Nejste přihlášen/a.
At si maminka vyřídí příspěvek na péči. Budete potřebovat každou korunu, i když si to možná zatím nemyslíte. Zjistěte si, kdo v okolí Vám může s maminkou pomoci - její čiperné kamarádky, ochotná sousedka, v neposlední řadě Charita a podobné ordanitace poskytující pečovatelské služby. At jste připravená. Pak je to už jenom na Výs, co zvládnete sama a co zaplatíte za pomoc. Je otázka, co všechno maminka zvládne - dojde si nakoupit? Uvaří si, vypere si? Je schopná obcházet své lékaře, zajít si pro léky a správně je užívat? Nepotřebuje inkontinenční pomůcky? Zvládne být doma sama, orientuje se? Nemívá závratě a časté pády?
Upřímně - starala jsem se tak normálně o maminku, dokud zvládala aspoň něco, ale bohužel jí začala rapidně odcházet hlava. Netušila, že je doma, nevěděla, že je tady koupelna, nebyla schopná poznat nebo jakkoli zjistit, který je den, takže prášky nachystané do popsaných krabiček nesnědla nebo snědla za den dvoje... přestala být schopná se správně obléci, každé ráno jsem jí něco převlékala - buď měla něco naruby, nebo zadkem na předek. Nevěděla, jak je venku, a chtěla chodit stále např. v zimní bundě. Řekla mi, že si myslí, že nic jiného na oblečení nemá. Nepamatovala si, jestli jedla nebo ne. Musela jsem převzít absolutní kontrolu nad jejím životem, vlastně začít ho žít s ní. Naštěstí jsem ji nemusela nikam "dávat", to bych taky nedokázala, ale ona doma tak trpěla samotou, bez ohledu na to, že jsem u ní byla prakticky pořád (nepamatovala si, že jsem tam byla dvě hodiny ráno a pak hned z práce až do večera, a mezitím byla v denním stacionáři), že zoufale chtěla do domova, aby byla mezi lidmi. Měla požádáno, ovšem vypadalo to beznadějně, ale po posledním kolapsu a pobytu na LDN ji do toho domova vzali. Je tam velmi štastná. Nikomu nevadí, že si nic nepamatuje, a má kolem sebe stále nějaké lidi. Mě ta péče stála za poslední půlrok 10 kg z váhy dolů a psychicky jsem byla úplně na hromadě. Chodila jsem ráno před sedmou k mamínce, komplet jsem ji vypravila do stacionáče, snídaně, hygiena, prášky, nezbytný úklid, a běžela jsem do práce. Z práce rovnou k mamince, po cestě nakoupit, u ní hned dohlédnout na polední prášky, pak třeba prádlo, nebo umýt podlahy, nebo kuchyň, nebo převléct postel,... nachystat večeři, dohlédnout, aby ji snědla, dát jí léky (ke konci měla 18 tablet denně ve 4 dávkách) a kolem půl deváté večer jsem byla polomrtvá doma. Moje domácnost a manželství - trosky. Tak to Vám nepřeji. Udělala jsem velkou chybu - domnívala jsem se, že když udělám všechno, co je v mých silách, pomůžu mamince vrátit se na lepší úroveň. Řeknu Vám jasně: je to nesmysl. Nepomůžete ničemu. A kromě toho jsem to pojala jako sprint, veškerou sílu jsem napřela na pomoc mamince. Ale on je to maraton. Nikdy nevíte, jak dlouho poběžíte, a musíte si šetřit síly. Nechte si pomoci od institucí k tomu určených a zaplatte to. Zachováte si zdravý rozum a dobré vztahy v rodině. Mně kvůli péči o maminku vyrostl nepozorovaně vnuk o 8 let a já jsem "neměla čas" s ním být. To je navždy ztraceno. Celé víkendy u maminky od rána do večera. Nelituji toho, jinak jsem to neuměla, ale Vás varuji.
