Nejste přihlášen/a.
Přeji hezký zimní podvečer.
V posledním týdnu jsem udělal několik velkých změn. Rozšířil jsem své podnikání o jeden projekt a částečně se osamostatnil od rodičů. Ač vše jakžtakž klape, je mi čím dál tím víc smutno a velmi špatně se mi pracuje. Dnes jsem úplným vyčerpáním spal asi do 14:00 a od té doby jsem ještě nic neudělal. Nemám přítelkyni a mám pocit, že jsem na světě sám. Mám několik dobrých kamarádů, ale každý se věnujeme něčemu jinému, takže se scházíme jen vzácně. (Buďto nemám čas já nebo oni). Tyto stavy (pocity nenaplněnosti, pocity samoty, pocity zbytečnosti) mě už opravdu vadí a překáží. Jak se toho zabavit?
Ano, to jsem si taky myslela, a trvalo mi půl roku, než jsem pochopila, že jako se nedá rozchodit zlomená noha, nelze rozveselit depresi a úzkost. Můj syn nemusel trpět tak dlouho bez pomoci, kdyby mě tohle vůbec bylo jenom napadlo. Když už nebyl schopný dělat nic jiného, jen ležet a plakat, pochopila jsem, že s povzbuzováním nikam nedojdu.
Deprese, nebo vyhoření. Psychiatr vám dá léky, díky kterým nebrečíte. Psychoterapeut s vámi hledá cestu, na které se budete cítit lépe. Každý jsme nějaký, někdo je prostě křehčí v duševnu a i když se vám zdá situace zvládnutelná, někde uvnitř je poplach. Bojujte s nadměrným spánkem pravidelností a pohybem, tím neříkám, že máte spát málo jako většinová populace, ale rozhodně si nedovolte spaní přes den. Protože tím více se budete s lidmi míjet.
Vřele doporučuji co nejdřív začít řešit s lékařem, pokud máte dobrého praktika, tak s ním. Měl by umět rozpoznat vážnější problém - ringo zmínil maniodepresivní psychózu, dnes se tomu říká bipolární afektivní porucha. Bohužel mám krušné zkušenosti v rodině, a proto radím - neváhejte a řešte. Třeba jste opravdu jen přepracovaný a vyhořelý, což je patrně to menší zlo, ale je nutné, aby Vám to potvrdil někdo kompetentní.
Ahojky, jsem na tom stejně. Přitom si nemám absolutně na co stěžovat. Přesto si někdy říkám, že mě to tady tak nebaví, že bych to nejraději skončila. Ale pak zas přemýšlím jak by to odnesli chudáci mí rodiče, brácha, přítel... tak se zapřu a zas ten balvan (život) před sebou tlačím dál
Venku je stále tma a nevlídno. Mozek špatně reguluje serotonin, nedostatkem světla. Z toho jsou takovéhle depresívní stavy. Někdy úplně stačí, když všechno rozsvítíte a jste ve světle. cs.wikipedia.org/... Tím, že se necítíte dobře, máte potřebu rozsvítit jen lampičku nebo svíčku a tiše si truchlit. A průšvih je na cestě! Smutek přeroste a deprese zvítězí. Je potřeba se bránit. Světlo, příjemné zážitky, mít rád a vážit si sebe. Nedejte se! Nikomu!
Ahoj všem v novém roce. Od mé minulé přítomnosti jsem se sice neměl nijak zvlášt štastně, ale dalo se mi celkem v pohodě žít (spíše přežívat). Dnes jsem celý den zase v tom stavu jako tehdy počátkem prosince. Nikdy by mě nenapadlo uvažovat o sebevraždě (a také vážně neuvažuji), ale představa konce života mě ve svých myšlenkách nepříjde jako něco hrozného. Dnes mám celý den pocity toho, že nic nedělám, když dělám, tak pomalu a neefektivně, rozčiluje mě že mi stále zvoní mobil. Jsem hnusný na lidi, už je v telefonu ani nezdravím.
Mému otci před několika lety zemřela partnerka (nebyla to má mamka) a on si v relativně krátké době našel partnerku novou. Brzi na to jsme měli celkem vážný rozhovor o životě a pamatuji si jeho slov ve kterých se zřejmě obhajoval proč si našel novou partnerku tak krátce po smrti své tehdejší partnerky. Řekl: "Já prostě sám nebudu !" O sobě jsem si vždy myslel, že jsem nespolečenský tvor, ač všichni tvrdí opak. O tom mluvím proto, že mi začíná docházet, že se do tohoto stavu většinou dostávám v okamžiku kdy jsem úplně sám a mám moc práce. Pracuji většinou neustále s lidmi, dost často mě štvou svými zbytečnými otázkami a tím, že jím musím 20x ukazovat jak mají něco udělat a stejně to po 21. udělají špatně. Tím, že jsem dnes po delší době úplně sám, si myslím, že i když jsem si to do současnosti neuvědomoval, jsem po svém otci a nikdy nemohu být sám. Nezáleží na tom co je to za lidi, ale celý den u PC sám v domě bez jediného výjezdu do terénu mě uhání k šílenství.
Cokoli si představím, mi přijde zbytečné, nemožné a chce se mi z toho brečet. Např. dnešní oběd (většinou jím něco za pochodu nebo v terénu) - dnes jsem si pouze ohříval jídlo z ledničky a vyndat to zhrnce na talíř a do mikrovlnky ... to mi přišlo zbytečné a i přes hlad jsem uvažoval, že se na jídlo vykašlu.
Nevím jak bych blíže popsal to jak se cítím, je to zničující.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.