Nejste přihlášen/a.
Dobrý den,
prosím poraďte, jak se lze vyhnout vodáckému kurzu? Jsem studentkou gymnázia a mám obrovskou hrůzu z vodáckého kurzu, který mě čeká tento školní rok. Jsem absolutně nespolečenská, uzavřená a do kolektivu nezapadám. Vždy jsem byla mimo kolektiv. Z adaptačního kurzu, který jsem absolvolala na začátku prváku jsem si odnesla zážitky přímo hororové. Společenské aktivity jako hraní scének, společenské hry pro mě byly utrpením, každý večer jsem tam probrečela. Na lyžařský kurz, na který jsem se doslova přinutila jet ve 2. ročníku také valné vzpomínky nemám, pouze to, jak jsem se snažila vyhnout všem společenským aktivitám a děkovala Bohu za každou chvíli, kterou jsem mohla strávit na pokoji v klidu o samotě a číst si. Aby toho ještě nebylo málo jsem naprosté poleno na tělocvik, neumím příliž dobře plavat a mám strach z vody. Jsem dost hubená, mám strach, aby se mi tam něco nestalo, nepomáhá tomu ani počet úrazů, který byl na lyžařském kurzu. Jsem zdravá, lékařské omluvení získat nemohu.
Souhlasím s tebou, že lyžařský kurz pro člověka, který nemá moc fyzičku, může být nezáživný a náročný. Ale vodácký se s tím nedá srovnat - to je jen nefalšovaná a ryzí zábava.
To je mi Vás líto. Na tyhle kurzy jsem se vždycky těšila a později je i vedla. Já Vám nedoporučuji se vyhnout. Všechno zlé je k něčemu dobré. Mohu říci, že na vodě nemusíte být společenská a činnosti, co tam budete provádět jsou snažší a méně nebezpečné, než lyžák! Místa, která jsou nebezpečná lze vynechat. Co to je : "neumím příliš plavat"? Tam se do vody téměř neleze. At jste na tom jakkoliv, každý tam musí mít na sobě vodáckou vestu, která Vám zabrání ponoření. Jsou tací, co berou na vodáckou dovolenou na kanoe malé dětičky, samozřejmě s vestičkama. Dneska si školy většinou nechávají vodácký kurz zorganizovat a vybavit nějakou vodáckou organizací. Hned v začátku sama nebo prostřednictvím svého tělocvikáře oslovte vedení toho kurzu, aby Vám přidělili do dvojice někoho zkušeného a trpělivého, nejlépe instruktora a né spolužáka. Že z toho máte fobii. Věřím, že Vás to přejde, i když čtu Vaše řádky o lyžáku, tak bych skoro uvažovala o psychologovi.
Kterou řeku byste měli jet?
Do léta daleko, to stihneš spoustu věcí. Píšeš, že jsi poleno, to ti vyhovuje? Začni něco se sebou dělat a nebo to chceš celý život být zalezlá v pokoji s knihou? To tě neuživí. A co rodiče? Ti ně k ničemu nevedli?
Začni se pohybovat, denně rychlá chůze 3 - 5 km, později běh. Naber trochu svaly nebo tu loď přes jez ani nepřeneseš a budeš na posměch. Navštiv kurz plavání pro dospělé a v létě hurá na vodu. Držím palce.
Pokud cítíš, že se na to necítíš, tak se zkus z toho nějak vymanit. Jedna moje známá měla například ambiciózní rodiče, kteří ji nutili na konzervatoř. Ale ona nechtěla hudbu studovat, tak jí postupně začala bolet ruka (ze cvičení na nástroj) a na talentovky nešla. A dělala, jako že jí to hodně mrzí. Její maminka to přijala lépe, než kdyby se vzpouzela. Rozhodla se pro jinou školu a její rodiče s tím nakonec souhlasili. Nemusíš přímo lhát, ale pokud seš šikovná (a já věřím, že ano), tak to zkus na něco nahrát. Možná bolest páteře, ale muselo by se s tím začít dříve, ne týden před odjezdem. To by bylo dost nápadné a nevěřil bych ti to ani já.
