Lidé, kteří chodí rádi na pohřby

Dobrý den, osobně nikoho takového neznám, ale asi to bude stejný typ lidí jako ti, kteří chodí zevlovat před radnici a obdivují cizí svatbu, když vychází ven. Líbí se jim ten okamžik, líbí se jim obřad a dělá jim to dobře - a také potom mají o čem hovořit a být IN. Zdravím!

Protože je rád, že je tam tentokrát ještě jako divák...

Jako děti co jsme spolu kamarádili v ulici jsme hrozně rádi chodili na pohřby, ale i na svatby ! Tenkrát se ještě neboštík nakládal do stříbrného kočáru a s průvodem a kapelou jel z kostela přes celé město na hřbitov to byla atrakce. Šli jsme na konci průvodu až na hřbitov a tam jsme všichni děti plakaly ze všech nejvíc, protože nám bylo líto, že umřel. Nejvíc nám bylo líto když umřel mladý chlapec, tomu jsme chodily na hřbitov ještě léta nosit kytičky, jeho rodiče mu nechali vyrobit na hrob sochu v životní velikosti, ale někdo jí ukradl. I dnes když jdu okolo hrobu tak si ho vybavím.

U církevních pohřbů mě přítomnost "cizích" lidí nepřekvapuje. Někdo vnímá pohřeb jako mši svatou. Také nevíme, jestli ten "cizí" nechodil do rodiny dlouhodobě nemocného, aby mu poskytoval duchovní podporu.

Psychycky se na to připravuje.

No ono to v reálném životě není tak, jako v té povídce od Nerudy. A ani tenkrát to nebylo běžným úkazem. Kdyby to běžné bylo, tak by ji ani nenapsal, nebot i tenkrát, se jednalo o osobu výjimečnou. Nemyslím si, že takoví lidé v dnešní uspěchané době ještě existují. Ale ta povídka je malebná a vykresluje atmosféru života minulého. Tak si s tím hlavu nelamte, dnes to už není vůbec běžné. Dneska jsme rádi, že vůbec na pohřeb přijdou ti, kteří by tam logicky přijít měli.

Každej jsme něčím malinko ujetej.

Já si třeba čtu ve vývěskách parte. Jakmile jdu někde po městě a je tam parte, jdu číst.

Pohřby bytostně nesnáším, pokud tam vyloženě nemusím, tak nejdu.

V době paní Rusky byl i pohřeb - zvláště "parádní" pohřeb - docela podívaná a zadarmo. Navíc poskytl dámám na delší dobu látku k hovorům.

Nedalo mi to

Když jsem byl mladší, nenáviděl jsem účast na svatbách. Tetičky a známé babičky chodily ke mně, štípaly mě do tváře, smály se a říkaly: "Ty budeš další". Přestaly s tím když jsem jim na pohřbech začal dělat to samé.

Viděl(a) jste film Nesvatbovi? csfd.cz/...

Třeba právě proto...

Já si myslím, že na cizí pohřby chodili starší lidé z nedostatku jiných aktivit. Dnes chodí ti, kdo nemají a tedy nesedí u počítače.

V dětství jsme bydleli u hlavní cesty, která vedla ke hřbitovu. A všichni jsme se běželi dívat, jaká je to krása, když šel okolo pohřeb. Koně s chocholy na hlavách, táhli obrovský, černostříbrný, prosklený, kříži a palmovými ratolestmi zdobený vůz, obložený kyticemi a doprovázenými pohřebními zřízenci ve fracích. Za ním ministrant s křížkem, kněz v černém, s bílou, krajkou lemovanou košilí nahoře, s podivným kloboučkem, s biblí v ruce, doprovázený dvěma ministranty. Pak vdova, celá v černém, v klobouku s černým závojíčkem, podpíraná dvěma mužskými. Pak ještě rodina a v mírném odstupu přátelé a nakonec čumilové. Ale kde byla kapela, to si nemohu vzpomenout. Vždycky to na mě nechalo hluboký dojem.

Neznám nikoho takového, kdo by chodil rád na pohřby, ani na cizí, ani na vlastní. Dříve se prý objednávaly na pohřeb tzv."plačky", zaplatilo se jim, aby hlasite plakaly a naříkaly.

Jeden spolužák na gymplu zase rád chodil na soudy. Jednou mě přemluvil, ale byla to nuda a hodně zdlouhavé. Nebylo to takové dramatické jako třeba v pořadu Soudkyně Barbara. Nechápu, jak ho to mohlo bavit.