Svatba pocity

Z popisu mi vychází, že jste si vybrala tu nejtěžší roli, roli organizátora. Mohla jste to hodit na někoho jiného.. Někdy je lepší jen něco málo zorganizovat dopředu a ostatní nechat plynout podle situace

Ne. Domluvili jsme urad, vsem sme dali vedet, ze se za ctrnact dni bereme, at kdo chce prijede, objednali jsme restauraci s penzionem a pak uz sme si jenom uzivali.

Co by se proboha melo jako organizovat?

O jidlo a piti se postarala restaurace, o zabavu kamaradi a kazdy sam o sebe.

Ženil jsem se minulý měsíc 6.6.2026. Zařizování začalo zhruba 1,5 roku předem. Organizaci mi řešel kamarád, který má agenturu na plesy a podobné akce. Zařizoval veškeré bookingy od kvarteta při obřadu, kapelu, dje, foto a video (na vše má vlastní kontakty, zajistil komplet lepší ceny). To stejné veškeré tiskoviny. Na lokalitě spala asi polovina lidí do druhého dne. Reálně vyšlo všechno jak mělo, jediné co bych asi změnil, tak odstranil dje a nechal hrát déle kapelu, případně druhou kapelu. Reálně se z darů umořilo 82,4% nákladů.
Takže zpět k otázce, svatbu by si měl každý užít po svém a né být "organizátor", tedy za mě si vždy někoho na organizaci najmout.

Vyslovím nepopulární názor:

Jak tak pozoruji svatby dospělých dětí mých vrstevníků, zjištuji (a nejsem sám), že dneska se to s organizací svateb přehání. Jinak řečeno, dnešní mladí ty svatby příliš "hrotí".

Intenzivně je plánují řadu měsíců dopředu. Dramaticky řeší potahy na židle, ubrousky, dekorace a bůhvíjaké další prkotiny. Pro svatební hosty připravují taštičky s dárky na památku. Měsíc před svatbou už kmitá celá rodina s jazykem na vestě, samozřejmostí je placená organizátorka, fotokoutek, květinová výzdoba, vizážistka, catering před a po svatební hostině a další drahé zhůvěřilosti. O organizovaných (a patřičně nákladných) rozlučkách se svobodou ani nemluvě.

Neposuzuji podle sebe a naší malé svatby. I za našeho mládí byly i svatby honosnější, nebylo jich však tolik a ani tehdy se tak dramaticky neřešily hovadiny jako dnes. Když jsem se dozvěděl, že inteligentní dcera mé kolegyně si nechala dovézt potahovou látku odkudsi z Francie, protože na holých kostelních lavicích nutně potřebovala pro hosty podsedáky a v našich obchodech neměli ten správný odstín, který by ladil s nějakou blbostí, kterou si už nepamatuji, možná to byla mašle na kytici nevěsty, možná motýlek ženicha... prostě totální kravina. A fakt je jinak normální, žádná blbka, stavební inženýrka, mimochodem...

A ještě jednu věc pozoruji: Svatby jsou často pojímány hlavně jako prestižní akce pro vrstevníky – pro kamarády, kolegy z práce a spolužáky. Oč více se hledí na ně, o to méně budoucí manželé berou ohled na rodinu – na rodiče a příbuzné. Příbuzenstvo jako by bylo vnímáno jako nutné zlo a jen v nezbytně nutném počtu, rodiče jako by byli dobří hlavně jako pracovní síla a zdroj financí.

Zdá se mi to paradoxní mimo jiné i proto, oč více poslední dobou odbýváme například pohřby, rodinné oslavy, tradiční svátky typu Vánoce a podobně.

Dobrý den, ano, já měl podobné pocity hned dvakrát, kdy jsem (jako zadavatel/organizátor) měl dojem, že ne zcela nejlépe proběhly pohřební ceremoniály, takže u svatby to nebude o moc jiné. Zkrátka, můžete se připravovat, můžete si to domluvit vše do detailu s pohřební/svatební službou, ale z výsledku není dobrý dojem (a reklamovat už nemá význam, když je po). Takže, tento problém/jev je obecný a zná ho každý zadavatel/organizátor jakékoliv akce. Zdravím!

elizabeth - tak co Vy vlastně v celém příběhu jste? Organizátorka, matka nebo nevěsta? Nebo vše dohromady? Kdo si (s plným břichem) po hostině stěžoval? Kam byl poslán a odebral se tam bez řečí? První svatba může být nervák, ale ty další už zvládnete "levou zadní" (opakování dělá mistra).