Dobrý den, uplně vás chápu. Mám to nějak podobně a to je mi o hodně víc než vám. Když jsem ve společnosti 1 člověka, dvou nebo ještě tří lidí..je to vpohodě a dokážu se i bavit. Ovšem větší skupinka lidí už mi dělá problém..protože čím víc lidí, tím ti lidi ze sebe dělají komedianty a předhánějí se, kdo bude víc zábavnější apod (hlavně kvůli protějškům), což já nemám zapotřebí hrát takové divadlo. Jsem prostě stále ten stejný člověk, jako vždycky a nebaví mě hrát tu jejich hru. Proto se taky větším akcím vyhýbám jako čert kříži. Jako nějaké schůze nebo školení, kde je nás taky víc (cca 10 lidí) a je to povinné, bohužel si odkroutit musím, ale např "povinný" firemní večírek, kde se sejde naráz v nějakém větším sálu cca 200 lidí, teď je to celé otevřené, všichni vidí všechny, všichni se samozřejmě předhání jak v oblečení, navoněním, pitvořením se apod..prostě strašně kýčovité a mě je z toho uplně šoufl..navíc ten hluk z toho jak si všichni povídají..to je dost nesnesitelné. Naštěstí v takovém davu, když se někde vytratím a přečkám ten hlavní přednes ředitele apod někde na schovaný na wc, tak si toho nikdo nevšimne a pak po nějaké době je volný program a to už se začínají pomalu lidi rozprchávat, já otvírám wecko a mizím spokojeně domů Nejvíc mě ale naštvalo, že dost firem to povinné nemají a sejde se jich tam třeba jen polovička..prostě jen ti co chtějí si poklábosit a hrát divadlo a ti ostatní si můžou zůstat doma a mít svůj vlastní program..těm závidím.
Takže za mě osobně, by měli i např učitelé, firmy apod, brát ohled na různé typy lidí a že ne všichni různé jejich "super" akce, snáší dobře..samozřejmě jen velmi individuálně. Např i někoho, kdo má nějaké viditelné postižení a ví, že na nějaké té větší akci bude jakoby středem pozornosti a že to pro toho člověka nebude vůbec lehké. A takové ty keci, že se alespon otrká apod, vůbec neberu v potaz. Toho člověka to akorát srazí na zem a bude na tom ještě hůř. Kdo nezná a neví, nepochopí. Samozřejmě existují individuality, kterým to nevadí a derou se na výsluní i přes svůj hendikep. Ale zase není hendikep jako hendikep.
Mám to úplně stejně. Jsem těžký introvert a nesnáším hrát divadýlko. Protože jsem už na sklonku svých pracovních let, zažila jsem za ty roky spoustu předstírání, pitvoření a pro mě též nesnesitelného hluku a "zábavy" na společných firemních akcích. Nejšílenější pro mě bylo "povinné" potykání si s kdejakým ožralou, který mě v pondělí na chodbě nejen že nepozdravil, ale ani nepoznal. Jako Vy snesu tak společnost do 10 lidí, pak už se začínám dusit a většinou se ukryju někde u vaření kafe nebo mytí hrnků.
Tazatelku velmi dobře chápu. Jak tady jeden z odpovídajících zmínil, jestli ji rodiče k ničemu takovému nevedli - no, ani mě. Moji rodiče byli společenští a vzdělaní, milovali výstavy, plesy, divadlo, koncerty a návštěvy. Jezdili na dovolené a na zájezdy, nesportovali, asi je to nikdy ani nenapadlo, a já jsem byla hodná, seděla jsem doma a četla jsem si. Takže největším darem pro mě bylo, když na gymplu byl lyžařský kurz, že v tom týdnu nebyla nikde ani vločka sněhu, lítali jsme po lese a měli z toho týdenní branné cvičení. Na vysoké se mi před lyžákem ve druhém ročníku podařilo otěhotnět (osvobozena) a od vodáckého kurzu ve třetáku jsem byla osvobozena trvale z důvodu péče o dítě. Následkem toho neumím lyžovat (nikdy jsem na lyžích nestála, ani mi to nechybí, jsou jiné věci, které bych potřebovala umět). Plavat umím natolik, že stylem "paní radová" uplavu aspoň kilometr, a to mi stačí.
