Říkají vám lidé, že vás mají rádi?

Podobná otázka tu již byla. Ne, nikdo mě to neříká. Slyšíme to hlavně hlavně v amerických filmech.

U nás v rodině se to neříkalo, já to také nikomu neříkám, takže to neočekávám.

Podle mne není až tak důležité, jak často člověk podobnou větu řekne nebo slyší.

Důležitější je umět lidem dát znát, že je člověk má rád

a umět totéž rozpoznat u druhých (slova nejsou to hlavní)...

Až mi to někdo mimo manželky a dětí do pěti let začne říkat, budu si myslet, že jsem nevyléčitelně nemocný.

Neříká mi to nikdo, ani lidé, o kterých jsem si jistý, že mě opravdu rádi mají, třeba maminka. Není to potřeba, láska se neříká. Až mi někdo začne tvrdit jak mě miluje, začnu být vůči tomu člověku ostražitý...

Víte, muž nemá moc potřebu říkat ženě sám od sebe, že jí má rád. On to řekne jednou a to platí do doby, než řekne něco jiného. Muž lásku k ženě projevuje jinak než slovy. Říkat jí, že jí má rád, je obvykle z donucení, ze strachu, aby o ní nepřišel a nebo z vynucování ze strany ženy (máš mě rád - to víš že jo...).

Nikdo mi neříká, že mě má rád. Já to nikomu nemusím říkat a jsem rád, protože všechny nesnáším, ale to už se tu o mě ví.

Dobrý den. Občas mi to řeknou moje děti. Jinak nikdo. Ale kdo mě má opravdu rad, je přeci poznat z jeho činů, nikoliv ze slov.

Tahle věta se vyskytuje v amerických filmech tak často, že jsem na ni alergická. Vůbec nemohu pochopit, že se někdo chová bezohledně, ubližuje, ale do telefonu vrká: "Miluji tě." "Mám tě ráda." Tohle jsou slova. Jen slova! A když se používají jako pozdrav, buď při setkání nebo loučení, je to na grc. Takže, abych odpověděla na tvůj dotaz: Ne neříkám, ne nechci, aby mi to někdo říkal. Naprosto mi stačí, když se ke mně chová hezky a vím, že má o mně péči, že mně rád vidí nebo že pro mně rád něco udělá.

Ačkoliv, jednou byla taková mimořádná situace. Poštěkala jsem se se svou dospělou dcerou. Když odcházela, celá bohovsky najedovaná, vrátila se z chodby, objala mě a řekla: "Jsem na tebe strašně naštvaná, ale mám tě pořád moc ráda. Jsi moje maminečka. Ale teď mě chvilku nechej, až mě ten vztek přejde." Líbla mě na tvář, práskla dveřmi a byla pryč.

Pohanko, máte pravdu. I mě vždycky dojímá, když si na to vzpomenu. Začala jsem to také říkat, když vidím, že moje akce někoho dost rozhodila. Láska vztekem neodchází.

V rodině ani ne. Mezi přáteli často. Není neobvyklé, že během naprosto obyč setkání někdo někoho obejme a řekne, že ho má rád. Hippies nejsme, ale objímáme se docela často.

Říká mi to dcera... pohladí to po duši. A já na oplátku to říkám zase jí.

Říká mi to manžel, dcera, vnučka, stejně tak já jim. Nevidím důvod aby mi to říkal někdo jiný.