Nejste přihlášen/a.
Dobrý den , napíšu skutečný přiběh a záleží na každem ...
Minulost jsem neměla lehkou.Moje dětství probíhalo jinak, než ostatnim vrstevníkúm a jiným dětem tehdy.Jako malá holka jsem radši stále běhala venku s partou.Moje mamka pracovala na směny v jedné továrně.Můj otec vážně onemocněl.Měl nádor na mozku a později i rakovinu plic + k tomu se dostala asi epilepsie.Mě bylo tehdy 9 let, když takto onemocněl.Pamatuji si na něho, jak stále ležel v posteli, málo jedl a hodně kouřil cigarety.Byl kuřák.Tato nemoc se stupnovala, hubnul, hubnul a nejedl junom kouřil.Moje mamka, chodila do fabriky na jednu směnu, kvuli tátovi.Já jsem pomáhala mamce tím, že jsem musela ohřívat tatovi oběd, když máti byla v práci. dělat čaj, dohlížet na tátu, aby jedl apd věci.Pamatuji si, kdýž táta dostal eptiletický záchvat, běžela jsem za mamkou s brekotem do továrny, co se stalo.Moje dětství byli jinačí zím, že moje mamka na mě řvala, nikdy mě nopochválila, něvěnovala se mi tak jako ostatní rodiče vychovávají děti.Neznala jsem obejmuti, nezajímalo ji moje starosti...Vyrustala jsem jako kul v plotě.Hodně mě pomáhalo po psihické a apd sousedi, cizí lide.Prostě nepoznala jsem lásku od mamky.Moje mamka se tak chova do dneška i když je ež stará .Můj otec mi zemřel v 50 letech.Mě tehdy bylo 23 let a zároven se mi narodilo druhe ditě syn..Muj otec nebyl ani na moji svatbě, ponevadž ležel už jak se říka"na smrtelné posteli" .Obrečela jsem, že můj vlastní otec nevede svoji jedinou dceru k oltáři.Provdala jsem se tedy a narodila se nám dcera, po dvou letech pak syn-kde zároven mi otec zemřel.Myslela jsem, že to nepřežiju.Ja čas běžel, s manželem jsme vychovali děti.Moje mamka zůstala stějně chladná ke mě, jako od dětství.Nebyl mezi námi vztah.Taky mě nepředala mateřskou lásku.Tady nastal asi problém.Nebyla jsem zla a zase tak chladná mamka, ale neuměla jsem asi vychovat svoje děti, jak by se mělo. S mým prvním manželam to nebylo ono.Začali jsme se hádat, přestali jsme si rozumět.Já jsem pak začala chodit do práce.Byla jsem hodně i unavená-práce, domácnost děti a manžel chtěl, abych se mu věnovala...Jak šel časdeti vyrustali-nedokázala jsem dát takovou mateřskou lásku-neuměla jsem to, poněvadř jsem to neznala.Ale snažila jsem, se jak to šlo. S manželem jsme se rozvedli.Našel si jinou.Chtěl semnou zústat jen kvúli dětem.Nesouhlasila jsem.Soud se vlekl dlouho, byly naschvály ze strany manžela...apd věci.Rozvedli nás nakonec.Moje mamka mě ani nepodržela psycicky a jen nadávala...Uběhlo několik let.Dnes jsem po druhé vdaná, ale s manželem děti nemáme.Problém je tady.Dcera s prvního manželství vystudoval strední školu, dostala se na VS .Vystudovala.Jenže než k tomuto došlo, náš vztah nebyl jako je vztah mezi dcerou a matkou.Nerozuměli jsme si, byla na mě drzá, ...Vim, jak jsem ji vychovala, taková ted je.V dnešní době se vdala, bydlí od nás asi 150-200km daleko.Tam totiž studovala a po VS tam zústala anašla si přítele.S dcerou si mocnerozumím-zda se mi, že jsme se.odcizily .Vím, že měla dost povahy po své biologickém otci.Narodila se jim dcerka.Takže jsem babičkou.Jenže vnučku jsme ještě neviděli.Když volám dceři, neber telefon, a když veme, tak že at se neodvolávám na to, že jsem babička, a že nemá čas...a vše pro to abych vnučku neviděla.Sdělila jen to, že chce aby její dcerka byla štastná a že ji bude vychovávat jinak.Je mi to moc líto a nevím co dělat.Nemohu za to, že jsem nepoznala já mateřskou lásku, kterou bych předala svým dětem.Ted moje dcera mi vše bude nejspíš vracet a trestat mě tím,že neuvidím svoji vnučku.Sdělila jsem, jí že tam přijedeme, dpověd zněla .Ted ne, pak se někdy domluvíme.Je pravdou, že sama od sebe nám nezavolá, nanapíše a nezeptá se aspob, jak se nám daří.To musím já, abych projevila jsem zájem o svoji vnučku.Dnes je mi přes 50 let a mám obavy, že nopoznám svoji vnučku a vnučka nepozná mě, jako babičku.Nevím co dělat a je mi z toho moc smutno
Dobrý den.