Nevím, jestli je můj způsob, jak se vyhnout lyžáku nebo vodáku, pro tazatelku to pravé. Ale na gymplu jsem ještě nebyla ze všeho tak hysterická a asi bych to nějak dala.
Jak na to, jsem psala již nahoře. Při čtení odpovědí se nedivím, že polovina mládeže má nadváhu, vyjít do třetího patra je pro ně nadliský výkon, udělat kotrmelec to už vůbec ne. A navíc je v tom rodiče podporují tím, že jim schalují NEúčast na pohybových aktivitách. Lidi neblázněte, vychováváte z mládeže budoucí mrzáky.
Když jsem si četla váš dotaz, tak se mi okamžitě rozbušilo srdce strachem při vzpomínce na mladá léta. Jako bych to psala kdysi já, ovšem s tím rozdílem, že jsem měla takový strach z podobných akcí, že jsem pravidelně chytla někde bacil a pak ležela doma s opravdovou angínou. Jednou jsme o tom mluvili na třídním srazu a jedna bývalá spolužačka, která taky nikam nechtěla, prostě dělala jakože nic, že normálně jede a v den odjezdu jako onemocněla a kdo jí co mohl dokázat?
Sice vám na jednu stranu rozumím, taky tyhle kolektivní akce nemusím - ale na stranu druhou, pokud se snažíte "vyhnout všem společenským aktivitám" nemůžete se divit, že vás kolektiv nebere. Pořád budete ta "nespolečenská, uzavřená" a bojácná holka, kterou budou ostatní v lepším případě jakž takž tolerovat či přehlížet, v tom horším jim bude sloužit jako skvělý "terč".
Jestliže je kurs povinný a vy schopna jej absolvovat, asi se mu nevyhnete - zkoušela jste promluvit s rodiči? Jinak to berte jako trénink do budoucna. Potkáte se ještě se spoustou situací, které vám nepůjdou pod nosánek - to chcete před každou utéct? Víte, ono to vždycky nebude možné - všude je nějaký ten kolektiv.
Dobrý den. Chápu vás (nejsem jiná než vy, tak bych z toho olezla), proto radím - nejde ten kurz odříct z důvodu nedostatku peněz na něho? Přeci když ho nezaplatíte, tak holt na něho nepojedete, ne? Vymluvila bych se z tohoto důvodu, že vám rodiče peníze na něho nedají, protože nemají.
Taky jsem zaskočená, jak se k tomu většina staví. Já čekala, že hromadně dívku podpoříme, aby to zkusila a byla bohatší o další dimenzi . Vždyt jde o zdravý pohyb na vzduchu v pěkném prostředí. Je to o sebepoznání, o mezilidských vztazích. Začátečníci se neberou do peřejí. A máte další dovednost, která se do budoucna hodí. Nebo si celý život chcete číst někde v koutku, abyste náhodou nebyla středem pozornosti?
A pak sem ve třiceti budete psát, že jste strašně sama, že si nevěříte, že...
liska
Je to marný, je to marný, je to marný. Tazatelka se chová jako její maminka a nehodlá s tím nic dělat. Jednou zatouží po dětech, ale k tomu jsou obyčejně potřeba dva ( a to je pro ni noc)a pokud se zadaří a tazatelka založí rodinu, tak chudák její děti . Budou prožívat to co tazatelka. Co jim může nabídnout? Koutek v pokoji a hromadu knížek. Co je může ze společných aktivit naučit? NIC, protože sama nic neumí, nezná. Ovšem respektuji ji (neuznávám, nepochopím), je to její rozhodnutí.
