Nejste přihlášen/a.
Nechápu jen dodatky.
Nedbalost na veterině u 14ti letého psa? No to snad ne!
Moje mamka několikrát denně brečí, kdysi jsem chodila k psychiatrovi, tak mě napadlo ji předat odborníkům, aspoň k psychologovi, sama to navrhla, ale pak to zavrhla, že "na kecání jen tak nemá čas”. A mně osobně psycholog také nemohl.
Co ti psycholog nemohl?
Já doteď měla hlavně výčitky, ale teď mi dochází
Výčitky, že jste se o psa nestarali, ten zázrakem dožil krásných 14 let a teď Vám to oběma s matku docvaklo?
...
Nejste pro něco takového a měli by jste si dát pauzu o chov nějakého zvířete. Psycholog bude lepší řešení, než pejsek. Ten potřebuje 100% péči a spoleh na svého majitele. Né labilního člověka.
Zní to drsně, ale i to je můj pohled na smutnou událost z druhé strany.
Možná se pletu a možná taky ne.
...
U každého se délka vyrovnání různí. Záleží, jaký byl těch 14 let vztah.
Sisi, máš naprostou pravdu. Vidím to ve svém okolí.
Tazatelka ovšem asi čekala, že jí tu všichni politujeme, ale jiný názor, který se blíží realitě je potřeba taky umět přijmout. Člověka to dokáže posunout (což se asi nestalo, ale možná časem...)
Bohužel to tak dnes funguje, že místo dobrých vztahů s ostatními si lidé pořízují zejména psy a jsou na nich nezdravě závislí. Z psů jsou pak nevychovaná individua, protože lidé nezvládají ani sami sebe, natož psy.
Já měl psa, se kterým jsem vyrůstal od jednoho roku do svých 13ti let.
Od 6 let jsem s ní (fenka) trávil veškerý volný čas, protože moji sourozenci byli dost starší.
Od cca 10ti jsem jí vozil na kole na výlety a dělala mi společnici.
...
Vy máte psychycký problém, proto je těžké radit a navíc sama máte výčitky, které nasvědčují, že něco nebylo vpořádku a teď Vás to žere, ale je pozdě.
*psychicky
Jelikoz to slovo umite napsat, usuzuji, ze jste odbornik z praxe. Dekuji za Vas cas a timto se loucim.
Uz jen to, ze se divite, ze u takto stareho psa pochybil lekar (jakoby snad spatne diagnostikovany mohl byt jen zdravy pes), jak jste dal najevo v prvnim komentari, o necem svedci. Dobrou noc.
Problém u vás v rodině nebude pouze v tom, že vám zemřel pes. Zkuste obě navštívit odborníka!
Labilní přístup k životu a stále nemáte cíl (mít v životě jasno a stát vlastníma nohama na zemi je pro kvalitní život velice důležité).
Dekuji za nazor, muj cil je napriklad dodelat VS. Jak to souvisi se steskem, netusim, snad to zjistim po jejim absolvovani
Holka, ve 30ti by to chtělo pevnější nervy. Mě zemřela nedávno maminka a rozhodně nemám výčitek. Co mě naučila a co jsem zdědil, to si nesu generací dál. Nesu si pěkné vzpomínky.
VŠ není zárukou, že jsi připravená pro vstup do plného života se všemi radostmi i starostmi.
Tobě zemřel pes a hledáte psychologa a máte výčitky...
Co budeš dělat, až umře někdo bližší? To se budeš věšet?
Mono i když to byl miláček,tak jsme zvířátku nepřipisovali lidské vlastnosti a tudíž nezemřelo ale POŠLO nebo jedenkrát bylo utraceno veterinářem.
Vřelý souhlas, ale o Bubu nedovedu říci, že chcípla nebo pošla. Nějak mi to nejde. Uspali ji, zemřela. A to jsem měla psa a ne rozmazleného mazlíka. Ačkoliv. . .
Jak dlouho tohle bude trvat? Vy se v tom smutku sebemrskačsky udržujete. Místo abyste si realisticky řekla, že jste měla fajn psa, měl určitě dobrý život a ve 14 odešel do psího nebe, což je krásný věk! A život jde dál..Chápu, bolí to, ale to patří k životu: rození a umírání..Nějaké volání, aby se vrátil starý pes, mi připadá dětinské až hysterické. Vy to musíte v sobě uzavřít. Asi potřebujete zaměstnat. Hodně starostí a hodně práce. Jednou příjde čas a bude další pejsek.
