Nejste přihlášen/a.
Obávám se, že pokud to rodiče nenapadlo dosud, tak už je pozdě je to učit. Lepší je najít si aktivně kamarádky a smířit se s tím, že ne každý rodič je plný pochopení i pro jemné nuance dívčích srdcí. Takových jsou spousty, i mí takoví bývali, trauma z toho zrovna nemám, ale někdy mi to taky chybělo.
Naučila jsem se jako náhradu psát si obsáhlý deník a hlavně se zaměstnat, chodit hodně ven, nějaký ten koníček (začala jsem tehdy fotografovat, bez nadání, ale bavilo mě to). A když jsem sama měla děti, tu chybu o nenaslouchání jsem neudělala. Zato zas jiné, no. Nikdo není dokonalý, ani rodiče. Jsou to jen lidi a s tím se někdy děti těžko vyrovnávají. Ale hroutit by se z toho také neměli, dnešní psychologizující doba tomu sice nahrává, ale je to chyba. Nevede ke spokojenějšímu životu.
@sadie - Jenom chci aby věděli jak se cítím a mluvit s nima, aspoň mamka. Ale je mi nepříjemné to na ně tak vyklopit
Maminky vědí (skoro) všechno, ale křištálovou kouli nemají . Budete muset začít mluvit sama - jen si najděte vhodný čas a místo.
Řekni a ty se zajímáš, jak se cítí mamka. Jaké má radosti, strasti a bolesti? Jak těžkou tašku vláčí z obchodu, abys měla to, co máš ráda. Kolikrát jsi ji nabídla pomoc? Kolikrát jsi s účastí vyslechla její myšlenky, lpůikrát jsi s ní sdílela její radost? Kolikrát jsi ji nabídla pomoc? Začni se chovat jako velká holka, jako přítelkyně a ne sobecký puberták!
Neříkám, aby tazetelka řešila. Říkám, že je potřeba nebýt zahleděná jen do sebe, řešit jen sebe, obviňovat tu, která ji má nejraději na světě. Měla by zvednout hlavu, utřít oči a všímat si i toho, co jde mimo ni, bez povšimnutí. Třeba té, která zoufale potřebuje ani ne tak pomoc, jako účast, projev lásky. Chápejte, jsem z generace, kdy se členové rodiny o sebe starali navzájem. Děti pomáhaly s obstaráním sourozenců, s pracemi v hospodářství, s chodem domácnosti. Byly součástí rodiny. Věděly o bídě, o práci, o tom co dělají rodiče, prarodiče, sourozenci. Nějak mi přijde, že vyčleňujeme děti z toho, co se snažím vyjmenovat. Přijde mi, že se snažíme děti chránit před vším, co by mu mohlo, podle ašch představ, znesnadnit život. Jako skleníkové kytičky je chránit před průvanem, před patogeny atd. Nedovolíme, aby se naučily pracovat, čelit nesnázím života. Nejen že nemají povinnosti, ale ani neví, jaká je třeba náplň práce rodičů, co jejich zaměstnání obnáší, jaká je finanční situace rodiny. Vrcholem práce dětí je vynést, po cestě do školy, odpadky a ti nejpracovitější vyloží myčku. Ani je nenapadne vyskočit z pelechu a vzít mamce třeba tašky s nákupem a zeptat se jí, jak se měla, jestli nechce kafe atd. Maličkost na pár vteřin! Snažte se mě, prosím, pochopit. Neobviňuji, netlačím nikoho do fenzivy, nechci vysvětlení. Jen vyprávím.
Zkuste se z toho vypsat, taková vaše zpověď pro maminku. Psaníčko jí necháte doma na příhodném místě a ona si to potom může v klidu několikrát přečíst a doufejme, že i se nad obsahem zamyslí. Nic jí nevyčítat, jen vypsat, jak se cítíte a co vám chybí. Aby se vžila do vašich pocitů, možná by to za zkoušku stálo.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.