Kde jste potkali svou životní lásku?

Včera jsem navštívila bývalou sousedku, zemřel jí manžel, byli spolu přes padesát let. Moc plakala, je to čerstvá ztráta, tak jsem ti chtěla utěšit. Zavzpomínaly jsme na mládí, jak rostly děti, a během povídání ji vytryskly slzy, jak vzpomínala na svého muže, na svou první lásku.

Jsem štastná, že nás s manželem zatím smrt nerozdělila, i když vidím, že vrstevníci odcházejí odkud není návratu. My jsme s mužem za pár týdnů 45 let v manželství. Poznali jsme se, když byl na vojně a já na škole na internátě. Chodily jsme s kamarádkou odpoledne na jednu louku, nedaleko od školy. Byla tam vysoká panelová zeď a my se nestaraly o to, co je za ní. Jednou jsme zase tak seděly a povídaly si, když kolem nás něco zašustilo v trávě, mysleli jsme si, že snad had? Ale kdepak, to za zdí byli dva kluci a házeli kolem nás kamínky. Když jsme je zpozorovali, tak se ukázali v celé své kráse. Za zdí byl pozemek, který patřil kasárnám a kluci ve vojenském, si byli na třešně. Nasbírali nám je také do čepice, přeskočili zeď a povídali si s námi. Vídali jsme se na louce téměř denně, bylo to v květnu a za chvíli byl konec školy. S tím jedním jsem si psala a posílali jsme si dopisy. Pak přšel srpen 68 a ani jeden jsme nevěděli, co přinese budoucnost, a zda se dostane vůbec do civilu. Ale nakonec skončil vojenskou službu a nastoupil do práce a my si stále psali, až se osmělil a přijel mně navštít. Naše známost plynule přešla do svazku manželského a doufám, že za 5 let také oslavíme zlatou svatbu. Říkalo se se Sovětským svazem na věčné časy, a kde jsou ty časy, všechno odnesl čas. Ale Láska, ta je věčná.

Toto je dost těžká otázka. Někdo třeba žije v manželství, partnerství, ale životní láska to bohužel není... Takže tento dotaz je zřejmě mířený jen na štastně zadané páry

Tak já jsem se seznámila s manželem na pískovišti, nepamatuju si to, bylo nám něco kolem 2 let

Ve vesnici jsem byl "v zájmu domácího klidu" nucen chodit do kostela. Moje prababička potřebovala aspoň jednu ovečku.. ostatní se snažili držet hubu a krok dle režimu...

V kostele se mi už od mých cca 10ti let líbila holčička, která četla Písmo. Udělali jí i malou stoličku, protože byla opravdu malá... Byt jsme malá vesnice, neznal jsem ji - byla z druhé strany, z kraje, kam se moc nechodilo - nebyl důvod. Možná při tom roztomilém vyskočení na stoličku se mi začala líbit... nevím...

Měl jsem svůj život a pár "lásek". Jednou jsme tak šli s kamarády na Velikonoce od domu k domu (do místa jejího bydliště jsme nikdy nedošli - bylo to daleko... ) a potkali jsme ji s kamarádkou na procházce. Prohodil jsem "jé, vás musíme vyšlahat, vždyt s tebou budu stárkovat" (pro neznalé - na hody a hodovou zábavu krojované páry, kteří jsou takovou hlavní atrakcí...). Tenkrát se usmála .. hody měly být za 6 měsíců.

Na hody jsem stárkoval - pár týdnů před hodama jsme se spolu začali scházet na chystání papírových kytek atd., kde jsme si všichni budoucí účastníci povídali... Celé hody se povedly, já za ní nepřestával chodit "sem-tam"... a přišla vojna. Dopisovali jsme si, sešli se jednou za měsíc.. Po vojně jsem šel do práce a ona stále studovala, dopisovali jsme si a sešli se jednou za dva týdny. Takto jsme chodili spolu podle názoru mé ženy 4 roky (podle mne 6 let)

Jen tak pro jistotu jsem si jednou koupil zásnubní prstýnek... kdyby náhodou. No a tenkrát měla matka 50tiny a měla hodně krásných kytek. Neumí dostávat dary a hned všechno rozdá - jednu mi dala a říká "nechceš jít na zásnuby?" - no proč ne? Byl jsem pozvaný na oběd (taky měla mít narozeniny), tak jsem si vzal kytku a prsten...

