Vztah s rozmazlenou přítelkyní, má to šanci?

Ahoj.

Řeším teď v sobě takové dilema, se kterým si nevím rady (nebo resp. asi vím, ale potřeboval bych slyšet názory lidí, kteří například mají tu zkušenost). Před rokem, když začala Covid pandemie, jsem se seznámil s jistou slečnou, se kterou jsem to neplánoval nějak na vážný vztah, protože jsem do té doby spíše tak pár let randíval, ale nakonec jsme spolu zůstali až doteď. Abych přešel k tomu, co mě teď svazuje.. Přítelkyně, říkejme jí Lucie, má dost velkou oporu v její matce. Například dva roky jezdila autem, které když mělo poruchu, automaticky psala rodičům a ti vše vyřídili, mamka jí většinou půjčila své auto at má čím jezdit a po opravě jí auto dovezli zpět. Když jsem se ptal, kolik stála oprava, tak mi vždy řekla že neví, že po ní nikdy žádné peníze nechtějí... už to mi případalo zvláštní, stejně jako to, že jí pořád nosívají jídlo, nákupy a Lucii to nikdy nenapadne zaplatit. Když se na to zaměřím a ptám se, tak se mi dostane odpovědi, že mamka má peněz dost a ona je její jediná dcera, tak že nikdy nic nechce. Mamka si nyní koupila RD a přenechává tedy zadarmo Lucii svůj 3+1 byt v osobním vlastnictví a dostala i nějakých 200 tisíc na rekonstrukci. Za ty si ale Lucie koupila auto, protože to starší dosloužilo. Když jsem se jí ptal, kde vzala tolik peněz, tak úspory atd.. až od mamky jsem zjistil, že to má od ní. Připadá mi, že Lucii je hloupé mi to říkat, protože už hodněkrát jsem jí nazval rozmazlencem a nesamostantným člověkem, což mě dost odrazuje... podle mě si člověk potom neváží toho co má a ani peněz. Lucie většinou něco po mamce chce a když to není splněno, tak se okamžitě urazí, rozčiluje a diriguje.. prostě povaha nic moc. Když je ale vše v pořádku, tak je to fajn a usměvavá holka, hezká, starostlivá... ale jakmile je nějaká stresová situace, nebo si něco usmyslí co chce a není to splěno dle jejich představ, je hnusná, jedovatá, dokáže nehezky útočit jak na mamku, tak na mne. Bydlela dva roky v nájmu cca 800m od mého bytu, celý ten byt jí vybavila mamka a navíc jí k platu posílá měsíčně i nějaké peníze. Nájem nedávno ukončila, protože už ho nehodlala platit, když dostane svůj byt a chtěla tedy jít bydlet ke mne, což se mi zatím přiznám se moc nelíbilo. Bydlím sám 4 roky, předtím dva vážnější vztahy se společným bydlením a vždy to dopadlo fiaskem, stálo mě to nervy, peníze... Přítelkyně zatím s nikým nebydlela a tak se na to strašně těší. Já jsem opatrný a tehdy jsem jí prosil, že by mi nejvíc vyhovovalo at si ten svůj byt opraví, vybaví a že pak spolu buď začneme bydlet nebo ne. Tím vznikla naše první krize a ona se tedy prozatím přestěhovala na ten RD rodičů (kde mimochodem skoro každý víkend dělám nějaké práce). Celková rekonstrukce toho domu se musela velmi urychlit (za samozřejmě zvýšené náklady) právě proto, aby tam mohla Lucie jít bydlet. Rodiče se tam přestěhují až později. Bydlí tam zadarmo, aby jí mamka umožnila uložit více peněz na tu rekonstrukci bytu. No a jelikož já pocházím ze skromných poměrů, tak toto vidím jako velký nadstandard, takové možnosti má málokdo a štěstí na zázemí. Nezávidím jí to, ale problém je v tom, že nevidím moc vděk z její strany. Byl jsem už svědkem mnoha hádek mezi Lucií a její mamkou, kdy se vztekala a rozčilovala že mamka nechce něco koupit nebo udělat a mamka ani nepípla. Pořád si něco diktuje at v tom baráku udělají, koupí... vzala si i podle mne nesmyslně malý úvěr na tu rekonstrukci bytu s tím, že mamka nabídla, že jí půjčí další peníze ze svého, když jí úvěr nebude stačit... podle mého názoru to udělala naschvál, ten malý úvěr, s tímto krytím v zádech. No a teď samozřejmě zjištuje, že ty peníze nestačí a v hádkách po mne chce, at se finačně na vybavení jejího bytu účastním i já, že at si nemyslím, že tam přijdu s igelitkama (já navrhnul, že je to její byt, at si to celé financuje ze svého a že já budu poté například pokrývat většinu měsíčních nákladů na inkaso + i na splátku toho úvěru.. o tom nechce ani slyšet, prostě peníze na nábytek a interiér na dřevo, že jsme pár. A navíc mi rovnou i oznámila, že chce i dítě a ideálně už teď se o něj pokoušet.. že jí tlačí čas (za rok a půl bude mít 30, já mám necelých 33 let). S tím já nesouhlasím, protože se na to necítím takto brzy a za daných okolností.. Je to mnohem víc, co se stalo nebo jsem viděl.. ale nechci tu psát úplně vše. Zajímá mne spíše, zda se dokáže člověk změnit z tohoto stádia? Nebo má to vůbec smysl se o to pokoušet a není lepší odejít a být v klidu raději zase sám než toto? Ptal jsem se na to i její mamky a říkala mi, že v dětství dostala vše na co si ukázala a že oni dobře ví, že je rozmazlená a má ty svoje výbuchy vzteku, že v tu chvíli se raději klidí... Já nevím, bojím se, že by se to později přeneslo na mne a potom hlavně i s tím, kdybychom spolu měli dítě. Omlouvám se za případné chyby a překlepy.

Děkuji za názory.