Jak se připravujete na konec života?

jo, to je problém... já také nevím, kdy už mi zhasne svíčka... a začínám mít podobné myšlenky...

něco vyhazuji průběžně, i když vím, že to, co jsem do teď ukládal třeba pro strýčka Příhodu, určitě hned po vyhození budu potřebovat... většinou vyhodím to, co se dá koupit, když to nikdy někdy možná budu potřebovat... s vyhazováním mi teď pomáhá už i syn, který to před časem jen vynášel pro sebe nebo kamarády... furt mi nadával, že mám plno krámů v garáži a přilehlých prostorech... měli by jste teď vidět jeho sklep... páté přes deváté a na tom ještě šesté přes jedenácté..

žena říká, že např. ošacení, které jsem za rok - dva ani jednou nepoužil, to klidně mohu vyhodit... já vyhazuji tehdy, když už ve skříních není místo na nové věci.

systém na to není, uvědomme si, že když kdekoliv uděláme pořádek, připravíme místo pro další krámy... toto je fungující perpetuum mobile... bóže, kolikrát už jsme zase a zase uklízeli pracovní stůl v garáži?! to nikdo nespočítá...

myslím, že vynášení a likvidace věcí po mrtvém je dobrou školou a varováním pro pozůstalé... at si také užijí...

Tak to mě vůbec netíží, v účtech pořádek mám a s tím ostatním si budou muset pozůstalí poradit. Loni zemřel tchán a ještě letos přebírám kvanta všemožných papírů a dokonce si zahrádkáři přišli pro staré věstníky které pro organizaci odebíral na své jméno. Vyklidit oblečení šlo rychle ale spousta drobností je stále na svém místě.

jsem toho názoru, že zbavovat se nepotřebných věcí kolem sebe by měl člověk hlavně pro život svůj a svých nejbližších a ne proto, aby si pozůstalí neřekli: To byl ale bordelář!

Tak o konci, čili o smrti, chceteli, jsem začala vážně uvažovat, když mi zemřel otec, kterého jsem doma opatrovala. Uvědomila jsem si, že jsem nyní na řadě, bylo mi 40 let. Od té doby se myšlenky na konec, nemohu zbavit. Žiju tak, jako bych tu zítra nemusela být. Čím je člověk starší, tím toho méně potřebuje. Začínáme se zbavovat "krámů", které jsem dříve za krámy nepovažovali. Je prima mít pořádek ve sklepě i na půdě, nějak lehčeji se dýchá. Začínám vyřazovat oblečení, které jsem neměla dlouho na sobě a už mi ani nesedí. Ještě je toho hodně a koukám, co toho člověk v životě nashromáždí. Myslím, že si tím musí projít každý, každý nějak, každý po svém. K životu stačí opravdu málo. Lepší je trávit čas v přírodě a s dětmi nebo s vnoučaty. - pt

řekl bych že důležité je mít vyřešené věci okolo nemovitostí... to se pak ušetří mnoho problému peněz a vyřizování pozůstalým... to že jsou někde krámy bych asi nepovažoval za nejduležitější.. i když je to docela záhul vyklízet dům po takových šetřivých lidech...

pro "seniorka"

Ahoj, paní - proč se s tím trápíte? - na Vašem místě bych si užívala oblíbených "krámů" - dokud můžu! - a nelámejte si hlavu, co bude pak - Vy už to vědět nebudete a dědici si nějak poradí- budou muset! (uvědomte si, kolik dobrých a cenných věcí v průběhu dějin zaniklo, bylo zničeno, zbouráno a zdevastováno).

Pokud máte na mysli nějaké cenné věci, na kterých Vám záleží - tak je rozdejte už teď. Moje maminka měla stejné starosti - s ničím se nechtěla rozloučit a na všem lpěla - a všechno chtěla nějak zhodnotit . No, ale pak umřela, aniž by stačila něco zařídit . Taky to nějak dopadlo!

Já mám taky spoustu oblíbených "krámů" , které jsou pro mne cenné a které jsem shromažďovala celý život - ale je mi jedno, co se s nimi stane, až umřu. Patrně to všechno vyhodí do popelnice - ale když už tady nebudu, tak co s nimi -? - mají cenu jenom pro mne.