Vy jste zde již psala, viz. odkaz na vlákno. Ptala jsem se Vás v něm, jaká jste byla máma. Nyní jste to napsala. Zkuste se na to podívat i ze strany Vaší dcery. Jaké ona měla dětství? Lásku jste jí neuměla dát, zařídila si tedy v dospělosti život bez Vás. A nechce abyste v něm figurovala dál. Nezbyde Vám, než se s tím smířit a dceru respektovat. Máte pravdu, je to hodně smutné, ale nechte jí žít v klidu. Snad své dceři dokáže dát vše, čím ona jako dítě strádala. Z Vašeho psaní mám dojem, že stojíte spíše o vnučku než o vztah s dcerou a ona to dokáže vycítit též, to se nebojte. Důležité je, aby Vaše vnučka byla štastná a byla obklopena láskou. Snad to Vaše dcera zvládne a bude mít s dcerou lepší vztah, než jste měly vy dvě. Ona Vás netrestá, ona Vás nechce ve svém životě a má k tomu své důvody. Třeba časem ještě změní názor a bude chtít ona sama, aby její dcera poznala svoji babičku.
Víte, z celého toho dlouhého slohového cvičení je cítit, že Vám jde pouze o Vás. Ani ne o vnučku, ale jen a jen o Vás. A jak napsali jiní, vůbec tam nejde vyčíst to, že byste chtěla napravit chyby, kterých jste se dopustila na dceři. Tam musíte začít. Myslím, že už minule Vám někdo radil napsat dceři dopis. Bez vyčítání, bez vydírání. Dopis MAMINKY dceři. Neličte tam to svoje dětství, to je k ničemu, spíše Vám to škodí. Napište jí, že jste si vědoma svých chyb, že už to ale bohužel nejde vzít zpět. Že byste ráda viděla DCERU a i svoji vnučku. Nechtějte k dceři do bytu. Navrhněte schůzku někde v kavárně (cukrárně). A dejte tomu čas. Prostě "Strašně moc ráda Tě uvidím...Kdykoliv". A pak už jen a jen čekejte.
Za to, že vy jste nepoznala mateřskou lásku, vaše dcera ani vnučka nemůžou. Pokud jste věděla, že dětem nedokážete dát svou lásku, tak jste si je neměla pořizovat. Buďte ráda, že vaše dcera na to šla jinak. Nechce aby její dítě vyrůstalo v toxickém prostředí a mělo za vzor nefunkční vztah matka-dcera, jako je mezi vámi a vaši dcerou. A fungující mámu-babičku tam může dělat tchýně, aby malá nepřišla o vztah vnučka/babička.
Nechte dceru žít svůj život. Jaký máte vztah se synem? Co se zaměřit na něj? Nebo ten vás nezajímá (stejně jako vaše dcera), protože nemá děti?