ale prosím vás, co vás tak žere, že se snažíte shodit sebevědomí tazatelce? jakože když tazatelka přetrpěla adaptační kurz a lyžařský výcvik a snaží se vyhnout vodáckému kurzu, tak to nutně musí znamenat, že nemá své (budoucí děti) co naučit, protože sama nic neumí a nezná? nechápu, jak jste na něco takového mohl přijít
já sama jsem introvert, od dětství, s radostí upřednostním knížku před jakoukoli společenskou akcí. lyžák jsem na střední protrpěla, vodácké a adaptační kurzy naštěstí v té době nefrčely. přesto všechno mám tři děti a nemám pocit, že by oproti svým vrstevníkům nějak trpěly. pravda, plavat jsem je osobně nenaučila, protože sama sice mám ráda vodu, ale ne když do ní musím vlézt, stačí mi u ní sedět, poslouchat její šplouchání a v klidu si rozjímat nicméně plavat umí, protože naštěstí existují kurzy plavání pro děti. lyžovat je naučil jejich otec. krom toho jsme společně chodili do lesa, do ZOO, do botanický, na výstavy, na hrady, do muzeí, doprovázela jsem je na koupaliště, když už uměly plavat... děti navštěvaly školku a dál školu a zájmové kroužky... i když já sama jsem samotář, děti mají od školky svůj společenský život, protože elementární spolupráci s ostatními rodiči samozřejmě zvládám a nějaké družení po mně nikdy nikdo nevyžadoval, obvykle si stačilo předat děti a telefonní čísla. ze tří dětí jsou dvě hodně společenské a jedno (stejně, jako já) upřednostňuje knihu a osamělé toulky lesem (ano, kamarády má).
navzdory tomu, že jsem introvert, mám povolání, při kterém pracuji s lidmi a mám ho ráda. jenom mimo práci potřebuji víc klidu sama pro sebe. ALE nikdy bych si nevybrala práci, při které bych se musela účastnit povinných firemních akcí na podporu soudružnosti, stejně jako bych nikdy nedělala v kolektivu, který mi nevyhovuje. teď před vánocemi jsem strávila ideální dovolenou - týden jsem prakticky celý proležela v posteli s knihami, mezitím co děti byly téměř celodenně zaopatřeny ve vzdělávacích ústavech nevadí mi, že neumím lyžovat, nevadí mi, že plavu víceméně jenom v případě nouze, nevadí mi, že jsem samotář a přátele bych dokázala spočítat na prstech jedné ruky - jsem tak spokojená. ale nechápu, kde extroverti berou přesvědčení, že nemám svým dětem co nabídnout, protože vlastně sama nic neumím a neznám moje děti jsou fajn, lyžují, bruslí, plavou, mají rády přírodu, rády čtou, baví je společenské hry, mají své koníčky, mají své kamarády, středoškolačka a budoucí středoškolačka vědí, kam chtějí v životě dál směřovat. něco jsem jim předala já, něco jejich táta, něco si našly samy, protože jsme jim k tomu dali prostor.
Tak já taky koukám, jak to tu probíhá. Víceméně 2 tábory. jedni se staví na Vaši stranu, druzí říkají, proč jet. Ten kurs ponechme prozatím stranou. Řekněme si, co děláte dobře: Posilování fyzické kondice postupnými kroky. Bez léčby šokem, kterou tak rádi provozují tělocvikáři. No a teď co děláte špatně: Jsem poleno, mám strach, jsem k ničemu... Nejste, jen Vám to natloukli do hlavy. Spolužáci a učitelé.
Zhruba do 18 jsem to měl obdobně. Narozdíl od Vás jsem extrovert, což ale člověku moc nepomůže, pokud se jedná o fyzické aktivity. Zlomem pro mě bylo vymanit se ze zaběhlých kolejí střední školy. Začal jsem s cyklistikou, našel si partu sobě rovných (tzn. inteligentních, kteří neměli potřebu si zvyšovat sebevědomí na úkor druhých), turistika, něco málo běhu. Ale hlavně jsem si uvědomil, že nejsem méněcenný. Plavat aspoň trochu koukatelně mě naučili až na VŠ, bruslit jsem se učil skoro ve 40, později než to uměla moje dcera. Není to o fyzičce, je to o psychice a na té potřebujete zapracovat. Zkuste se podívat na věci pozitivně. Co všechno se zlepšilo, v čem jste dobrá, co jste dokázala a nemusí to být zrovna sestava na hrazdě. Klidně může jít o drobné zlepšení v komunikaci s okolím. Co se týká "vody", opravdu není třeba mít strach z fyzické stránky věci. Nejet tam vnímám jako škodu, ale chápu, možná je to přílišné sousto.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.