Netrapte se předčasně a užívejte si života, dokud ještě můžete -a všechny starosti nechte plavat. Taky seniorka (67 let) Marcela.

Myslím na to. Nezapomenout na čísla kont, kde se co komu platí, popř. kdo dluží... ( v obálce Otevřít po skonu), vzhledem ke specifickém koníčku tvořím seznam a bude se prodávat, pozůstalým to nic neřekne. Člověk to sice odkládá, ale není jen prostá smrt, ale to zaskočí. Když tak aspoň dát pokyny co se s tím má dělat, nebo mít předem někoho, kdo to dostane. Oblečení se rozdá po rodině či charita Je to umění, zbavit se věcí akorát včas a ještě si z toho třeba užít (za nemovitost...)

Teda to je ale dotaz.

Život přece není čekání na konec. Můj tedy rozhodně ne. Já mám svůj systém dávno vykoumaný. Mám naplánováno X let dopředu že se za prvé : dožiju důchodu, za druhé : pak si koupím koně a naučím se na něm jezdit, za třetí : umřu v devadesáti na celkové tělesné vyčerpání, poté co budu půl dne v kuse honit po lese a násilnit nějakou osmnáctku a za poslední : co bude se všemi krámy co po mě zbudou, to neřeším, ani řešit nemíním.

venku máte demoverzi krematoria.

Než přemýšlet o tom, kdy začít likvidovat, bylo by lepší tu spoustu krávovin, co se doma kupí, vůbec neshromažďovat. A to včetně peněz. Vzhledem k pomíjivosti života je lepší si hmotný majetek užít, protože do hrobu si jej nevezmete. A navíc vám jej nevezme ani nikdo jiný.

Seniorko, zajděte nakouknout do bazaru. Je tam spousta věcí, které někdo kupoval s láskou, myslel si, co doma nemá za zázrak a když zavřel oči, pozůstalí byli dost zoufalí, co s tou veteší. Vždyt je to po mamince! Maminka to měla tak ráda! Moje maminka vyhazovala bez milosti všechno, na co nesáhla rok. Dokonce měla trojdílnou skříň, kde přesouvala věci z malého dílu do popelnice a z dvojkřídlé skříně to, co na sobě neměla rok dala do těcj jednoduchých dveří. Já mám její školu. Stoupnu si k popelnici a řeknu: Děkuji, posloužil jsi, ale už tě nepotřebuji, vyhodím a popelnici zavřu. A za chvíli vidím cigošku, jak to tahá z popelnice a metelí do zastavárny. Nemám doma zbytečnou veteš, na kterou se usazuje mastný, lepkavý prach. Hnusí se mi to. Nejsem vetešník. Mám doma jen to, co potřebuji, co používám. Moje tchýně měla tak narvané skříně, že v čem chodila, to měla pověšené zvenku na dveřích. Chodila stále ve dvou věcech. Nahoře na skříních měla 16 kufrů. A těch molů! A ten smrad! Nikdy! Ani omylem! Nemám jen odvahu udělat čistku v nářadí. V bedýmce od zeleniny mám všecko a je tam pěkný šurvajs. Až se naštvu, tak ji vytáhnu a udělám krátký proces. Jednou jsem pomáhala stěhovat kamaráda. Seděla jsem před domem a hlídala věci, aby je nikdo neukradnul. Kousek ode mě seděla stará paní, která ten byt opouštěla. Seděla na skříňce a kolem ní byly věci natřené hráškově zelenou barvou a spousta, spousta bebechů. Byl to smutný pohled. Výsledek celoživotního snažení tvořilo pár otřískaných, nazeleno natřených, skříněk a upatlaný lesklý ořech na obyvákové stěně. Tam jsem si slíbila, že nikdy takhle nedopadnu. Nikdy! Vychovala jsem a nechala vystudovat dvě děti, byla jsem většinu života sama. Takže jsem měla co dělat, co se točit. Ale život není o věcech a o jejich hromadění! Není! Vím to, nedělají mě štastnou! Do popelnice to co nepoužívám!

Všechny důležité papíry před vyhozením nascanuji a vypaluji na DVD.

Všecny fotky vypaluji na DVD.

