Změna chování

Jsou tací, kterým to nahraje do karet. Takoví se chlubí diagnózami. Machrují, kolik léků berou a co všechno nesmí, jen aby na sebe víc upozornili...Pamatuji kolegyni, co měla matku /asi 58/ , která ji až vydírala. Volala jí často do práce, že má srdeční záchvat. Když ta k ní přiletěla, tak matce nic nebylo, jen chtěla dceři opět něco poručit. A záchvaty se stupňovaly, když dcera měla jet za přítelem. Jen aby neodjela a matce byla po ruce. Tak si myslím, že u takových typů ten kardiostimulátor chování ovlivní. Budou ještě větší chudinky, co potřebují zvýšenou péči...

Občas tady dám fotky, které vyfotil můj bratr. Má už 70 let, fotí celý život. Teď cca před 3mi lety dostal kardiostimulátor a jeho žena o půl roku později. Každý den našlapou spousty km, aby mohl vyfotit ledňáčky, divočáky, vysokou, volavky, hmyz. Oba mají rádi, za doprovodu psa a mnohdy velkých vnučerk,dlouhé procházky, túry. Je vítězem v několika mezinárodních soutěžích a nějaké jeho fotky zdobí titulní stránky prestižních časopisů. Zahradu a dům mají špiglik niklik. Jsou rádi na světě . Všechno, čeho se vy obáváte, vzniká strachem z neznámého přístroje a ze smrti.

Řekněte, vypadá jako invalida, který se bojí života?

Pokud mám zkušenost, tak vůbec ne, není důvod. Moji 2 známí, muž a žena, oba dnes 70, ale mají ho opravdu dlouhou dobu, stále sportují, běhali s ním i maratóny a žádný problém, ani psychický, ani fyzický, nikdy žádná změna. Je to vlastně jenom takový hlídač srdíčka, kdyby došlo k nějaká momentální nesrovnalosti. A to kdysi měli pod kůží takové krabičky, dnes jsou stimulátory moderní, miniaturní, které nepřekáží. Člověk zůstává stejný jako bez toho, žádné obavy!

Mám trochu jinou zkušenost. Moje máma dostala kardiostimulátor ještě poměrně mladá, bylo jí něco přes padesát. Je to hysterická osobnost, celá rodina s ní od začátku měla peklo, obzvlášt na tátovi a mně se tedy vyřádila. Od malinka si pamatuji jen každodenní hádky, křik, scény, třískání dveří, urážky, ponižování, obviňování, sebelítost. Mne týrala nejen psychicky, ale i fyzicky, byla schopná mě zkopat, rvát za vlasy, bouchat hlavou o zeď a další hrůzy. Útočila na mě do doby, než jsem se dokázala ubránit. Tolik zloby a nenávisti jsem nezažila od žádného jiného člověka. No, a když zjistila, že má nemocné srdce, začala se o sebe bát. A asi uvědomění, že tu nebude navždycky, a že tu dokonce nemusí být ani další den ji trochu zklidnilo. Takže výbuchy vzeku a nenávistné chování už nebylo denně, chlad a vztah na bodu mrazu zůstal, ale určitý pozitivní posun se upřít nedá. Tedy v tomto případě jistá změna chování a myšlení nastala. Vím, že jste se ptal na opačný "přesmyk", ale nedalo mi to a píši svou zkušenost. Jinak si myslím, že pokud jde o normálního, psychicky zdravého jedince, s kladným přístupem k životu, jeho chování a myšlení se nezmění. Ten, kdo se začne chovat více agresivně, nebo citově vydírá apod. jak tu bylo výše popsáno, tak takový byl už předtím, jen se dokázal více ovládat.

Zdravím. Myslím si, že je to otázka psychiky. Každý vážnější zdravotní problém se na člověku nějak podepíše. A pak je důležité, aby i okolí přistupovalo k takovému člověku s pochopením a bylo ohleduplné, i když ten člověk třeba mění své nálady a bývá nepříjemný.

Nemyslím si, ba naopak vím z rodiny, že pražádné změny se po implantaci kardiostimulátoru v psychice člověka nekonají.