smrti.. To, ze se o tom mluvi, tak neznamena, ze smrt chci, ale mluvim jen o tom stejne jako o zivote.. Osobne zivot miluju a zemrit je pro me hotova katastrofa a chci strasne moc zit, ale smrt a zivot jsou vsude kolem nas...
Pokud je smrt ze zdravotních problémů, je to jiné než násilná. Před lety jsem se snažil oživit umírající paní a vím že existuje něco jako duše. Je to takový složitější příběh ale je jisté, že ta žena při umírání pocitovala obrovský smutek, který pramenil ze smrti o měsíc dříve zemřelého přítele. I on zemřel předčasně a to na následek pracovního úrazu. Já jsem byl poslední, který se jí dotýkal když žila a část toho pocitu mi předala. Nikdy jsem se duchovnem nezaobíral a nijak tomu nevěřil. Je jsem od toho dne do 1 měsíce zhubnul 16 kg, pil jsem tak 2 dl vody za den a snědl krajíc chleba za celý den. Nikomu jsem se nemohl s vnitřním rozvratem ani svěřit, protože by mi to nikdo nevěřil a ani jsem nemohl. Až to bylo neúnosné, zašel jsem za senzibilkou, která mi naprosto přesně popsala kde jsem stál, co jsem viděl a dělal, i když nevěděla nic a nechtěla, abych jí cokoliv řekl. Pomohla mi ale nedá se na to zapomenout úplně. Indiáni putování duší berou jako samozřejmost, u nás se zabýváme nesmysly a důležité věci jdou mimo. Je to škoda.
V pohodě by jste rozhodně nebyl. To vám zaručuji.
... a smrt nebude míti vlády (Thomas?)
"mrtvá nahá těla sama se rozplynou
v šelestech větru a večerních mlh,
trouchnivé kosti v prachu pominou
spojené s hvězdami v jediný kruh.
Snad budou šílení - však s jasným hlasem
hluboko ve vlnách vrátí se zase...
Milenci ztracení, láska nalezení
...a smrt nebude míti vlády !"
No, to ja bych asi tak v pohode nebyla, ale taky jsem o tom uz parkrat premyslela a v hlave jsem si rikala, ze se ani tak nebojim smrti jako spis toho umirani a toho jake bude a nejlepe si to predstavuju ve zdravi v 90 letech s usmevem na tvari. Nicmene opravdu me ted nejvic desi ani ne to, ze ja tady nebudu, ale to, ze mam strach a starost o sve dva male kluky, kteri jsou na me a manzelovi naprosto zavislý a pro ne se modlim, abych tady jeste byla pro ne, protoze nas potrebuji jak rodice..
Asi je velký rozdíl jestli umíráte mladí, staří, zdraví, nemocní. Já jsem se v jednu dobu dostala, díky nemoci, energeticky i psychicky tak na dno, že by mi vůbec nevadilo, kdybych odešla. Uvědomila jsem si, že asi hezkou smrt mají staří lidé, kteří odcházejí stářím, bez bolestí, protože jsou tak zesláblí, že už nemají sílu žít. Chce se jim jen usnout, zavřít oči a nemuset už nic, ani je otevřít. Od té doby se smrti nebojím, té přirozené, ve stáří. Taky už tady nějaký ten pátek na tom světě jsem a na rozdíl od mladých let, bych neodcházela s pocitem křivdy, že jsem si ještě nic neužila, tolik toho nepoznala... Navíc věřím v reinkarnaci, takže smrt neberu jako totální konec, ale přechodné stádium.
jenom ne - probůh - žádnou reinkarnaci - když už to budu mít jednou za sebou !
dam-
Vaše odpověď mne taky nenechává zrovna "v pohodě" ! - kdo dal právo rodičům? - přivést mne na svět ! - nikdo se mne nezeptal, jestli chci - rozhodně bych se bránila "ručičkama-nožičkama" ! - a to se mi na tom světě naštěstí zatím ani nic tak moc zlého nestalo . Život není žádný zvláštní boží dar, jak se mi snaží každej namluvit, ale pěkná fuška a trápení. Já to tedy vidím takhle a každého narozeného tvora je mi spíše líto - rozhodně se nemůžu rozplývat dojetím třeba nad jateční krávou, byt by měla svůj krátký život sebeštastnější ! Fuj!
Tyhlety debaty o životním finiši mě konkrétně dovádí do varu ve smyslu konce. Kdo Vám dal právo po rodičích si sáhnout na život. Utíkejte za mamkou a zdělte jí, že končíte s vlastní schránkou a že váš zbytek bude na popelišti.Na tohle mám jedinou odpověď - srabík a malas jenž netuší a neváží si ničeho ani sebe.
A pak byla jen tma...
Podle duchovního učení jste si rodiče , i podmínky k životu vybrala sama, stejně jako oni, abyste se v těch těžkých situacích zdokonalila a pochopila, co je třeba pochopit. Ale nelynčujte mě, já to nevymyslela, jen se těmto záležitostem roky věnuji a bych pochopila a myslím, že mi to všechno zapadé smysluplně do sebe.
