Zamilovaná do kolegy v práci

No co k tomu říct? Co stojí v nadpisu. Kolega je samozřejmě ženatý, s dětmi, sice jim to tolik neklape, ale asi to není nic, co by s trochou úsilí nepřekonali. Což jim z objektivního hlediska přeju, ač ze subjektivního si spíš přeju o dost jiné a dost víc x-rated věci.

Co je na této situaci blbé je, že tuhle konkrétní práci existenčně potřebuju, nemůžu se jen tak sebrat a jít jinam a snažit se zapomenout. Takhle se s ním tedy vidím každý den a musím s ním interagovat - a dny, kdy se s ním nevidím, se snažím vyplnit koníčky a činnostmi od rána do večera, aby mi ten čas, kdy nejsem s ním, co nejrychleji utekl.

Asi mě má taky rád (řekla bych, že asi určitě), pochybuju, že tolik jako já jeho, ale to je i tak bezpředmětné, protože nevidím jediný rozumný důvod, proč to s ním probírat. Vlastně se mi na něm právě líbí i to, že je ten člověk, který se snaží zachránit manželství.

Já sama jsem momentálně single, vlastně to zamilování se do jiného člověka bylo pro mě poslední kapkou k ukončení vztahu, který trval roky a který jsem chtěla ukončit už hodněkrát a ve kterém jsem zůstávala jen ze setrvačnosti a z finančních důvodů a z důvodu emocionální vazby k dítěti ex-partnera (naštěstí s dítětem se stále mohu vídat).

Není mi 18, už mám nějaký kus života za sebou a bohužel musím konstatovat, že tento víceméně náhodný člověk z práce (ono na něm není nic moc výjimečného) mě emocionálně zasáhl fakt nejvíc ze všech, co jsem kdy poznala. Jsem do něj zamilovaná dlouhodobě a hluboce, nejedná se o nějaké chvilkové pobláznění, crush na pár týdnů. Nikdy v životě jsem nic takového nezažila, jako kdybych až teď poprvé poznala, co je to láska. Vím, že to zní uboze a pateticky, ale je to tak. Myslím na něj každou chvíli, kterou nemám naplněnou něčím jiným. Znám ho už dlouho a vidím, že je to taky jen člověk s řadou chyb, ale čím víc nedostatků odhaluji, tím víc ho chci. Mám extrémní zájem o to, aby byl úspěšný a dařilo se mu dobře a měl pěkný i rodinný život. Akorát se během toho celého prostě nemůžu ubránit tomu, že si představuju, že s ním jsem já.

Snažím se dělat to, co je správné, věnovat se koníčkům a přátelům, rozšiřovat si okruh známých a rozvíjet sama sebe. Jdu teď i na pobyt ve tmě, protože jsem z té celé situace naprosto mimo, nikdy jsem nic takového nezažila a říkám si, že je to možná odraz nějaké rané krize středního věku nebo co. Vím, že sice píšu na poraďte, ale je mi už předem jasné, že jediná rada je prostě čekat, až to přejde ... ale jednoduché to fakt není.