Vaše reakce Vás ukazují v pravém světle. První i druhý příběh je jedno a to samé a na dobře míněné odpovědi, reagujete agresivně. Jestli jste si myslela, že Vás tady bude někdo bude litovat, tak jste "vedle jak ta jedle". A pokud jste si to celé nevymyslela, tak to, co se Vám děje, je naprosto v pořádku a logické. Já mít takovou matku, tak od ní dám ruce také pryč. Jak jste si ustala, tak si teď leháte. Co vlastně chcete slyšet? Snad ne to, že je dcera zlá a vy chudinka hodná, neprávem odstrkovaná babička. Z Vašich odpovědí čpí nedůtklivost a nesnášenlivost. Ani za kamarádku bych Vás nechtěla, natož za matku. Takže já se Vaší dceři vůbec, ale opravdu vůbec nedivím.
Nu, já to bych na to mohla nazírat asi takto: Vaše matka, Vy, Vaše dcera, pořád to samé. Teď se Vaše dcera rozhodla, že tenhle řetězec přetrhne, že to se svou dcerkou bude mít jinak. Bude to asi nesmírně těžké, ale nedovedete se povznést nad svoje potřeby za účelem toho, aby se to dceři s vnučkou povedlo?
Vy to vlastně všechno víte, proč se dcera od vás dost straní. Nejspíše od vás cítila to samé, co vy od své mámy. Sama jste něco naznačila. Ona je asi ráda, že má už svůj život a nechce se jí moc vracet do minulosti, tedy ani k vám. Také si ale myslím, že i když člověk nepozná mateřskou lásku, neznamená to, že by jí on sám nemohl dávat svým dětem. Vidíte sama, že dcera nemá zájem o setkání, tak vy sama to asi nezměníte. Ale třeba se dočkáte, že se dcera jednou sama ozve, že si k vám najde cestu. Jinak je to smutné, jaké jste měla dětství.
Dobrý den, možná se Vám bude zdát, že jsem málo empatický, ale pravidla tohoto webu platí pro všechny (tak i pro Vás). Přečtěte si je, neporušujte je opakovaným dotazem (příběhem) a třetí dotaz na stejné téma už nevkládejte. Zdravím!
nesudte me, když nic nevite.Nevíte, jak semnou kdysi zacházela moje vlastní dcera.Nevíte čím vším jsem prošla.Chybu jsem udělala, ale udělala ji kdysi i moje dcera.Nic nevíz, tak mě nesudtě!Mrzí mě, že jsem psala na této stránky!.Nikdy jsem se nestyděla za svoji mamki, že je dělnice.Moje vlastní dcera vždy.Prestante me soudit!
nojo, no. Někdy je to pro člověka tvrdé, slyšet názor jiných. Ale je třeba se nad tím zamyslet. Nemají ti, co soudí třeba pravdu? Dcera udělala chybu... Proč? Byla vychovávaná k tomu, aby takové chyby dělala. Místo toho, abyste se litovala, nebo se čertila, tak se snažte zapomenout na křivdy. Zlobte se třeba na mě, ale já Vás živě vidím na setkání s dcerou - za pár minut jí začnete vyčítat to, že se za Vás styděla. Možná se styděla, ale třeba ne za to, že jste dělnice, ale za to, jaká jste. Jestliže nejste schopna udržet na uzdě svoje negativní reakce tady na Poradně, tak v reálu to bude ještě horší. Změňte sebe a potom se teprve pokuste s dcerou setkat.
K čemu druhý román vašeho dětství? Každý jsme ho měl nějaký. Čas nevrátíte. Z vás číší sobeckost, já,. já, já a zase já.Vůbec náznak toho, co byste chtěla na sobě změnit, co jste proto už udělala. První začněte omluvou, třeba se dcera také chytne a omluvíte se vzájemně. Nedivím se, že dcera nechce se s vámi vídat, jen se litujete a vinu svádíte na druhé.
Začněte na sobě pracovat třeba pomocí odborníků a třeba se vám pak sen podaří.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.