plně souhlasím s příspěvkem paní inženýrky-u nás bylo to samé a ten Alzhaimer udeřil bez varování...jestli jsem tu nemoc nenapsal správně-omlouvám se-maminka byla do poslední chvíle naprosto samostatná a začlo to večer když jsme skončili na pohotovosti s udajnými bolestmi v zádech-nechali si ji v nemocnici přes noc aby mi druhý den řekli že maminku chtějí umístit na psychiatrii...zatím jsme ji dali do LDNky-než něco zařídíme... ale to bylo jen na několik týdnů...všichni z rodiny tehdy ještě pracovali tak jsme se střidali u ní doma-museli jsmu zastavovat vodu a plyn protože ona ve dne spala a v noci byla akční...taky jsme si museli požádat o příspěvek na péči-to trvá pár měsíců než se to vyřídí-mezitím maminka byla ještě jednou v nemocnici-tak jsme museli požádat o přerušení té žádosti po dobu co byla v nemocnici a pak znova nahlásit že už je doma...mezitím jsme objížděli všemožné Domovy a zařízení v okolí-všude bylo plno a pořadníky a my neměli nic domluvené/zažádané..nakonec na radu okolí jsme dali -- sponzorský dar -- a místo se našlo...taky hodně pomohlo že mamka měla pěkný důchod a vyřízený ten příspěvek na péči-to vše si totiž bere ten Domov na péči... a nechává klientovi jen pár stovek...to je v naprostém pořádku -já jenom abych nevypadal jako hamoun ...ale to píši jenom pro Vaší informaci...snad Vám moje informace trochu pomůže-kdo to nezažil neuvěří...
Opravte svůj názor, že ji nechcete pak dát do nějakého zařízení. Naopak, v klidu předem vyberte takové, které bude na slušné úrovni. V opačném případě si poškodíte své duševní i fyzické zdraví a oběma zkrátíte život. Svou amatérskou péčí se ani okrajově nemůžete přiblížit profesionálům s odpovídajícím vybavením.
Vaše rozhodnutí není dobré. Uvědomte si, co jí můžete poskytnout doma /kromě lásky/ a co dostane v zařízení speciálně k tomu uzpůsobeném.
Moje tchyně - velice hodná žena, pomáhala nám celý život. Chtěla být doma. Situace se horšila, alzheimer, inkontinrnce a další problémy. Přesto jsme se s mužem starali. Zlom přišel ve chvíli, kdy zcela "padla na nohy." Schody, prahy, koupelna s vanou...Doma to prostě nešlo, nebylo to proto, že bychom se jí chtěli zbavit, ale pro její dobro, aby dožila důstojně.
Domov se zvláštním režimem. Krásný pokoj, nový nábytek, na pokoji dvě. Personál ochotný, jídlo při obědech vonělo po všech chodbách. Byla jsem přítomna při koupání. Výtah s křeslem ji dopravil šetrně na sedátko do vany, po umytí ji zase vyzvedl ven. To bych doma neměla. Vozili je na procházky krásnou zahradou, k televizi. Program pro lidi, kteří měli zájem: cvičení, rukodělné práce, zpívání, různé koncerty, návštěvy dětí z LŠU, pečení cukroví...Nikdo se tam nenudil, každý se mohl podle svých schopností zapojit.
Bohužel, tato pohoda trvala jen pár měsíců. Pak babička odešla navždy. Bylo jí 92 let. Přesto ráda vzpomínám, že dožila čistě, důstojně, v klidu. Než se doma válet v plenách v moké posteli.
Přehodnotte svůj názor, uvidíte, že to bude pro maminčino dobro. Navštěvovat ji klidně můžete denně, přilepšit nějakou dobrůtkou a sama uvidíte, v jakém stavu a náladě je. Jaga.
@fedesfida Vy se starejte o sebe, kopretinko. Za maminkou chodím do domova 2-3x týdně a někdy na mě ani nemá čas - je na koncertě, hraje karty (!) s ostatními, jsou někde na výletě... zatímco doma buď seděla, nebo jsem ji našla na zemi, a vždycky byla zoufalá a vyděšená. Pro ni je domov požehnáním, úžasně tam ožila. Pamět se jí nevrátí, ale je spokojená a klidná.