Zůstane po mě cca 150 DVD, které potom pozůstalí jednoduše vyhodí do popelnice.

A je to.

Řešil bych podpisová práva u účtů, hesla u internetového bankovnictví a hlavně bych nastávající pozůstalé informoval o mých tajných skrýších. To co bych chtěl, bych rozdal už za svého života, pokud bych měl nějaký speciální zájem někoho z mých blízkých zvýhodnit, tak bych sepsal závět, jinak bych to nechal na zákonu (myslím, že ten momentální je k pozůstalým celkem spravedlivý).

seniorko, já bych začala likvidovat takové ty hodně důvěrné a soukromé věci, které nikomu jinému nic neřeknou a o kterých nechci, aby je ostatní četli - např. deníky, dopisy, lechtivá fota apod. - prostě o kterých bych nechtěla, aby je viděli cizí lidi... no a to ostatní bych nechala na dědicích - at si nechají, co se jim líbí, a to ostatní at zlikvidují... např. můj otec začal likvidovat věci po smrti mámy a s nikým se neporadil - vyhodil věci, na které já mám vzpomínky z dětství a které bych si byla ráda ponechala... mrzí mě to dodnes... takže nechme to rozhodnutí na těch, co to zdědí...

Ahoj. Tak právě takováhle tvrdá realita dopadla i na mě. Exnul mi starší brácha v 55 letech. Pravít jeden, dřív jak já. Kdo je na takovýhle věci nějak připravenej. Některý věci se nějak obstarají, s některýma pomůže notář. Ale po bráchovi zůstaly hodnoty které prostě nejde jednoduše nějak vyhodit. Byl to amatérský fanda a odborník na všechny věci okolo rádií, filmu, televizí, záznamu zvuku. Vedl stránky INTERFONY, dělal do Fonoklubu Liberec už od r.1976. Před lety působil v rádiu RCL a díky namluveným džinglům ho tak slyším denně několikrát. Taky si na něho vzpomenu ve chvílích, když na NOVĚ, nebo na Českých programech a nebo v rádiích páni redaktoři něco sprasí s naší rodnou mateřštinou.Těch vítek, co se jim naposílal (ne, řval na ně jak šílenej), a že pokaždé oprávněně. Dokonce dokázal v domácích podmínkách spojit nejlepší film s jiným nejlepším dabingem a ještě přidat padnoucí titulky. Nebo natočit CDčko kapely (bicí nahráli jinde). A nyní se musí zachránit spousta záznamů, scénářů a dalších hodnot. Tak mi držte palce. Ahoj.

I já už jsem o něčem podobném uvažovala /58/, nechci být bordelář. Ale na druhou stranu si říkám, až to budou pozůstalí vyhazovat, bude nám to už stejně jedno.

Sama to moc neumím. Nikdy jsme nebyli moc zazobaní a oblečení se donosilo. Nejdřív na lepší, pak na doma, na zahrádku, na houby...Přesto se snažím zbavovat se toho, o čem vím, že už to potřeba nebude. Jde to většinou hodně ztuha.

Manžel s tím bojuje ještě hůř. Všechno se podle něj ještě "bude hodit". V bývalém chlévě je starý nábytek, který přibývá /loni jsme si koupili kuchyňskou linku, stará je ve chlívě/. Najdou se tam hrnce pařáky, krouhačka na řepu, struhadla na řepu, či mačkadla brambor. Zvířata ale už nemáme, kromě pár slepic, žádná. Na prodání není nic, jen na vyhození. Ale manžel pořád "to je škoda, to je škoda..." Tak mu říkám - vem si to do hrobu, ty JEŠKODO!

A protože máme kůlny i stodolu a garáž, najde se prostě u nás kde co. A nic pěkného. Ale když se pak stane, že manžel něco potřebuje na opravy a v té veteši se mu něco hodí, to je hned na koni: "Vidíš to, jak se mi to hodí a ty už bys to dávno vyhodila!"

Jediná šance, jak mít doma jen to, co potřebuju: Příbuzní žili v krajském městě, sice ve 3+1, ale byly to takové průchozí maličké krcálky. Měli 3 dospívající děti, takže 5 lidí v malém bytě - to byl masakr. Proto teta měla doma opravdu jen to, co se používalo. Jinak by ani žít nemohli. A byla to dobrá škola života. U nás se všechno přesune někam jinam, nic se nesmí vyhodit a o co se brkalo ve chlíve, o to se dnes brká v kůlně a za půl roku třeba ve stodole.