Když jsem zazvonil a ona otevřela, usmála se a že děkuje za kytku - "Pardon, to není pro tebe" - Dávám jí budoucí tchýni a říkám "Jdu vás poprosit o ruku vaší dcery, jestli dovolíte..." Byli všichni totálně mimo. Rodiče i budoucí žena

Dodnes jsem rád, že jsem šel tenkrát bez dlouhého přemýšlení - její otec totiž za 3 měsíce umřel (náhlá nemoc) a jeho požehnání by mi chybělo.

Za 10 měsíců byla svatba... bude tomu cca 11 let .

No a jestli jsme se seznámili v tom kostele, na té cestě nebo až při přípravě hodů... nevím. Jestli jsme před svatbou chodili 4 nebo 6 let, to je věc pohledu - V každém případě se máme moc rádi a dva raubíři nám to zpestřují...

Mimochodem - manželka měla krásné bílé šaty s věnečkem - právem, věneček mi darovala až den po svatbě Nelituji ani já, ani ona!

Na vodě. Oba jsme měli rádi pěší a vodní turistiku.

Přesný termín a místo našeho seznámení je dodnes záhadou. Tedy asi to není záhada, jde spíš o to, kdo kdy koho zaregistroval. Jedna z verzí praví, že to bylo v pantografu na trase Hradec Králové - Pardubice. Ale jsou i jiné verze, lišící se i o půl roku a několik desítek kilometrů . Byli jsme 2 party vandráků, jedna ze středních Čech a druhá z podhůří Krkonoš. Potkávali jsme se na různých folkových festivalech, kde party vždy splynuly v jedinou. Takže jsem byl adoptován ponejprv její partou a začal s nimi jezdit i na vandry a různé jiné akce. No a tak se stalo, že zapůsobil "magnetismus" a nějak jsme přestávali vnímat krásy okolní přírody a ve vší počestnosti zrušili i mezeru mezi spacáky. Nikdy nezapomenu na téměř probdělou noc, kdy jsme se jen drželi za ruce. Seznámení s její rodinou si pamatuju mnohem jasněji. První člen, který mě přijal, byl náš miláček Ben - německý ovčák. Doživotní přátelství jsme uzavřeli hned v předsíni a stvrdili ho plátkem šunky. Škoda, že už není mezi námi.

Jo a nebuďte na pochybách, ta, o které tu píšu, je moje žena. Příští rok spolu budeme 20 let. Jen to asi neoslavíme, poněvadž datum nám oběma uniká

Když jsem jezdil z Turnova do Prahy na vysokou, tak jednou po večerním studiu jsem cestou domů v autobusu poznal holku. Seděla v protější uličce. Já měl vedle sebe takovou tlustou, ukecanou bábu. Poslouchal jsem hudbu a neustále si sundával kvůli ukecané babce sluchátka, abych jí odpovídal na její dotazy. V té době jsem chodil v rámci školy na praxi do zařízení, kde jsou umístěny děti s postižením. Tak jsme se spolu s mojí spolusedící bavili na toto téma a shodou okolností ta holčina sedící naproti v uličce byla dcerou terapeutky, ke které jsem na oddělení na tu praxi chodil Ona zrovna náš rozhovor poslouchala, a tak se dala sama od sebe do řeči.

No dojeli jsme na zastávku, kde ta holčina vystupovala a já blbec si ani neřekl o číslo telefonu nebo nějaký kontakt. Rok utekl a já byl v posledním ročníku. Opět jsem byl na praxi ve výše zmíněném zařízení a opět s matkou té holky Ta jí dala vědět, že tam jsem a nechala mi na sebe kontakt na ICQ. tak jsme si napsali a pak ještě mnohokrát, sešli jsme se...no a dnes jsme manželé, máme dvě malé děti, dům...a ještě mi chybí vysadit strom a bude to komplet. Dneska vím, že ta otravná, tlustá, ukecaná babka nás vlastně dala dohromady, takže asi tak za mě .

