Jak pochopit kamaráda?

Dobrý den,

před rokem, kdy mě ve škole šikanovali, jsem si našla kamarádku ve druhé třídě a postupem času jsem se začala více bavit s lidmi z její třídy. Až nastal den, kdy mě představila dvěma klukům, dále je budu označovat jako K1 a K2, z nichž ale k problému přispívá nejvíce K1. Začali jsme se kamarádit, byl konec školního roku, na konci prázdnin jsme se všichni 4 sešli a šli společně ven. S K1 jsme si spolu psali a postupně o sobě zjištovali všechno. Vytvořili jsme takovou kamarádskou čtyřku. V září jsme spolu s K1 jezdili na koloběžkách, denně si dlouho psali, na Neviditelné výstavě se s K1 a K2 drželi všichni za ruce (samozřejmě kamarádsky, protože v té tmě jsme fakt měli strach, abychom někam nespadli nebo se nerozplácli, jak je mým zvykem). Do Vánoc vše probíhalo v pohodě, ale postupem času mi K1 popisoval svou kamarádku, jak s ním chtěla chodit a on jí řekl, že ne a že teď nechápe, proč je na něj naštvaná. Mně je 15 a žiju v představě, že kluky chci mít jako kamarády a myslím, že na chození je v tomto věku moc brzy (konkrétně u mě, když se na to prostě ještě necítím). A tak samozřejmě došlo do situace, kdy nenápadně začal naznačovat, že by chtěl nebýt už jen tím kamarádem, se kterým jsem si tak báječně rozuměla, ale i zlehounka mým klukem...na to jsem mu většinou vůbec neodpovídala, vždy jen naznačoval, pak jsem mu jen psala, že teď ne, že chci mít kluky jako kamarády. Někdy si říkám kdo Tě má doopravdy rád, počká na Tebe. A v to jsem tak trochu i doufala u něj. Postupem času však začal propadat paranoidním představám. Konkrétně v dubnu, kdy byl na všechny zlý, hodně mi ubližoval, pořád psal, že s ním nechci trávit čas, že na něm nikomu nezáleží, vyhrožoval, že kdyby skočil, nikdo si ho nevšimne. Bylo mi ho líto, změnil se, ale stále jsem v něm hledala toho kamaráda z podzimu. Bála jsem se, že at udělám cokoli, najde si v tom nějaký impuls, že s ním nechci být už jen kamarádka. Promítaly se v něm neúspěchy ve škole, závislost na počítači, samota, jeho odlišnost, protože koktá, ale i beznaděj. Měl stále více mylných představ, že s ním nechci trávit čas, že by od nás všech nejradši odešel...pak jsme byli celá naše čtyřka na společném víkendu, seděli jsme na takové té velké a široké koupačce pro 4 lidi, všichni namačkaní vedle sebe a měli o sebe opřené hlavy. Ale K1 to pochopil opět špatně, takže pak chtěl všude dělat uli tuli, ale to bylo opravdu jen z hlediska prostoru, copak kamarádovi nemůžete položit hlavu na rameno? Pak nastal květen a my si zase psali. Úryvek naší debaty : K1 : ...protože jít s Tebou ven nejde, tak jdu s H1 (ta kamarádka, která mi K1 a K2 představila, čtvrtý člen naší čtyřky) a představuji si, že jsi to ty... já : ale to zase není hezké vůči H1! Dále... K1 : proč když si povídáme, je to v poho a když si píšeme, tak se nenávidíme? já : víš, já mám jen pocit, že tak to vidíš jen Ty, já Tě mám ráda pořád stejně a nikdy jsem Tě nenenáviděla ...a tak jsme se dostali přes most, kdy se ve mně snažil vyvolat žárlivost tím, že chodil ven s H1 a ne se mnou, ale H1 je má nejlepší kamarádka ve škole a tudíž jsem na ní nežárlila...a tak přešel k řešení něčeho, co nebylo, vymyslel si, že mě něco trápí a nechci mu to říct...v tu dobu už jsem z těch paranoidních představ, kterými trpěl, doma lehce šílela..., ale další konverzace byly : K1 : ..no to, jak jsme