Panika v tělocviku

A jak Vám v boji s pohybovými problémy, které si neste zřejmě od malinka, pomáhali rodiče? Za takovým postojem ke sportu, k pohybu stojí i rodina. Dávno jste měla s nimi cvičit nebo chodit někam do pohybovek. Chápu ještě nezvládnutí přemetů, ale běhy či hody, ty se dají někde venku zlepšovat. A jedině Vám to prospěje. Hodnotit se má i snaha. Ale měla by být vidět. Už jste si vypěstovala fobii. A když to řeknete oné paní učitelce, jak reaguje? Existují metodické řady, kde se postupně dá hvězda či výmyk nacvičit i s člověkem, který je "kopyto". Jen najít někoho,kdo se s Vámi do toho pustí.

Gregory, musíš zatnout zuby a přežít. Neuvěříš, já jsem hrála po mnoho let závodně basketbal a kopyto jsem byla neuvěřitelné. Představ si, že jsem třeba nepřeskočila kozu. Já jsem ji přelítla plavmo do kotoulu, ale nepřeskočila. Nějaké výmyky, běhy a podobné blbostě? To vůbec! Ale na krátké vzdálenosti s míčem, na to jsem byla kadet. Jedna moje mladá byla na dlouhém, širokém a bystrozrakém rozšíření vzdělání a představ si, že lékaři a fyzioterapeuté takovéhle věci dovedou rozpoznat už u několik hodin po narození dítěte. Už se ví, proč někdo má spousty úrazů anebo jsou taková kopyta, jako my dvě. Fakt! Drž se a nedej se! Život nebývá o tělocvičně.

Věř, že to co prožíváš, není nic proti tomu, co jsem já se spolužáky zažíval na SŠ při tělocviku. Starý tělocvikář, bývalý armádní tělocvikář, kterého z armády propustili pro jeho až příliš tvrdé metody to samé od profi sportovců a my jsme ho měli na SŠ. A to tam byly také holky, co byly úplná jelita jako ty.

Sežeň si omluvenku od doktora. Jednoduchý řešení. Myslím to vážně.

Za mého mládí byla TJ (jinak než jdu do Sokola se u nás neříkalo)a díky za to, už pětiletá děcka uměla kotrmelec a výmyk na hrazdě, mimochodem ta "tyč" bývala součástí hřiště a u každého baráku byl klepač. Nehledejte výmluvy a snažte se.

Ta bolest na hrudi může být astma, nebo i obyčejný nezvyk delšímu zatížení těla (zrovna u běhu se velice rychle pozná, že člověk není zvyklý). A i s astmatem chodím 3x týdně na trenál plus jednou až dvakrát si zaběhat. Na střední jsem byla v běhu nejpomalější a tříkilák byl očistec, po něm jsem i zvracela...

Zkusilas někdy poprosit kámošku, kámoše, co ty cviky ovládají, aby je s tebou třeba zkusili, aby tě je naučili? Hrazdu a přemet zvládne i lépe cvičená opice, tomu věř. Jen stačí natrénovat. Máš ale moje uznání, že se zatím nesnažíš se z toho vyvlíknout a poctivě chodíš cvičit - i když bez tréninku je to pro tebe peklo a zřejmě ti to tělocvik docela znechutí.

Zvážila bych i soukromý rozhovor s učitelkou, že se snažíš, ale prostě ti to nejde, že máš z toho a toho opravdu strach. Jestli by neporadila, nepomohla. Dobrá učitelka ti poradí (u nás holky se strachem z výšek nemusely dělat cviky na hrazdě apod.). Špatná tě bohužel potopí.

Znám ten problém, také jsem to tak měla. Ale já věděla důvody. Prostě jsem sama sobě přišla k smíchu. Všechny děti stojí v řadě a čumějí na toho jednoho, co má přeskočit nějakou pitomou kozu, nebo metat kozelce vzad a vpřed, nebo se jinak předvádět. A nejhoší bylo, když se závodilo ve skupinách a na výkonu každého jedince závisel konečný výsledek mužstva. Nikdo mne do svého družstva nechtěl, protože když mne chtěli třeba popohnat k rychlejšímu běhu a řvali hip hip, zastavila jsem se skoro úplně. Zmíněnou kozu jsem systematicky obíhala, na kruhy se nepřitáhla ani náhodou, na těch jsem schlíple visela a když mne učitelka rozhoupala strkáním do zad, při druhém houpnutí jsem sebou žuchla na žíněnku jako pytel brambor. Přitom jsem byla pohybově velmi nadaná a vynikala jsem v tanečním kroužku. Tam jsem se rychle naučila všechny kroky a byla dávána za vzor. Ale to jsem cítila jinak. Tak hlavu vzhůru, nelítáš v tom sama. Takových anitsportovců je víc, než si myslíš. To přežiješ.