TAKY NEVÍM, JAK NA TO! Jaga.

Seniorko, nakoukněte do starožitnictví, nejlépe do několika, protože každé má jiného šéfa a jiné priority. S fotkama ve fotáku nebo mailem, nemusí být papírové. Případně s jedním kusem, aby byla vidět značka a dekor a zeptejte se, jestli to odkoupí. Knížky, to je smutný příběh. Proběhlo tady několik diskuzí.#co+s+knihami Mám pár kvalitních starých věcí a obrazů. Takhle, jako vy, uvažovala stará paní z rodiny a tak mi obrazy dala. Je už to nějaký rok a já je miluji stále a na Žofinku vzpomínám s láskou. Chodila po garsonce v noční košili s pravými perlami na krku, protože ztratily lesk a když se nosí, probudí se (je to pravda, viděla jsem to) a vyprávěla, jaký byl manžel - ředitel banky, druhý ředitel galerie, třetí právník a u toho jsme pily šampaňské a já ji čistila onko. Milenec zlatník a druhý starožitník. Žofinka tehdy dala pryč i velmi starý lustr a koupila si kouli, že se s lustrem nebude čistit. Hotové peníze použila na to, aby si udělala život pěkný-divadlo, večeře, obědy, na držkovoui polívku taxíkem na Pustevny a tak.Když zavřela oči, hodně věcí si právě vzala tchýně, nenasytnost ji zabordelila garsonku tak, že měla jen uličku k posteli a na wecko. Udělejte radost někomu, komu stojíte za to, že si pro vás udělá čas a vlídné slovo.

Přidávám vzpomínku z doby, kdy jsme rozhodně v rodině nemysleli na odchod ze života, jen jsme chtěli uklidit a vyprázdnit půdu. Byli jsme v té době v domě 4 dospělí a 2 pubertální děti. Myslím, že jsem akci velela já. Alespoň tedy já jsem měla představu, že tam zůstanou vánoční ozdoby, nějaké rezervní peřiny a pár drobností, se kterými se každý z nás jednotlivě nebude umět rozloučit. Ty moje drobnosti konkrétně mělo být několik ročníků Pratické ženy, časopisy Květen, Dorka a dalších asi deset titulů...

Bohužel se ukázalo, že každý z nás šesti má "svých drobností" obrovskou kupu a že vlastně nevyhodíme skoro nic. Myslím, že jsme se tehdy trochu pohádali, jediné pozitivní bylo, že se věci nějak uspořádaly.

Uběhlo asi dvacet let, půda je poloprázdná. Likviduji, jak se dá, občas s velmi těžkým srdcem. A nejen věci z půdy. Letos v zimě jsem topila sebranými spisy Jacka Londona a Alexandra Dumase. Nikdo, opravdu nikdo to nechtěl. Antikvárník se jen usmál. Byla by bývala brala místní cikánská komunita - na topení. Tak jsem se raději ohřála sama.

Paní rozumím vám, že se staráte co bude s vašimi věcmi poté co zemřete. Také na to občas myslím, ale řekla jsem si, že až zemřu, tak mě už z toho hlava bolet nebude, at si s tím moji pozůstalí dělají co chtějí. Možná, nějakou věc, či peníze dám předem za to, když mi někdo pomůže v opravdové nemohoucnosti. Také čím jsem starší, tak mě nic netěší a dívám se na vše jako už by to nebylo ani moje.

Nikdo neví, kdy se tak stane. Takže otázka KDY..tak učinit, furt si člověk říká je čas. Asi když se člověk přestává pohybovat a už to neužije. Když je to náhlé, nedá se s tím nic dělat, je to problém pozůstalých. Jinak už tvořím seznam a bude se prodávat, aspoň něco z toho mít, nebo rozdat. Potomci o mé věci zájmové nestojí. Anebo nelitovat a likvidovat, nebo nechat pozůstalých, at se pohrabou, nabídnou. Po exitu to už nikoho nemrzííí.