Přeji hezký den

Moje maminka jela na zájezd do Luhačovic a vzala mě sebou. Odpoledne jsme všichni šli k přehradě. Parta mladých lidí hrála volejbal, tak jsem se k nim přidala a dařilo se mi. Když jsme se rozcházeli, vysoký, ramenatý mladý muž mi navrhnul, že přeplaveme přehradu. V klidu jsme ji plavali a povídali si. Zpět jsme šli pěšky. Večer, na ohňostroji jsme si dopověděli to, co jsme v poledne nestihli. Rok jsme si psali a pak za mnou nečekaně přijel do místa, kde jsem na umístěnku nastoupila a jezdili jsme za sebou další rok. Jednou neodjel tak, jak bylo v plánu a já jsem nepřepočítala neplodné dny. Takže, jak to tenkrát bylo, "museli" jsme se vzít. Přestěhovali jsme se už jako rodina do vlastního, vlastně státního bytu, odpromoval a začalo se to sypat. Popíjel a pil a to byl konec. Kapku Itálie, manželství pryč. Přesto, ikdyž mi to pije krev, v mém srdci je stále.

Ahoj. Jak to bylo s vášněma ve školkách, si už nepamatuji. Co vím, že jsme si s děckama koukali do zadku a rozlišovali, kdo tam má zlato a kdo stříbro. Bylo to šílené? Na prvním stupni, ve 3-4 třídě, jsem rozdělil holky do dvojic s klukama. Chvíli to i nějak fungovalo. Na druhém stupni se ve třídě jen kamarádilo. Blízká slečna byla z mé čtvrti v jiné části města, než stála škola. Na budoucí manželku jsem narazil až na Pionýrském táboře, co nebyl vůbec pionýrský. Jí bylo 15 a mě skoro 18. Tenkrát jsem ji mohl beztrestně naplácat. Nějak jsem tu šanci propásl. To bylo v roce 1977. Více jsme se po nějakém dopisování( i na vojnu) zblížili až za 4 roky a v roce 1982 se vzali. Co bylo před svatbou, se prý neřeší a k ničemu se nevrací. O pár dnů jsme nedožili 28 výročí svatby. Už je to 4 roky. Byly i chvíle, na které se dá i dneska vzpomínat. Pak se to nějak pokazilo.

Ještě k té svadbě. Asi jsme byli nějací divní. Nemuseli jsme se brát. I když klevetné baby tvrdily, že se musíme brát. To by musela má paní přenášet jako slonice asi 19 měsíců. Asi to fakt bylo z lásky. Nebo mě nastávající zblbla? Neměla to určitě moc těžký.

Bože, to je téma. Tydle věci se děly pod lavičkama na zahradě, kde jsme z dek stavěli hrady. Někdo tu prdelku měl oprděnou do žluta a někdo jakoby stříbrně. Já jsem se už tenkrát styděl a tak nikdo dodnes neví, jak jsem na tom byl já. A já si ty děcka až na jednoho kámoše z dětství už nepamatuju. Neviděl jsem ho dobrých 45 let. Ale vím, že jsme spolu píchli kolo klukovi, co prudil a byl blbej.

Zdravím, s přítelem máme poměrně pevný vztah už pět let a poznali jsme se při sportu - společném koníčku, konkrétně kdysi na ME v Itálii, dohromady jsme se dali o dva roky později na MS v Račicích. Rok po mě koukal, pak jsme se zapovídali a nebylo cesty zpět , a když mě při tanci na břehu račického kanálu se svými tehdy 206 cm(dnes 210) zvedl do náruče, tak nám okolní páry i zatleskaly. Ale dneska všem trvdí, že jsem ho já uhnala, prostě chlap .

Moc hezké téma.