S tím, kdo odešel, at je to člověk nebo zvíře, je potřeba se rozloučit. Vím, že to zní možná příliš ezotericky, ale je to pravda. Najděte si chvíli, kdy budete úplně sama a nikdo vás nebude rušit. Myslete na svého psa, klidně i plačte, ale za všechno mu poděkujte a pustte ho ze svého srdce, řekněte to i nahlas a zkuste to procítit, pouštíte ho snad do další dimenze, nevím jak to jinak nazvat. Pustte ho, protože neustálým truchlením a pláčem a neschopností se rozloučit ho prostě držíte u sebe, aniž by to komukoli z vás k něčemu bylo. Vím, že to zní divně, ale je třeba to pochopit a uvěřit tomu, že nejvíc svému milovanému psovi prospějete, když mu poděkujete a pustíte ho. Rozlučte se s ním, a pak budete schopna na něho vzpomínat s radostí a bez toho ničivého žalu.
Tohle mám ověřené na vlastní kůži a na dvou psech, které jsem milovala a odešli mi.
Já jsem přišla o fenečku, měla 15 let, během půl hodiny. Vyšly jsme z domu na čurání a já jsem přesně věděla, že má šílenou bolest. Nějakou dobu jí nechutnalo a já ji lákala někola sousty z ruky. A pak už jedla sama. 15 let, tolik se událo a ona stála vždycky při mě. Byly jsme sžité, četly jsme si přání z očí. Na veterině vet řekl, že je to nádor na játrech, který prorůstá do zádíček, že musí mít strašné bolesti. A uspal ji. Neměla jsem čas smířit se s tím. Od chvíle, kdy jsme vyšly z domu, uplynulo půl hodiny. Zhroutila jsem se a sestra pravila, že jsem ji nezabila, ale že jsem udělala službu kamarádce. 14 dní jsem se nemohla zastavit, nemohla jsem zastavit slzy. Osud se na to nemohl dívat a během jednoho nedělního odpoledně mi poslal štěně, jorkinku Dorotku a té jsem a vlastně dodnes a to už je jde na 16. rok, o Bubu vyprávím. A vlastě o Andym také. Ten měl 15 let a zaběhnul se dceři.
Babkazov, tak jsem si u toho Vašeho vyprávění pobrečela. Taky mi prošlo životem několik pejsků. Vybavil se mi ten poslední a jeho poslední věrný pohled, jak zavírám dveře a on ještě na mne hledí tou skulinou těma svýma krásnýma psíma očima. Pak se mu v té jeho psí hlavě zrodil nápad vydat se tmou po silnici za synem, kam jsme ho dávali, když jsme někam museli jet...14 let mu bylo, tak už hůř slyšel, a pro sněhové bariery neměl kam uhnout...
Tak teď pláču taky. Takto nám odešel nádherný výmarský ohař, měl 3 roky, začátkem ledna synovi utekl na dálnici, bylo už k večeru. Jeho krásná šedivá barva musela úplně splynout s okolím - všude byly spousty sněhu. Spinká u manželových rodičů v zahradě.
Kdo tohle nezažil, nikdy nepochopí, jak hluboko do srdce vroste pes. Někdo říká, že proto psa nikdy! Ale co je lepší? Poznat a ztratit nebo neztratit, protože nidy nepoznal?
Teď máme sedmiletou fenečku jezevčíka, zpovykanou, rozmazlenou a milovanou. Vzali jsme si ji před 4 roky od rodiny, která se už o ni nechtěla nebo nemohla starat. Je to zcela určitě náš poslední pes, doufáme, že s ní ještě snad aspoň 8 let prožijeme a to nám bude 70. A pak už si tu odpovědnost na sebe nebudeme chtít vzít. Tak si s ní užíváme každý den.
Inžinýrko, je to tak jak píšeš. Jenže, až ti ona odejde a za nového psa zodpovědnost nehceš brát, v ten moment je to několikanásobná tragedie. Každý, kdo v tom věku přijde o psa, přestane chodit ven. Nejen chodit, ale setkávat se poplkat s lidmi, které ani nezná. Má se na co těšit, nad čím přemýšlet. Zajde do knihovny, pustí pc a z pyžama nevyleze celý den. Snad jednou za týden s dětmi autem do kaufu. S mými kamarádkami se toto stalo a já se děsím momentu, kdy ta druhá odejde.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.