Jirko taky mám docela hrozný zážitek, byli jsme nakupovat v krajském městě barák ale upozorňuju že to bylo v devadesátkách takže už hodně hodně dávno, no a jak jsme to pro lízali no tak tam byly naskládaný důchodci jak v koncentráku - smrad prostě příšerný, palandy jako dodneška z toho mám úplný trauma když si na to vzpomenu.
To byl normálně Jednopodlažní domek se sedlovou střechou a byly tam naskládaný fakt jak sardinky... Proč když jsem viděl později nějaký filmy z druhý světový války vo údajných koncentračních táborech, tak jsem si to tak nějak spojil že tam to měli ještě jako v hotelu...
Takže: ono to záleží na tom, kdo to provozuje a za jakým účelem, ten domov důchodců, zejména kdo v tom pracuje, dneska už by takové služby asi měly být na úrovni si myslím, Nejde to porovnávat jako housky na krámě, to je kravina! Může to být případ od případu diametrálně odlišné!
viděl jsem i nemocnice které provozují různí miliardáři tedy nestátní a bylo vidět že se tam jede na výkon ale péče byla dokonalá.
Je nás tady hodně, kdo jsme ve stejné situaci. At už pečující nebo péče potřební. Všichni uvažujeme o péči ve smyslu seniora nasytit, udržet jeho i jeho prostředí v čistotě, aby bral léky, aby se neunavil, aby nespadnul. Snažíme se, aby se příliš nepohyboval, aby ležel, seděl. Jenže tohle chce pečující. Pro málo pohyblivého, péči potřebného, je to jednou nohou ve vězení. Nemá s kým popvídat, komu vyprávět své vzpomínky, své stesky. A tak zůstává sice opečovávaný, ale velmi osamocený. A navíc, s pocitem, že je na obtíž, že někoho omezuje, obtěžuje. Slýchávám to od starých lidí, se kterými se stýkám, od lidí, kteří takové lidi navštěvují pod záštitou Adra. Sama se takových konců obávám.
Moje maminka byla ještě čupr a samostaná paní, která sice začínala slepnout, ale už nemohla vyšívat, plést, dívat se na telku, číst, s kámoškama Žolíky. Jednou se naštvala a prohlásila, že se na barák a natírání oken může vyprdnou a že s kámoškou Vlastou se byla podívat po domovech důchodců. Jeden se jí líbil a jde tam a fertyk! S bráchou jsme omdleli, ale mamka provedla svou: Odešla do domova, prodala barák a zaplatila si samostatný pokoj, a byla nesmírně spokojená ve společnosti lidí, kteří na ni měli čas a byli ve stejné situaci, rozuměli jí a ona rozuměla jim. A když ji lezli na nervy, šla k sobě nebo s jedním dědečkem na dvojku. Nikdy svého rozhodnutí nelitovala.
Já bych z Vaší odpovědi po zkušenostech vypíchnul hlavně na první místo tu komunikaci a příjemně strávené chvíle popovídat si a zlepšit psychickou pohodu.
Hned na druhé místo jídlo a léky a bydlení. Na třetí úklid.
Jinak plně souhlasím a
To je krásné. Moc bych si přála, aby moje maminka měla hlavu natolik v pořádku, aby vnímala, že je přesně v tom domově, kde chtěla být, s tím nádherným starým parkem okolo, s laskavým personálem, v čistém a vzdušném dvoulůžkovém pokoji (chtěla bydlet "s někým", nechtěla jednolůžák). Paní, která s ní bydlí, je tichá a klidná, skoro nemluví. Není to úplně to, co by maminka chtěla, ona chce konverzovat, ale opravdu už nemá o čem, nic si nepamatuje. V pátek jsem jí přinesla zákusek, měla v sobotu svátek. Nachystala jsem jí ho na talířek, těšila se na něho, a šla jsem jí opláchnout lžičku. Vtom přišel ještě někdo další z rodiny a říká: "No ty se tady máš jak na zámku, takový krásný zákusek!" a maminka bezradně: "To mi asi donesly sestřičky ke svačině..." Slyšela jsem to v koupelně, kde jsem umývala lžičku, ale nechala jsem to tak. Byla bych štastná, kdyby si to dokázala vědomě užít.