Docela rád sleduji pořady o leteckých katastrofách. Některé skončí i fatálně. Netrvá to tam sice týden, ale obyčejně několik minut, ale i několik hodin občas ano. Tam bych hledal, jak to kdo přijímá. A jak? Různě, tak jako jsme každý různý. Někdo řve, někdo se tiše modlí, někdo tomu stejně nevěří (nakonec jako v životě). Takže asi tak. Nejvíc mě pobavila výpověď jednoho pasažéra, který padal volným pádem několik desítek vteřin v letadle (nakonec to vybrali a v pohodě přistáli), který řekl: "no někteří si tam normálně nadělali do kalhot". S tím bych i souhlasil (a asi by se mě to taky možná stalo).
Přečetl jsem si zajímavé názory. Já osobně jsem se ve svém životě smrti dotknul a nebojím se smrti jako takové. A přesně, jak tu již výše někdo napsal, umírání ano. Něco jiného je totiž umírat dlouze a v bolestech a něco jiného je když smrtka udělá z ničeho nic "šmik". Každá máme nějaký vyměřený čas a dělej co dělej, svojí prdeli a smrti neutečeš... Tot neměnné.
Zdravím , 5 let jsem dělal práci , kdy jsem neviděl , jestli se vrátím domů. Za tu dobu jsem tam pár smrtáků zažil - většinou kamarádi a člověk tak nějak otupí. Přitom se dokážu rozbrečet u filmu Mně osobně to jenom trošku pomačkalo a jsem kripl na nohu. Kdyby to mělo přijít , tak at je to rychlý a nechtěl bych to vidět dopředu. ...říkáš že v pohodě?... Nevěř tomu.
Smrt se přesunula z domovů za zdi ústavů a dveře nemocnic, stejný proces proběhl v našich hlavách smrt jsme vytěsnily dali jsme jí nalepku nežadoucí z běžné součásti života jsme udělali tabu - možná právě proto hodně lidí umírá tak jak by nikdy umírat nechtěli - sami, opuštění, mezi cizími v cizím prostředí.
Hodně lidí říká že by chtělo umřít rychle ale představte si že by vám dnes někdo řekl, že zítra umřete, nebudete mu věřit, budete si říkat že to není pravda, že to nejde, čas který nám zbývá je velmi cený, můžeme si stihnout zařídit věci co jsme ještě "nestihly" naposledy se rozloučit s lidmi s kterými jsme třeba dlouho nemluvily, usmířit vztahy v rodině, vyjasnit si svůj vlastní život.
Díky moderní medicíně sice nedokážeme být nesmrtelní, ale můžeme umřít bez bolestí které by nám dělali starosti a můžeme zemřít důstojně.
To co bude nikdo neví, můžeme však s jistotou říct že jednou každý z nás umře, někdo dřív někdo později, je to velká změna -umřít- každý se toho nejspíše trochu bojí tedy spíše toho co vlastně bude potom...
Daniel napsal: Díky moderní medicíně sice nedokážeme být nesmrtelní, ale můžeme umřít bez bolestí které by nám dělali starosti a můžeme zemřít důstojně.
- na to musím reagovat - zažil jste umírání starého člověka v nemocnici? já ano - oba mí rodiče tam zemřeli, máma na rakovinu a otec po úrazu - a to si pište, že to nebylo bez bolestí a nebylo to ani důstojné - to možná tak ve filmu, ale v českých nemocnicích fakt ne
Mělo platit všude .. bohužel někde asi ne - maminka také umírala na rakovinu / v hospici kde si dovolím tvrdit že díky dobrým lékařům a hodným sestřičkám byl její konec pořád plnohodnotný, samozřejmě že "na konci" již uplně ztratila síly a samoobslužnost nic méně umřela smířená a více méně klidná ... bohužel je fakt že v nemocnici jsme se vlastně nic nedozvěděli, lékaři nám nic neřekli, na otázky neodpovídali, ikdyž maminka nebyla ve stádiu aby nemohla chodit už nechodila a lékař nám na otázku proč vlastně odpověděl že to tak prostě je- po přesunu do hospice se mírně zlepšila a pan doktor nám i mamince hlavně vše vysvětlil. Samozřejmě si maminka na bolest občas stěžovala, ale nebyla taková aby kvůli ní trpěla, pan doktor řekl že se dá bolest uplně odstranit ale bylo by to už na úkor schopnosti myslet a to maminka nechtěla.
