Nejste přihlášen/a.
Ahoj, mám teď zpovídací náladu. Před chvíli jsem přijel z druhé strany ČR a zítra mám ustní zkoušení abych dostal o stupeň lepší známku na vyzo. (maturitní ročník) A teď mi proběhla hlavou taková myšlenka. Nedávno zemřel kamarád prarodičům a znali se přes 40 let. Najednou přemýšlím jak kamarádi vypadají teď a co se během života všechno třeba stane a změní a najednou příjde ta chvíle, kdy já budu sedět na židli a budu se dívat na rakev a vzpomínat na všechno to vtipné a hezké co jsme spolem prožili. Nejhorší je to, že jsem si uvědomil, že to jednou příjde a já tomu nezabráním a co teprve rodiče.
Také se muže stát, že se nedožiju ani toho důchodového věku a já budu jeden z prvním kdo bude v té věčné bedně ležet. FUUUUUU... nepříjemné.
Tak ono to každého, bez ohledu na věk, občas napadne. Nejlepší moje rady jsou: Nepropadat pýše, nemyslet si, že všechno stihnu, nemyslet si, že všechno na světě uvidím, a trochu koukat na to, že jsem jen malou součástí tohoto světa (s tím ale, že pokud budu dobrý, mohu i dost dějů ovlivnit), a jednou to stejně musí skončit. Pak se Vám možná hodně uleví (pokud teda nejste pyšný, pak je každá rada drahá).
Když mi někdo nařizoval, že MUSÍM něco udělat, říkala jsem: Nemusím MUSÍM JENOM UMŘÍT. Nikdo z nás se tomu nevyhne, nemyslete na to, jste zatím ještě mladý. A až zestárnete, naučíte se na smrt koukat z jiného pohledu.
Mně také vadí, když kolem mě odcházejí kamarádi - 53, 61, 62, 64 let. Říkám si je to brzy. A je zajímavé, že samí chlapi. My ženské jsme asi trvanlivější.
Jeden kamarád tomu říká: UŽ SE KÁCÍ V NAŠEM LESE.
Prostě tomu nikdo neujde. Nemyslete na to, život máte před sebou, nač si ho kazit chmurnými myšlenkami? Jaga.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.