Nejste přihlášen/a.
Máme dvouletého vnoučka a vzteká se při každé maličkosti,prostě přiběhne ke křesílku a chce po něm šplhat,ale po chvíli kdy už je až moc rozdováděný tak jej chceme od křesílka vzít-začne se vztekat.To platí i pokud otevírá skříňky a my jej chceme zabavit hračkou,tak se mu to nelíbí.Myslíte,že ho tento vztek přejde?Jak jste to řešili vy?
A proč nu nedovolíte, at vyzkouší své schopnosti a zakazujete mu šplhat na křeslo? Prostě jen dbejte na jeho bezpečnost, at nespadne. A šuplík mu také můžete otevřít a ukázat, co v něm je, přitom mu ukázat, že je nebezpečí přiskřípnutí prstu. Prostě mu buďte prostředníkem při poznávání světa.
Děkuji za odpověď,my mu nezakazujeme šplhat na křeslo,ale prostě je asi hyperaktivní.I když v 60-tých letech když jsme byli malí tak jsme tento výraz neznali.Šuplík jsme neřešili.
Rada od plavest se mi líbí a krom toho dodám (i když on už to také v podstatě říká): vysvětlujte. Když mu něco zakazujete/berete, řekněte mu, proč to děláte a nechte ho, aby sám došel k tomu, že to nechce: "Pojď už z křesla dolů, vyvádíš a mohl bys se zranit. (mít bebí ) Ty chceš mít bebí? Viď že ne, tak půjdeme teď chvilku jinam."
Neteř (také 2 roky) se občas vzteká hodně kvůli blbinám, občas to řeším metodou "ne a je mi jedno, co ty na to; já říkám NE a tak to bude" - ale musí to být řečeno laskavě...
A pak - zůstaňte klidní. Rozčílení rodiče rozčílené dítě neuklidní
Hlídám klučinu 23 měsíců, na 20 měsících (duben či tak) jsme začali chodit na hřiště. Když jsme přišli, ukázala jsem mu atrakce, na které nesmí (nemůžu zaručit bezpečnost, jsou pro větší děti). Pokaždé ukazuji znova, ale na známých hřištích mi už on sám ukáže, kam nesmí. A kupodivu to dodržuje, i když to někdy zkusí - ale uvidí, že já to vidím.
Hyperaktivní není, ale kluci to takhle mají často - potřebují ten svět fyzicky prozkoumávat a těžce snášejí, když je v tom omezujeme. "Můj" prcek má naštěstí rozumné rodiče a když jej vrátím s boulí na čele, roztrženými kalhotami a pískem i za ušima, jsou rádi. Ano, občas se bojím, že to neudržím, ale nechci být ženská, co ho pořád tahá za kalhoty "sem nechoď, tam nechoď".
A ano, myslím si, že vzteky přejdou
Dobrý den. Jojo, děti se umějí vztekat. Pokud na to dojde na hysterický vztek, většinou se neumějí samy ovládnout. Mně obvykle pomohlo, když dítě chytil hysterický vztek, tak dítko pevně stisknout a držet. Pevný stisk a dítě se pak uklidnilo. Váš vnuk je u vás v jiném prostředí než v domácím, ale pokud nechcete, aby vám udělal z bytu kůlničku na dříví, tak určité věci mu nepovolte dělat. Dítě by si nemělo vynucovat dělat, co chce... A pokud si chce něco vyvztekat, další možnost je si jeho vzteku nevšímat, at se klidně dítě válí i po zemi. No, záleží na okolnostech, že. Ale berte to tak, když povolíte a dítko pozná, že si vztekem vydobyje to, co chce, tak to tak bude dělat pořád a bude rozmazlené.
Musím reagovat. Můj bratr měl oblibu, když nedostal, co chěl, praštil sebou na záda řval a kopal nohama do všech stran, takže ho matka nemohla ani zvednout, ani zbít. Až jednou, narazila kosa na kámen. Povalil se v blízkosti vrbových proutků, matka nelenila, natrhala a sešlehala. Pak to už nikdy neudělal.
Tuhle rodinnou historku jsem si před časem oživila. Potkala jsem známou asi s 3 letou dcerkou. Povídaly jsme povídaly a já, postřehla (na rozdíl od matky), že se to dítě nudí, měla kočárek s panenkou a kyblík na písek. Za chvíli se začala vztekaz, házet kyblíčkem a řvát. Máma jí okřikla, pak dala na zadek, řev se zesílil, hodila kočárkem a kopla mámu. Ta jí dala na zadek 2x a řev nabral další decibily. Skončilo to tím, že holčina v překrásně růžovém oblečení praštila sebou na záda do opodál obrovské louže v chodníku, řvala a kopala. Já nevím, jak to dopadlo, odešla jsem domů, ale řev mě provázel celou cestu. Proutky nebyly tenkrát po ruce.