Je poslední den v roce nebo spíš předposlední a proto musím hodit na papír nebo na náš portál svůj názor. Se smrtí jako takovou jsem se setkala již několikrát, paní kterou jsem měla ráda v domě v kterém jsem se narodila a prožila neradostné dětství. Vždy pro mne měla hezké slovo, sušenku nebo pohlazení. Ve 36 letech odešla moje matka, bylo mi moc smutno že už není,ale největší a bolestivý odchod člověka kterého jsem měla ráda byl můj zet, bylo mu 43roků. Uvědomila jsem si že moje tři vnoučata čeká osud jako mé tři děti. Dětství bez otce.Smrt je něco definitivního, nezvratného. Nic potom již neexistuje. Pokud přijde v podobě rychlého odchodu nebo dokonce ve spánku potom pokud jsou tu leta,tak to není až taková tragedie. Ale když člověk má těžkou chorobu , má bolesti a srdce ho nechce zradit , tak potom je to pro něho a jeho lidi utrpení.asi není na smrt nikdo připravený a nikdo se na ní netěší. Obdivuji svým spůsobem sebevrahy, je v tom veliká odvaha ukončit tu pout života.Každý lpíme na životě a smrtí se bojíme, proto je lepší že nevíme kdy příjde. Je to múj názor , jestli je správný necht posoudí ostatní...
..jestli je váš názor správný? k tomu názory-hodnocení druhých snad nepotřebujete-to je záležitost svědomí...
aneb jak se říká "čisté svědomí , nad tisíc svědků" a taky "nevědomost hříchu nečiní"
- to mě napadlo, když jsem četl váš příspěvek..
roman68-
- ale "korina" neříká nic, nad čím by ji mělo snad trápit jakékoliv "svědomí" - zažila docela dost smutku.
A pokud snad máte na mysli její názor na sebevrahy - má samozřejmě pravdu ! - jen si to zkuste a uvidíte sám, kolik to chce odvahy ! (pokud tedy máte tzv. "zdravý" rozum) .
Korino, vidím to jako Vy. Je to takové smutnější téma, ale jinak mi přijdete, jako úpřímné sluníčko...
Díky PT i Romanovi , myslím že je čas na veselejší téma a nebudeme smutnit a bavit se o smrti.Budme rádi že jsme se dožili dalšího roku a vzájemně si přejme zdraví spokojenost a lásku , té není nikdy dost Korina.
Romane mohu se zeptat proč ta 68 ka je to váš rok narození? potom jste stár jako můj syn . díky Kor.
Romane mohu se zeptat proč ta 68 ka je to váš rok narození? potom jste stár jako můj syn . díky Kor.
Osobně bych asi nedělal nic vyjímečného. Ač tomu málokdo věří, tak já osobně jsem se smrtí smířil již před pár lety, považuji ji za normální součást života, tak jako narození. Dnes i chápu lidi co trpí třeba takovými bolestmi, že si smrt přejí. Ostatně mám za to, že člověk, který bere smrt jako normální součást koloběhu života, umí o ní mluvit, a být s ní smířen, tak takový člověk, si dokáže život podstatně více užít.
Prosím vás dávejte sem jiné otázky. Ostatní by si o vás mohli myslit, že chcete spáchat sebevraždu. Kdyby jste sem dal třeba takovouto otázku, bylo by to užitečnější, než přemýšlet nad smrtí. x2 + 3x + 2 = 0. Vím jak se tento příklad počítá nepotřebuju s ním pomoci. Když bude někdo chtít, může si ho vypočítat. Prozradím, že má vyjít -2 a -1.
Nechápu, proč mnozí dotaz považují za stupidní! Dnes a denně se lidé na celém světě dozvídají, že mají jen pár týdnů či měsíců života. Bohužel mám s tím vlastní zkušenost, i když jen nepřímou. V 8. třídě ZŠ jsme měli mladou úžasnou 33 letou třídní učitelku, která měla doma dvojčátka a byla znovu těhotná (myslím, že opět čekala dvojčata). V listopadu, těsně před porodem, šla na kontrolu k doktorovi a našli jí rakovinu. Řekli jí, že Nového roku se bohužel již nedožije.
tohle upřímně nechápu-proč lékaři tohle říkají? že někomu zbývá x dní do konce? jsou případy, kdy se z toho lidé dostali - natruc závěrům školských lékařů !
Já jsem musela doktory doslova uprosit, aby neřekli mamince, ale ani tátovi, že má maminka rakovinu, protože by je to úplně položilo. Nechtěli ani slyšet a že to ani není proveditelné, prý nemůžou obsáhnout všechny lékaře, se kterými přijdou do styku, že to někdo neřekne. No nakonec slíbili, že alespoň oni jí to neřeknou. Zbývaly jí podle nich tak 3 měsíce života. Uprosila jsem je, protože každý den, bez toho zoufalství, měl pro ně cenu zlata. A ještě, že jsem to udělala! Maminka se z toho zázračně dostala a už 3 roky lítá po baráku, jak motorová myš. Prožili by si stařečci 1/4 roku nepředstavitelného pekla, strachu, nervů a zoufalství, naprosto zbytečně! Kdoví, jestli by to vůbec táta přežil, už měl po jedné mrtvici.
velice se bojím...ten týden bych probrečela..pracuji na onkologii...síce krátce..vidím jak se lidí drží i posledního stebla...proto si myslím..že NIKDO BY TO NEPŘIJAL V POHODĚ
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.