řešili, že Tě podle mě něco trápí a nechceš mi to říct... já : Ale tohle je prostě paranoidní! Mě nic netrápí! Nic! Ale Ty máš pořád pocit, že jo a chováš se podle toho, ale odmítáš mi věřit, že nic! Fakt nic, kdyby jo, byl bys mezi prvními, kteří by se to dozvěděli! J a na to mi K1 odpověděl : Ale kdyby ne, chceš se mnou trávit čas, povídáš si a nezpíváš si Já : Já už fakt nemůžu, zeptej se kohokoli, že si zpívám, když mám dobrou náladu. Proč mě jen napadáš? Proč? Co jsem Ti udělala? Já už nevím. K1 : Protože mi jen něco říkáš, ale nemám důkazy Já : Víš, když máš kamarády, věříš jim a nepotřebuješ proti nim důkazy Tohle mě dost ranilo, takže v příštích dnech jsem se s ním vůbec nedokázala bavit dle normálu, když proti Vám někdo potřebuje důkazy a nevěří Vám, zatímco před půl rokem to byl úžasný člověk, věříte, že tam někde ještě uvnitř té skořápky ten skvělý člověk je, ale po tomhle už jsem začínala pocit, že ne. Jenže jsem taková, že nedokážu člověka odkopnout, protože je na mě zlý, protože se snaží, abych žárlila na nejlepší kamarádku, protože mě napadá. Poté, co jsme se tak nějak usmířili, jsem se s ním, i přes rady a komentáře všech, že je sobecký, nemá kousek citu v těle a rady, at se s ním přestanu bavit, zlehka bavila dál. Došlo zase do stavu, kdy mi psal, že H1 nemá na kamarády čas, já chápu, že může urážet mě, ale nesnáším, když nadává ostatním, urážel i holky od nás ze třídy, které vůbec nezná, nikdy předtím nikoho nepomlouval a teď najednou přede mnou uráží všechny, které mám ráda. Napsal, že H1 nemá na kamarády čas, na to jsem mu odepsala, že určitě čas má, ale ne ve chvílích, kdy je 5 dní před uzávěrem klasifikace, protože se snaží si vylepšit známky. Že pak čas mít určitě bude... K1 totiž žije ve stylu, že známky jsou mu jedno, pořád produkuje, že ON si tedy na kamarády čas umí udělat, že ON má kamarády na prvním místě a poté až školu. Zatímco H1 a já upřednostňujeme, podle něj, školu. Já myslím, že neupřednostňujeme, jen nám na ní také záleží. A tak mi odepsal, že to říkám stále, že čas bude...psala jsem mu, že někdo si umí udělat čas na kamarády i na učení, někdo zvládá méně věcí najednou a někomu je škola jedno a pak produkuje, že má čas jen na kamarády. Načež mi odepsal, že jasně, že nám dvěma na té čtyřce vůbec nezáleží a že kvůli nám se rozpadá. Což bylo další věcí, která mě od něj mrzela, jelikož K1 si teď našel kamarádky někde v sekundě (jsme v kvartě) a v primě a s námi netráví tolik času, chodí stále ven někam s nimi, což mu za zlé nemám, každý máme jiné kamarády, ale opět urážel i H1! Další den mi napsal, že nechce být hnusný, ale v další větě už mě zase něčím urazil a napadl. A takhle je to už přes půl roku. Každý, komu to vyprávím (těch lidí zase tolik nebylo), mi říká, že je to blbec, že se na něj mám vykašlat. Doma mi říkají, že se mi mstí, že má potřebu mě neustále shazovat a urážet. Kamarádky jsou názoru, že první otázku, kterou mi vždycky, když jim vyprávím nějakou další epizodu z příběhu K1 a já, se mě při odpovědi ptají můžu být sprostá? a pak spustí jedno odlovení za druhým, aby vyjádřily, co si o něm myslí. Někdo říká, že to přejde, tomu věřím už půl roku, jiný, že to nemá cenu, že se kvůli němu zbytečně trápím. Chtěla bych zpátky toho kamaráda, ale co když už není? Nedokážu člověka jen tak odkopnout, přátelství nemizí jedním pohádáním, ale co mám tedy dělat? Děkuju moc.