Moje sestřenka se vdávala. Bydlela na vesnici 6 km od města, kde bydlím, a jak to na vesnici chodí, pozvala na svatbu nejen rodinu, ale i sousedy, kamarádky a jejich příbuzné. Tak se stalo, že já, půl roku rozvedená, s 3,5letým synkem, absolutně bez zájmu o mužské plémě, jsem se sešla s bratrem kamarádky sestřenky. Nijak mě nezaujal, jenom jsem si všimla, že všechna malá děcka (a že jich tam bylo!) po něm lezla jak vši a že se jim s laskavostí neobvyklou u 23letého kluka věnoval. Brzy večer jsme jeli domů - syn musel jít spát - a mladík po mně chtěl telefonní číslo. Nedala jsem mu je, spíš jsem se ho snažila odradit, že se nechci seznamovat. Nebylo to ještě všechno přebolené. Ale on se prostě nedal odbýt. Z někoho ten telefon vydusil a začal mi volávat, porůznu docházet a tak, až mě uchodil. Za rok jsme se brali, za další dva roky se narodil můj druhý syn a příští duben to bude 30 let, co jsme se vzali. Nemůžu říct, že to bylo vždycky jednoduché, a kdoví co mě ještě čeká, ale děkuji za ty roky s ním. Většinou mi byl oporou a i po těch letech se mi zdá velmi hezký a voní mi. (Vím, je to legrační, ale já to tak vnímám.)

doplněno 28.11.14 18:38:

A sestřenka je dávno rozvedená.

Po pár letech mi jeho maminka řekla, že tenkrát z té svatby přišel domů a pravil: "Našel jsem si nevěstu a budu se ženit." To mě nesmírně dojalo. I když si myslím, že toho mnohokrát trpce litoval, přesto je mezi námi poměrně silné pouto.

Seznámila jsem se víceméně banálně. Bylo mi 13 a na botanickém táboře jsem uzavřela přátelství s dívkou Bohunkou. Byla fajn. Bydlela na vsi asi 15 km od nás.

Potěšilo mě i to, že za 2 roky jsme se spolu potkaly při nástupu na gymnásium, i když jsme byly každá v jiné třídě. Občas jsem za ní jezdila na kole. Když jsme se u nich šly projít, občas kolem nás letěl kluk, na pionýru bez výfuku, hrozný randál, vykulené oči, létající bláto. Říkala jsem si: To je asi nějaký místní pitomec! Ale nikdy jsem s ním nepromluvila, ani to nešlo. On nikdy nezastavil a já jedoucí pionýr nedohonila. Ale ani jsem o nějaký bližší kontakt nestála.

Pak jsme se s tou Bohunkou dohodly, že půjdeme na ples. On tam také byl. Seděli jsme všichni u jednoho stolu, aspoň 10 lidí. Já si ho vůbec nevšímala, on mi najednou povídá: To nemáš ani jedno slůvko pro dobrého kamaráda? Já se rozpálila: Kamaráda, jó? Jakýpak kamarád? Vždyt Tě ani vlastně neznám. A víš, co mi dalo práce, seškrábat z obličeje to bláto, kterým jsi mě nahodil s tím svým pekelným strojem?

A tak se tancovalo,povídalo, domluvili jsme si společně další akci. Už měl po vojně, pracoval a při tom studoval večerně automobilní průmyslovku. Za 2,5 roku jsme se vzali, za další 2 roky se narodila dcera, za další 2 roky syn. 4. října 2015 oslavíme 40 let společného života. Nebyla všechno jen procházka růžovým sadem, byly i chvíle, které bych nejraději vymazala ze své paměti, ale nyní, v pokročilém věku, už jsme oba obroušeni životem a jsme rádi, že máme jeden druhého. A víme, že když člověk chce a má podporu v rodině, dokáže i takřka nemožné. Jaga.

A nějak nechápu, jak je to možné, že se někteří mladí lidé dnes obtížně sezmanují. My neměli mobily, počítače, internet a kdo chtěl a měl narostlou pusu, seznámil se. Ano, občas nám k tomu něco dopomohlo, taková romantická kulisa - praskající oheň, šumící řeka, hrající orchestr, ale jinak to bylo jen a jen na nás, jak se s tím popereme. A bylo to krásné.