elizabeth - děkuji za reakci. Něco Vám prozradím - vždy se najde někdo, kdo tu důležitou, krásnou a dlouho připravovanou událost pomluví. Nic si z toho nedělejte, nejste ani první a ani poslední, kdo nějaké to zklamání prožívá. Nebyl jsem na té svatbě, ale chci věřit tomu, že byla úžasná a všichni si to užili (a ty chybky tam vidíte jen Vy). Svatba už proběhla a nyní se soustřeďte na společný život, který si nenechte kazit tím, co bylo a už stejně nezměníte. Jsem muž, tak pokud jde o svatbu jsem trochu cynik/nad věcí, ale pro ženu to musí být zážitek značný (když už konečně toho chlapa před oltář dotlačí tak, aby si myslel, že to bylo jeho svobodné rozhodnutí ).

Já jsem se ženil ve zralejším věku, bylo mi 32, nevěstě do 30 už moc nechybělo. Svatbu jsem bral jako něco co se musí protrpět (takový rozšířený úřední výkon), ale trvá to jen jeden den, tak to snad vydržím. Důležité bylo, že spolu chceme žít a veřejně to dáváme najevo.

Nevím, jak to vnímala ma nynější manželka, neptal jsem se jí (věci co fungují se zásadně neopravují). Já jsem ji bral jako partnerku co s ní chci žít. Neznali jsme se ani celý rok, moc jsme spolu o svatbě nemluvili.

Má nastávající se měla přistěhovat za mnou, tehdy byl problém dát výpověď v zaměstnání, po výpovědi se muselo ještě dva měsíce vydržet ve starém zaměstnání a navíc se přidávalo ještě šest měsíců než někoho ze starého zaměstnání pustili, to odpadlo, když jako důvod byl následování manžela, tak svatba musela být.

Já jsem uvažoval, že se svou nastávající pojedeme na týden na Lužnici (pořádal to Sportturist, půjčoval vybavení) a pokud se vzájemně nezaškrtíme, tak ji požádám o ruku. Jenže její primář (ona je lékařka, nyní už v důchodu) jí naznačoval,jestli chce odejít, aby odešla co nejdřív aby si mohl zažádat o nového absolventa a primářka na oddělení kam chtěla přejít, jí naznačovala, že jí to místo nemůže držet do nekonečna. Tak jsem zašel na národní výbor poptat se, jaké nejbližší volné termíny mají a jeden jsem zamluvil. A na Lužnici už jsme jeli jako novomanželé. Manželka ocenila, že jsem uměl postavit stan, aby do něj nezatékalo
Asi to bylo lepší než sáhodlouhé zařizování.

Kromě svatby jsem ještě musel přežít, když jsem její rodiče žádal o ruku jejich dcery.

Svatbu jsme měli celkem pohodovou, svatebčanů bylo kolem dvaceti, dospělí ve vhodném věku to přežili, dětičky, asi čtyři, tam byli ale starali se o ně jejich rodiče. Pokud se někomu něco nelíbilo, mně se to nedoneslo

Pokud někdo chce nebo musí mít svatbu na kterou se pak v jeho rodné vísce deset let vzpomíná, jeho problém, já to moc nechápu.

Dneska už existují různé svatební agentury, které zařídí úplně všechno. Obřad, kytice, hostinu, hudbu, sestaví menu, auta, oznámení...prostě Vy jen vyslovujete své požadavky a souhlasíte /nebo ne/. . Ale není to levná záležitost. Organizovat však svatbu sám není snadné.

Vdávala jsem se jen jednou, v roce 1975, obřad v Chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, hostina v pěkném hotelu. Nebylo nás mnoho, asi 25-30 lidí. Ale bylo všechno pěkné, bylo veselo, ale nikdo se neopil, neudělal ostudu. Dokonce mě tehdy mí 2 bratranci unesli. Dneska by se jim to už nepovedlo. Ale oni už stejně nejsou ani jeden mezi živými. Jaga.

Myslím si, že největší problém je v tom, že se to chystá hodně dlouho dopředu, vše se plánuje do detailu a nakonec to za pár hodin proběhne a...nic. Kdyby ty oslavy trvaly 3-4 dny, bylo by to jiné. Lidi by si to užili. Takhle se chce každý nuceně veselit, nacpat, napít a usmívat se.