Dnes se nám do rodiny narodila má první neteř tak s dětmi nemám zkušenosti, ale moc se mi líbí toto video,
dítě začne křičet, vztekat se a tatínek začne pokládat otázky - jak dělá kráva, pejsek... a holčička zapomene, proč vlastně chtěla brečet a spolehlivě odpoví..
" chovej se normálně", "ty nejsi normální", "buď normální", "normální je být takovej a takovej a ne jako ty"
- to je snad nejhorší psychický trest - z mé zkušennosti - bylo na mě aplikováno a doteď mám pocit, že nejsem normální.
doplněno 16.08.15 22:45:> magdalen
takhle u nás v restauraci seděla taková uřvaná, zlobivá holčička, vzteklá, vše shazovala ze stolu, tak kámoška zavolala na její rodiče, "to je pěkně zlobivé, dítě, takový by jsme potřebovali do kotle, kolik mi za ní dáte", holka stichla, koukala, rodiče se hnedka chytli a "no vemte si jí klidně zadarmo", začal jí podávat a holčina "néé já už budu hodnáá".. :D. a byl klid )
Já osobně si taky pamatuju na svůj trapný výstup, to mi byly 3-3,5 roků, vyhlídla jsem si nějakýho plyšáka a řvala jsem a řvala rodiče mi ho nechtěli koupit, až jsem si lehla na zem, tak mě tatka zvednul na ramena a řvoucí kopající odnesl.. Nevím proč si to pamatuju, ale stydím se za to :D.. Možná lepší, ne kdyby to dítě zase neprojevovalo zájem o nic
To je právě ono. Každej si myslí, že když dítě řve vztekem, že nevnímá, jen se vzteká. Ale to hádě vnímá tak, že si to my dospělí neumíme ani představit. Asi jsme to jako prtata zažili, ale dnes už nevíme. Často se prcek zeptá na něco, co se dělo při jeho vzteklém řevu a dospělý ani neví, že se něco takového stalo.
Ve vaší story chybovali rodiče. Děcko měli buď sklidnit, nebo odejít. Něco jiného je vzteklé dítě doma, nebo v restauraci, dopravním prostedku, v dětsém koutku (prostě v uzavřeném veřejném místě).
taky mám 2-letou vnučku, podobné situace řeším tak, že klidně, vlídně, ale rozhodně řeknu "Ne, to nech být" a odvedu její pozornost někam jinam - ani ne hračkou, to jí tak nebaví, spíš se jí na něco zeptám, nadhodím nějaké zajímavé téma, někam ji odvedu ukázat jí něco apod. - vzápětí na šuplík zapomene, garantuju... jo, a to křeslo bych taky nezakazovala, proč by si nezašplhal, neprozkoumal své možnosti...
Ve dvou letech nepoznáte hyperaktivitu. Je to spíš tím, že jsou rodiče leniví se dítěti věnovat a radši to svedou na hyperaktivitu. Hrajte si s ním, je jedno, co na hraní použijete. Hlavně neříkejte běž si hrát a pak si nestěžujte, že si neumí pěkně hrát. Musíte dítě naučit si hrát, s každou hračkou.Pro dítě je hra jako pro dospělého práce. Každou činnost se musí nejdříve naučit a ten, kdo ho to naučí je dospělý nebo starší dítě.
Jak na vztek dítěte? Pokaždé jinak. Někdy stačí napomenutí, někdy údiv - jé co to je za ošklivé dítě, někdy pohrůžka (půjdeš do kouta, žádné bonbony, táta se zlobí atd.), někdy odlákat pozornost (nezvyklým předmětem, svým jakoby úlekem, předstíráním svým zraněním s pláčem atd..) a někdy nevšímavost.
Těžko odhadnout, kteou taktiku v ten moment zvolit. Vždy ale jen jednu. Podstata je prostě odvést pozornost dítěte na něco jiného, ale není to vždy tak snadné, jak se zdá. Cvrčci nás hoht pérujou a jde jim to dobře!
Ve věku dvou let, je vztek a vzdor fází vývoje. Dítě začíná mít svou vůli a neumí komunikovat. Tak si prosazuje svou tím, že se vzteká, jde za svým cílem nejjednodušším způsobem. Dá průchod svým negativním emocím. V této době se začínají tvořit komunikativní schopnosti a také volní vlastnosti, od slova vůle. Toto období přejde, je jen potřeba mít trpělivost a najít způsob, jak na prcka působit. Je dobré vypustit z dospěláckého slovníku slůvko NE. Dokonce i jako předponu. Je potřeba najít způsob jak to ne, obejít a dítěti sdělit, co chceme, co potřebujeme aby udělalo, ale ne to co nemá dělat.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.