Nejste přihlášen/a.
Mojí mamince je 41, já vím že ještě není stará. Ale hrozně rychle to letí, ještě před nedávnem jsem si hrála na písku s ostatními dětmi, a ted za pár měsíců dostanu občanku. Neumím si představit život bez ní mám stach že se jí něco stane. Že dalších 30 let uběhne jako voda a já budu stát nad rakví, v které bude ležet.
Nezlobte se, stačí si uvědomit, že nikdo nejsme nesmrtelný a že smrt je naprosto přirozená. Dnes pravděpodobně jsou vaše obavy zbytečné ale bohužel už zítra může toho milovaného člověka srazit auto a vy budete muset jít dál bez něj. Léta běží a je pravděpodobnější, že pohřeb jednou budete zařizovat mamince vy, je to normálnější než kdyby to bylo obráceně. Uživejte si život, těšte se z každého dne a každé maličkosti a nemyslete na to jak dlouho to ještě bude. Víc než nad smrtí, přemýšlejte nad tím jak mamince udělat radost a jak až zestárne ji to stáří zpříjemníte.
Taky dodám jeden názor a vlastní zkušenost - nikdo z nás nechce přijít o rodiče, a at umřou v jakémkoli věku, zdá se nám, že je to brzy. Ale až budete starší, budete se na smrt dívat trochu vyrovnaněji, vstřebáte, že je to součást života a nebude Vás to tolik děsit. Spíš se zaměříte na smysluplné prožití zbývajícího času a bude Vás mrzet, že jste to neudělala dřív, ale to už je běh života. Nemyslete na představu mminky v rakvi, ještě tam není a dlouho nebude, a ten čas, dokud jste spolu, nepromarněte.
Vyžeň chmury z hlavy. Nikdo z nás neví, jak dlouho na světě bude. Proč zrovna za 30 let budeš stát nad rakví? Můžeš klidně za 5 let, můžeš i za 50.
Mně umřel ta´tka, bylo mu pouhých 49. Zato tchyně oslaví za 14 dní 90 let. Jen jí a vylučuje, skřehotá nesmysly, primář na neurologii řekl, že mozek už naprosto neexistuje. Takže je to takový život-neživot.
Člověk se musí smířit s tím, co přichází a co ho čeká. Jinak by se nutně zbláznil. I já před sebou vidím den, kdy jsem šla poprvé do školy /1961/. Měla jsem novou červenou tašku, Helena z 5. třídy mi strčila do ruky pár pomačkaných aster /předtím se jimi mlátili po zádech/ a zahuhlala: Na a at se ti ve škole líbí. A dneska je mi 60. Nějak rychle se to všechno překulilo.
Ale co s tím? Žít tak, aby se člověk nemusel za sebe stydět a aby si pokud možno, zachoval zdraví. A přemýšlet, kdy přijde poslední den, nemá vůbec cenu. At chceme, nebo ne, jednou to bude a nikdo tomu neujde. Tak proč si dělat těžkou hlavu?
Měj mamku ráda, buď vděčná za to, že máte spolu pěkný vztah a nepřemýšlej o tom, co přijde. Vždyt 40 let není ještě žádný věk. Jaga.
Také jsem měla TENTO PROBLÉM chodila se na mámu dívat ,jestli spí,jestli mi neumřela byla po noční směně často ,,bylo mi asi11-12let.Postupem času se úporný strach změnšoval.dospívala jsem ,ale i přesto jsembyla štastná ,jak mi někdo řekl ty máš mladou maminku a to mi bylo už přes 20let.Pak jsem e vdala a odstěhovala se na druhý konec republiky,,nebyla jsem již fixovaná na ni,,měla jsem svůj život a starosti.Po rozvodu,jsem se nastěhovala zpět a už jelikož jsem bylazvyklá na život svůj samostatný jse se s ní i několikrát pohádala.Člověk nějak během žití nezcela zapomíná na rodiče ,,ale má je rád ale má již svůj život a bojí se o své děti..Je to silné pouto ,,silnější..To ti vše přijde do života...
Dnes je mi již dost let ,,děti mám již z domu pryč ,,bojím se o ně dál,,ale dala bych nevím jakou dobu,abych si mohla povykládat a vidět svou mámu. I přes ta léta mi chybí a bude,Každý jsme jiný,Jsem moc ráda ,jak se mi o ní zdá a to velice často a jsem vděčná,,aspon za sny s ní,,,
Jsi ještě celkem nesamostatná a proto ta silná fobie ze zrtráty matky ,,,čas je lék,,bolest se zmírní...
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.