Jsem ve slepé uličce, já a můj přitel

Zdravím,
Přesně před rokem sem se dokopal k tomu, zkusit něco nového, zkusit to s mužem. Máme toho neskutečně moc společného, rozumíme si, vždy je o čem si povídat, jezdíme spolu na výlety... ON(56) JÁ(23) Asi po čtvrt roce, jsem se mu poprvé vyslovil, že k němu cítím něco víc, řekl jsem mu, že jsem se do něj zamiloval a on mi to opětoval. Byl jsem štěstím bez sebe, že to tak máme oba stejně. Při dalším shledání mi ale řekl, že to co se stalo řekl unáhleně, jen kvůli tomu, že na mně viděl jak to chci slyšet - aby mi udělal radost... Říkal mi, že tohle nikdy nechce a jak to nikdy nebude fungovat, že má doma starší maminku která zůstala sama, a určitě nechce vyjít s pravdou najevo, protože maminka je na něm závislá a on nechce aby doma vznikl nějaký rozbroj, má strach co na to řekne okolí, v práci atd.. Navíc náš věkový rozdíl k tomu taktéž moc nepřidává.
Já se samozřejmě nechci vyoutovat, když v něm nemám jistotu, že to neudělá taky. Proběhla nějaká výměna názorů, tekly slzy... I po tomto incidentu jsem mu odpustil a nadále žil s tím, že se to jednoho dne prostě musí přelomit. Cítil jsem z něj nejistotu či do toho jít, a nebo ne. Ale věřil sem v to.
Čtyři měsíce nazpět, kdy u mě nocoval mi druhý den večer volal s brekem, že už si je jistý co chce, a že u mě nechal svoje srdce. Že se do mě zamiloval. Říkáme si jak se strašně milujeme a že jeden pro druhého znamenáme hodně. Jak jsem ho já naučil milovat a dělám z něj lepšího člověka než byl doposud. Od té doby, co se on vyslovil jsem se do toho pustil naplno, dělám pro něj vše co mu na očích vidím, vždy když je semnou září jako by zrovna vyhrál ve sportce miliony. A já to stejné.
Jenže je tu stále ten problém, že mi řekl: "Zdendo, víc ti dát nemohu. Víc už prostě nikdy nebude, vždycky... aspoň do doby co tu bude mamka, bude to fungovat takhle - budeme se vídat jednou za čtrnáct dní" (kvůli mé práci). I když by on chtěl, co mi sám řekl - fungovat jako rodina, to nikdy nebudeme. Říká mi jak je rád za každou chvili semnou, že mu to nikdo nevezme a nikdy na to nezapomene. Že je smířený s tím jak to je a bude. Že jsem to nejlepší co kdy měl. Mrzí ho to, jak se nemůže nikomu pochlubit tím, že jsme spolu byli tam a tam, a jak to bylo super, což tedy mrzí i mě. Navíc mi řekl, že on mi nikdy neřekne, že je konec...
Jsem absolutně v úzkých, nevím co mám dělat. Psychicky se z toho začínám hroutit. Mám se někomu svěřit? Dát tomu ještě čas a počkat jestli se jeho názor nezmění jako prve?

Zdeněk