Kdyby mi dneska bylo 20, vypnula bych počítač a seznamovala se naživo. Mělo to daleko větší kouzlo.

Já si našel životní lásku přes chat na internetu před 7 lety.

Bylo mi 17 a na internátě bylo všem divné, že nemám kluka. Spolubydlící odpověděly na inzerát v Mladém světě, nějaký kluk hledal holku, zn. odpovím všem. Můj můž i po letech říká, že mě dostal přidělenou, ten kamarád z policejní školy, totiž dopisy rozdělil podle bydliště a vyslal své kolegy. Já říkám, že rozhodlo to, že přijel fungl novou škodovkou, vzala jsem ho na procházku do ZOO kde nehrozilo, že nás někdo z mých kamarádů potká. Já měla ráda kluky ranaře, vlasy dlouhé, odrbané rifle...můj muž přijel trapně ostříhaný, vymydlený, navoněný, v tesilkách a košili a hrůza hrůz on přijel s náručí růží. Na oslavu mých 18 jsem se rodičů zeptala, zda by mohl přespat, moje maminka říká, že tehdy netušila, že přijede s kufrem a už zůstane, mé sestry ho zbožňovaly, vozil je na Macochu a na Plumlov a hlavně z Prahy jim dovezl kazetový magnetofon. Má to pokračování, říká, že jsem otěhotněla když on nebyl doma, ano, opravdu byl v ŠPO (přezdívali tomu, škola pohlavního odpočinku) a když se vrátil tu štasnou novinu jsem mu oznámila. Jsme spolu víc jak 30 let, svatozář rozhodně nemá ale je to ten nejhodnější a nejpozornější mužský a kdyby mohl tak za mě, dceru a vnučky dejchá.

opravdu milé téma... mého manžela mi ulovila kamarádka - jednu zimní mrazivou neděli jsme se spolu toulaly po městě a v tramvaji po něm koukala, protože se jí líbil (já ne, já byla vždycky ta plašší), když jsme vystoupily, on vystoupil za náma, šli jsme a hihňaly se (bylo nám 17) a pak kamarádku napadlo, že se jako rozejdeme a uvidíme, za kým půjde - podaly jsme si na rohu ruce a rozešly se s tím, že se za pár rohů zase sejdeme - samozřejmě šel za ní... když jsme se sešly, náš fígl se proflákl a tak nás oslovil, pozval do hospody, tam jsme si začali povídat o muzice, knížkách apod. - a kamarádka najednou byla ta třetí... bylo to úžasné, jak jsme si rozuměli... za rok jsme se vzali, odjeli spolu na Slovensko (odtamtud pocházel), prožili spolu hodně hezkého, ale i vypjaté momenty, tak trochu Itálie... no, nedopadlo to, byli jsme oba moc mladí, hrdí, nekompromisní - po pár letech rozchod, ale i pak jsme byli spolu ještě dlouho v kontaktu, nedokázali jsme na sebe zapomenout... a i když jsem dnes s někým jiným, on byl ta první a velká láska mého života...

V tanečních. A letos to bylo už 50 let, co jsme spolu.

Smím napsat něco kapičku z jiného období? Dnes je tomu 70 let, když se mí rodiče, kolem poledne, chystali na svatbu. Nevěsta měla přešité šaty od maminčiny kamarádky, závoj ze záclony a kytici chryzantém. Nic jiného se nedalo sehnat. Když vycházeli z domu, začaly sirény houkat nálet. Všichni museli do krytu. Když všechno přešlo a oni z krytu vyšli, koně s povozem byli někde úplně jinde. Tak museli z Fifejd do Nového kostela, přes půl Ostravy pěšky, poměrně složitě, museli obcházet trosky po bombardování. A tátovi by dnes bylo 94 let. Zasvítím jim svíčičkou a "popovídáím" si s nimi.