@inzinirka... Jestli je to jen o takové prkotině, tak je to ještě dobré. Moje máma měla AD a až rozmluvená po půl hodině mě poznávala a třeba na 5 minut měla světlou chvilku a pak opět mimo. Kdyby to bylo jen o zákusku od sestřiček... Takovej je život
Zcela se ztotožňuji s názorem Inžinýrky a Baby Jagy. Pokud maminka není příjemkyní příspěvku na péči, co nejdřív podejte žádost o jeho přiznání. Čím vyšší stupeň příspěvku jí bude přiznán, tím větší je naděje na přijetí do pobytového zařízení sociálních služeb. Bez tohoto příspěvku přijata pravděpodobně nebude. Pro sociální zařízení je příspěvek na péči dokladem, že osoba, které byl přiznán, má natolik sníženou soběstačnost, že je třeba, aby bylo o ni postaráno po celý den i noc.
Nejde spíš o to, aby ten nesoběstačný měl dostatek peněz, tedy důchod + příspěvek = ideálně přes 40 000 měsíčně? Protože potomci většinou ze svýho nejsou ochotní tolik platit...
A to zařízení, typický domov důchodců, tam prostě vezme toho, kdo víc zaplatí nebo záleží na zřizovatel jestli to je soukromé nebo města...
Kde se posuzuje soběstačnost je DPS, neboli dům s pečovatelskou službou. Jenže to je pro samostatné lidí a hlavní výhoda tam je že tam bylo bydlení dost levný, levnější než ve vlastním pomalu, Protože dotovaný městem, zase záleží na zřizovateli městu
V zařízení mají páky na to, aby se klientovi okamžitě příspěvek navýšil. Babička měla 2. stupeň, žádali jsme o zvýšení, zamítli nám to. Jakmile ale nastoupila do DD, hned dostala ten nejvyšší stupeň. 15 % z důchodu jí měsíčně ukládali, aby měla na drobné nákupy. Jinak tam měla všechno.
Ty DPS jsou výhodné, ale: požádala jsem si, zůstala jsem na vesnici sama, nevím, jak dlouho ty naše "statky" zvládnu. Po čase mi vyhověli. Nabídli mi byteček - 1 místnost, nudlička s kuch. linkou, malé příslušenství. Zkosené stropy. V podkroví - v létě horko, v zimě chladno. Navíc rohový byt - směr sever a západ. Celkem 38 m2. Pronájem 1.750 Kč/ měsíčně. Je to za hubičku, ale já to odmítla. Jsem zvyklá vyjít na dvorek, ven, tady bych byla jak v kleci. A než být nespokojená...Ale někdo by byl i za toto jistě rád. Musí být ovšem člověk samostatný a obsloužit se. Jaga.
Tak musí se dostatečně dlouho čekat a mít možnost si vybrat, oni tam probíhají nějaké body a když máte více bodů tedy třeba no nebudu vadit konkrétně je no tak máte větší možnosti přeskočit pořadník. Samozřejmě že ty místa jsou volné když se uvolní, že někdo buď zemře nebo přijde do domova důchodců as je úplně nesamostatný...
Pokud by to bylo podkroví zateplené, tak to zřejmě zima v létě je horko zase tak až moc neplatí.
Ohledně pořadníku: Sice když se podá přihláška, tak je žadatel do jakéhosi pořadníku zařazen. Maminka s přiznaným 3. stupněm (14.800) byla podle pracovnice domova na 80.-90. místě v pořadí. Tenkrát jsem se u ní v kanclu rozplakala a nemohla jsem přestat. Ale domovy mají svoje vlastní kritéria, a když maminka v září zůstala na LDN, kde může být max. 3 měsíce, začala jsem vyřizovat u nás ve městě soukromou LDN. Tam se platí prakticky jako v domově a je to taky na 3 měsíce. Říkala jsem si, že se uvidí podle maminčina zdravotního stavu. A zhruba v době, kdy mi soukromá LDN nabídla místo (čekala jsem asi 2 měsíce), přišla za maminkou "na šetření" paní z domova, kde jsme měly požádané už skoro 3/4 roku. Náhle nebyla maminka 80., ale prostě ji přijali. Prý je to tak, že vezmou toho, kdo to víc potřebuje.
