Nevím, jestli je to správný vztah

Ahoj,

přes 3 měsíce chodím se svým přítelem. Nikdy mi vztahy nevycházely, vždy jsem se strašně zamilovala, pak to rychle ztroskotalo a já z toho byla v háji klidně pár let. Totálně. Až nezdravě, zkrátka myšlení na daného člověka po velmi krátkém vztahu a následném rozchodu klidně každý den po dobu XX měsíců.

No a na začátku roku jsem začala chodit se svým nynějším přítelem. Nebylo to jako v minulosti... žádná velká zamilovanost atd. Mám ho ráda, je mi s ním většinou dobře, celkem si rozumíme, a tak jsem s ním začala chodit. Když se rozejdeme, vím, že mi to bude líto, ale nebudu z toho tak strašně v háji, jako z těch předchozích vztahů.

Jak jsem říkala, je mi s ním dobře, můžu mu skoro všechno říct. Na druhou stranu mi hodně věcí vadí. Vždy jsem byla zvyklá na kluky, kteří jsou tak něco napůl mezi introvertem a extrovertem a navíc flegmatici. Můj nynější přítel je extrovert a rozhodně ne flegmatik. A já si na to nějak nemůžu zvyknout. Taky mi třeba vadí jeho chování, když jsme někde s bandou jeho kamarádů. 100 % vím, že to nedělá schválně, ale právě tím, jak je extrovert, klidně si celý večer všímá hlavně kamarádů a myslí si, že já se budu děsně moc bavit, i když jeho kamarády neznám. Jenže já to tak nemám. Mám ráda společnost, ale nedovedu se hned začít bavit úplně se všemi jako on, extrovert (a to sama introvert nejsem, tak půl na půl zkrátka). Přitom jsem byla zvyklá, že když jsem byla do někoho zamilovaná, ten člověk si mě hodně všímal, i když jsme byli někde s hodně dalšíma lidma.

A takovejch věcí je hodně. Většinu jsem mu řekla, ale myslím, že to neni něco, co by šlo změnit. Že takový prostě je. Má mě rád, je do mě zamilovaný, furt mi nosí kytky, je na mě hodnej... Ale přesto jsou různý věci, co mi vadí, a často je ani slovy neumim popsat a asi to je spíš moje chyba, že mám vysoký nároky nebo nevim.

Asi bych si potřebovala dát pauzu, ale vlastně nevim, jestli to něčemu pomůže. Jasně, že se mi bude stejskat, ale pak se setkáme, bude to super a za den dva mě zase něčim, nějakym druhem chování, který samo o sobě neni špatný, bude štvát. Vím, že je to moje chyba. Člověk by měl dělat kompromisy, já se snažim, ale... často to jsou bohužel věci, který mu ani slovy nedokážu vysvětlit, protože to jsou jen nějaký pocity. Všichni mi říkají, jak konečně vypadám štastně, jak nám to spolu jde atd... a přitom já někdy přemejšlim o tý pauze nebo rozchodu.

Včera jsme byli v kině s bandou jeho kamarádů. Šel kupovat lístky k pokladně, vrátil se, rozdal všem lístky včetně mě, pak řekl, že máme půl hodiny do filmu a že se můžeme jít najíst, každej, kam chce. A vyrazil dopředu, přitom já bych třeba čekala, že se zastaví a zeptá se mě, kam chci jít. Teď to trochu vypadá, že na mě kašle, to rozhodně ne, ale najednou to prostě byla maličkost, která mě rozesmutnila a neměla sem chut se s nim dál bavit, ani mu v kině oplácet držení ruky a pak jsem šla radši domu než s nima do hospody. Nebyla jsem uražená, ale prostě smutná, nemohla sem si pomoct. Pak mi psal smsky, co se stalo, že se na mě hrozně těšil a proč nejsem s nima v tý hospodě, že ho to děsně mrzí a chtěl by mě tam. Jenže mě vždycky nějaká takováhle věc, kterou bych si ve vztahu přála, rozesmutní na X hodin, dnů. Pak mu to často řeknu, on se děsně omlouvá a mrzí ho to.

Možná jsme prostě v tomhle každej jinej, ač ve spoustě věcí úplně jiný.

Bohužel to jde špatně popsat. Asi jsem moc citlivá a měla bych brát věci víc s nadhledem. A nechci mu opět něco vyčítat.