Život postaven na lži

Ahoj, (prosím o celé přečtěné a nějakou radu, nevím s kým to mám řešit)

vím to jen já a moje mamka. Tata se o to nijak nezajímá jako o mnoho dalších problémů v naší rodině a s brachou máme vztah na bodu mrazu.

Celý problémem je moje psychika. Je to tak zamotané, že celé to psát je asi zbytečné a hodně namáhavé.

Letos maturuji a dnes jsem se dozvěděl od spolužáka, že učitelka, kterou máme z angličtiny a z čestiny řekla celé třídě, že nebudu připuštěn k maturitě. Řekla to úplně v klidu a dodala, že já to mám jistý. Myslím, že to dnes řekla z důvodu, že jsem chyběl zrovna na cvičném didaktickém testu z AJ. Ona má tabulky do kterých si zapisuje kdo a jak tyto testy napsal a podle toho nás připustí, nebo ne. Z čestiny máme takových testů myslím 10 a podle toho se pak bude odvíjet její rozhodnutí a kdo třeba nebude mít čtvrtinu, tak už bude přemýšlet, jestli ho k maturitě pustí. Já u ní nemám klasifikované 2 testy a dnes nemám u ní klasifikovaný jeden test právě z dnešní angličtiny. K tomu se přidává absence, kterou mám ve všech předmětech na 30% a jediné co mi zbývá je věřit, že to do konce tohoto pololetí stáhnu.

Celá tato nepříjemná situace vznikla kvůli mým PANICKÝM ATAKÁM. Nebudu psát co to je a co to dělá, jestli někdo neví, tak internet je toho plný. Poprvé udeřila v mých 16 letech, kdy jsem vůbec nevěděl co to je a nemohl to popsat. Když jsem to řekl mamce, tak hned věděla. Trpěla na to taky a už 15 let bere nějaké lehké antidepresiva a už jí to netíží.

Druhák jsem prošel tak tak, protože jsme byl s těmi stavy na 4 týdny uvězněn doma a potom třeba 2x týdně, někdy jsem šel do školy jen v pátek, nebo jen v pondělí. Díky tomu mám zkomplikované celé studium. Základy látek pomalu neznám, nové látky umím, ale při zkoušení, nebo písemce nejsem nikdy schopen dostat známku lepší jak 3. Vždy se najde něco, kde se zastavím a nemám přestavu jak s tím pracovat. Polovinu třetáku jsem chodil k psycholožce a bral antidepresiva. Bylo to ještě horší než bez nich. Třes, nespavost, pak strašná únava, zvracení, samovolné zpouštění krve z nosu. Vyzkoušeli jsme asi 3 druhy antidepresiv a nic. Potom to nějak ustalo a po necelém roce se mi to zase vrací. Teď jsem si v maturitním ročníku prodělal mononukleózu, takže jsem byl měsíc doma. A teď, když se mi vracejí tyto stavy, neodvážím do sebe dát ani léky na uklidnění - šílená zátěž na játra. Takže to nějak protrpím - pak se bojím ale toho, že když 3x týdně mi půl hodiny bije srce jako o závod a můžu ležet a nebo sedět a stejně budu mít puls 150, tak si vytvořím nepřavidelné pracování srdce a nebo jeho selhání.

Závažnější problémem je ten, že když nebudu připuštěn k maturitě tak se můžu rozloučit s vysokou. S vysokou na kterou jsme tak chtěl. Ve druháku a i v polovině třetáku jsme to řešili s třídní. A vše se vyřešilo přezkoušením a puštěním do dalšího ročníku. Jenže asi před měsícem jsem si uvědomil, že tady končí "legrace". Měli jsme jet někam na poznávací exkurzi a já věděl, že to nezvládnu. Zašel jsem ke třídní a řekl jsem jí, že tam nemůžu jít, že jsem nachlazený - něchtěl jsem říct, že tam nechci jít, protože mám stavy. Bál bych se, že by mě nepochopila. Ona mi na to řekla, že už ztratila se mnou pochopení a že mám jít k učitelce, která ten zájezd zařizuje. Když jsem chyběl v týdnu třeba jen ve středu, druhý den učitelka z AJ a ČJ tak povrchně se mě zepatala, kde se byl. Jestli jsem zaspal, nejel autobus a nebo si zařídil doktora. Ve většině přípech na to nereaguji, ale nejraději bych jí ukázal všechny ty papíry, vyšetření, konzultace s psycholgem. Kvůlu těm stavům třeba příjdu až na 3 hodinu, nebo až do první hodiny a někdy vůbec. V omluvenkách mám, že jsem zaspal a nebo rodinné důvody. Kvůli tomu častému "zaspání" jsem dostal i napomenutí třídního učitele.

Spolužáci vědí, že jsem trpěl nějakým takovým onemocněním i učitelé, ale nijak jsem to s nimi neprobíral. Teda to, že to ví i učitelé to bylo kvůli tomu, že učitelka z AJ a ČJ mě říkala ve třetáku jestli tak budu pokračovat, tak at se rozloučím s maturitou a tak jsem jí to všechno řekl a měla docela pochopení. Ale teď už ho nemá a já nevím co mám dělat. Mamka dělá to co já uznám za vhodné. Když chci aby třídní učitelce zavolala a promluvila si s ní o tom, tak to udělá. Když nechci aby bylo v omluvence napsáno, že jsem měl stavy a proto jsem přišel až druhý den, tak tam napíše rodinné důvody.

Včera jsem si nachystal věci do školy a že ráno v pohodě vstanu, udělám si kávu a půjdu. Já nešel, to nešlo. Cítil jsem se tak ohroženě a bezbraně. Nevím jak to mám řešit. S mojí doktorkou to ani nejde. Co nevidí, to není, jen díky mému vydupá mě poslala k psychiatričce a tam se to řešilo. Všechno se vyřešilo, takže proběhla léčba, ale neúspěšně i přesto to nějak ustálo. A teď se to zase vrací ve své plné síle a nechci to všechno praktikovat znovu.

Vůbec nevím co mám dělat a jak to řešit se školou, nechci aby věděli úplné detaily. Stačí, že vědí o tom jak oni říkají, že se bojím vyjít z domu do školy. Kdo nemá pochopení a nebo to nezažil, tak to prostě nepochopí a já si připadám v tomto světě sám.

Prosím co mám dělat. Dá se nějak od nepřipuštěn k maturitě odvolat? Jsem zase tak roztřepaný a nevórní, že v textu najdete mnoho chyb. Omlouvám se za ně, nechce se mi to ani opravovat, jen at už je to rychle odesláne a dostanu nějakou odpověd, která mi alespoň trochu povolí napětí.

Děkuji.