Ohledně pořadníku. Já sám jsem několikrát zpracovával návrh kriterií pro sestavování pořadníku pro přijetí do pobytového sociálního zařízení. Nejvíc bodů (tzn. největší váhu) mohla osoba žádající o přijetí obdržet za stupeň příspěvku na péči a věk, zohledňoval se zdravotní stav a bydlení - zda bydlí s rodinou nebo sama, jak daleko bydlí nejbližší příbuzní, jestli je v domě výtah, jaké je topení (dálkové, kotel, kamna na uhlí). Jen málo bodů bylo možno získat za dobu, po kterou má žádost podanou. Nikdy jsme nepřihlíželi k výši důchodu, ani k ochotě předem poskytnout sponzorský dar. To jsme měli určeno přímo ve směrnici - sponzorský dar se nepřijímal od žadatelů, ale jen od přijatých klientů. Takových už pak moc nebylo. Když se uvolnilo lůžko, oslovili jsme žadatele z prvních míst pořadníku, někdy se však stalo, že žadadel přijetí odmítl s tím, že ještě na tom není tak špatně, že ještě počká. Pak se dostal na řadu někdo z menším počtem bodů.
Je to náročné psychicky i finančně. Příspěvek na péči a pokud budete muset přestat pracovat, tak se vám doba péče o ní budou uznávat do let do důchodu. Třeba vše nezvládá a má nárok na invalidní důchod - opět zhodnotte a musíte podat žádost. Pomůcky - chodítka, toaletní židle, polohovací postel - dá se vypůjčit a občas i bez poplatku. Dojíždění doktora/sestry - opět některé organizace poskytují bezplatně.
To vás lituji oba. To je šílená diagnoza. Já začínám 7.rok chodit na dialýzu. Žádná sranda, ale žiju a starám se o sebe, o větší pomoc si vždycky řeknu mladým. Nooo, mladým?! Už mají přes 50tku. Budu na vaši maminku myslet, at z toho vyjde tak, aby se jí líbilo na světě tak, jako mi. Hodně sil mamce a celé rodině!
@vv Někdo nechce přijít o práci tak raději rodiče strčí někam pryč. Ano, jistě jsou takové případy. Já mám 66 let a stále pracuji, i když poslední dva měsíce už na zkrácený úvazek, chtěla bych skončit, ale šéf se se mnou o tom nechce bavit. A otevřeně říkám - nebýt té práce a těch laskavých a vstřícných lidí tam, tak jsem už byla pacientem na psychiatrii. Oni a ta práce mě drželi na nohách. Těch pár hodin denně, když byla maminka ve stacionáři (právě tam se jí tak strašně líbilo, že si požádala o umístění do domova, chtěla, aby "tam někde mohla přespat" a nemusela být v noci sama doma), jsem se v práci zrelaxovala, nabila a mohla jsem zvládnout tu odpolední směnu u maminky. Jsem sama, neměla jsem nikoho, kdo by mi mohl pomoci. Můj manžel v té době už několik let (celkem 7-8) pečoval denně o svoji téměř nechodící maminku v 7 km vzdálené obci. Jezdil tam denně ráno a vracel se večer. Potkávali jsme se zřízení v předsíni, objali jsme se a čli jsme spát, on si teda ještě dal kotel slivovice, já nepiju. 7 let jsme neměli dovolenou, ani volný víkend. Vadí mi, že v této diskuzi, kde je tazatelka očividně odhodlaná pečovat o maminku osobně, zatímco se všichni snaží ji přesvědčit z vlastních zkušeností o prospěšnosti péče v domovech, použijete takovou kategorickou větu.
Jedubabička:
Je to obrovské dilema, když je jenom jeden na starání se o stárnoucího či nemocného rodiče / prarodiče a tudíž jeden příjem. Pak to jinak než se zařízením nejde - i když možnost příspěvku na péči je dobrá. Zaměstnavatel starajícího se či pečujícího nemiluje a také ho klidně bez skrupulí vyrazí pod nějakou záminkou (reorganizace např.) - známe náš potlapkaný kapitalizmus.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.