Přítel se řeže

Souhlas. Od psychopata, co se vyděračsky řeže pokaždé, když není po jeho, co nejdříve pryč. Léčení je sice možné, ale je to psychicky nemocný člověk a kdykoli to může propuknout zase. A pak aby se čověk bál vlastně něco říct, co kdyby jednou, abych teda viděla, jak má pravdu on, řízl do dítěte, nebo řízl do sebe před dítětem.

Ano. Je v tom totiž nepatrný, ale přesto velký rozdíl. Člověk, který se řeže, může mít problém - nebo také nemusí. Ani jeden ze známých, co regeresi podstoupili, se neřezal, nechlastal, nebral drogy apod.

Ale člověk, který se řeže proto, aby tím vydíral a dělá to pouze tehdy, když s ním tazatelka nesouhlasí, není normální.

K martinaa: To píše ta, která prošla regresemi? Víte, jaké trauma v sobě může mít? Jak mohl být týrán?

K martinaa: Já se chtěla zabít, když přítel před manželem po roce na stavbě jeho domu, kdy jsem vozila pekáč buchet a flákotu masa a prosívala písek, natírala okna a další pomocné práce, jak se mluvilo o svatbě, chtěl předmanželskou smlouvu, že kdybychom se rozešli, bude dům jeho. Ten můj pocit: katastrofa. Necítí, že je mi barák šuma fuk, že si přeji rodinu, a klidně bych i s dětmi šla někam sama, kdyby to mezi námi nefungovalo. Od myšlenek na sebevraždu mi pomohla touha po dětech (dnes vím, že to byl hlas mé duše). V rozpoložení v myšlenkách na sebevraždu jsem se seznámila s manželem. Jak jsem psala ve své "zpovědi", první psychózu se mnou měl manžel, když dceři byl rok a začínala chodit. Pak dotaz na genetice, že bych ráda druhé dítko, jak ta schizofrenie je dědičná: "Nechte to na přírodě". Narodil se náš Ivošek. Že mu chybí myelin a je to moc zlé, mi řekli telefonicky. Já měla velký afekt skočit i s Ivoškem z okna: vzedmula se celá moje bolest odmalinka: mamka se nebavila s babi, tak když nic nezměnil "psací deník místo mluvení" šla dožít do domova důchodců (prodala dům a odstěhovala se k nám, aby mamce pomohla se mnou a bráchou a máma mohla do práce, končila jí mateřská, a babi neměla kam jít). Ona se babi starala jen kolem mě: že dvě děti nerzvládne. Já si dělala výčitky, že se babi nezajímá o bráchu, ten musel do jeslí. Táta navíc bráchu občas bil. Já dětství proplakala. Bylo mi velmi líto babi i bráchy, vůbec nic jsem nechápala, nikdo nechápal mě. Proč žiju? Co mám dělat? Odpověď nikde. Absolutní zoufalství. Pak škola, ale nešlo v práci dělat, co jsem vystudovala a s čím mě přijímali do té práce. K tomu ten přítel s předsvatební smlouvou. Pak mi tcháni, oba doktoři, neřekli, že muž má za sebou 6 psychóz. Genetik poradí nechat to na přírodě. Nato pobyt s ivoškem měsíc na dětské neurologii, vidět tam klučíka, který v 6 měsících normálně seděl, ale pak se to zhouplo a stále se horšil a horšil: maminka mi řekla, že má problém s myelinem. No, divíte se mi, po tom všem, že přišel afekt skočit i s Ivoškem z okna (bydleli jsme v 7. patře) a ukončit to utrpení, zoufalství, absolutní beznaděj, já vůbec nic nechápala, nikdo nechápal mě...? Naštěstí pomohl anděl: "Jana" (dcera): já se vrátila do přítomnosti, že bych tu nechala dceru s nemocným tátou a zabila nejen sebe, ale též postiženého syna! Bylo mi z toho příšerně! Když mi to vše došlo, co jsem málem vlivem svého absolutního zoufalství provedla... A v těch chvílích jsem zoufalstvím sama nad sebou, že nic nechápu a nevím, proč to vše, bouchala hlavou do zdi, až to bolelo: abych fyzickou bolestí přehlušila tu obrovskou bolest psychickou... PROTO vím, že ten přítel tazatelky je také v obrovské bolesti: také by rád to i ono: jako já si přála, at se mamka baví s babi, táta at nebije brášku, babi at se stará i o brášku, nikoli jen kolem mě. Pak jsem si přála, abych v práci mohla dělat, na jsem vystudovala VŠ. Abych měla harmonickou rodinu, zdravé děti. Proč mi tcháni, oba doktoři, zasmlčeli mužovýchj 6 psychóz? Proč genetik řekne nechte na přírodě? Chápete trošku, jak mi bylo? Vůbec nic jsem nechápala, nikdo nechápal mě... Absolutní naprosté zoufalství. A jak jsem tak bouchala hlavou do té zdi, pomáhal anděl: že to vše má hluboký smysl. A byla jsem vedena hledat, objevila jsem duchovno, ezoteriku, duše mě zavedla k homeopatovi... Jenže jsem vše dělala pro syna a manžela, a já byla v roli té, co trpí, v roli oběti, chudinky... Homeopat sice pomáhal i mě, že jsem pak požádala i o homeo sobě: jenomže jen ve smyslu, abych to vše "nějak vydržela". Opakovaně mi říkal, že jsem v superegu: já nechápala: vždyt se starám... Až přišla má rakovina dělohy. abych konečně byla vedena řešit svoje podvědomí: viz má zpověď u otázky "dobrá kartářka". Tak jsem jeden svůj omyl za druhým otvírala a procházela, abych se propracovala k prvotnímu svému omylu: Jak jsem kradla, protože rodiče spolu také neměli pěkný vztah, a mluvili o tom: kdybychom měli toto i tamto. A já jak jsem si přála tu pěknou rodinu, jsem to šla ukrást: věřila jsem rodičům, že když to budeme mít, že budeme štastní. Nebyli jsme: měla jsem pochopit, že štěstí je uvnitř, a teprve když jsme uvnitř štastní, můžeme mít radost i z toho hmotného vně. Samozřejmě krást se nemá, chytili mě, týrali velice surově, byla jsem dívka: znásilňovali mě. Už tehdy jsem bouchala hlavou do zdi: že nejen že jsem nepomohla, ale ještě jsem rodičům přidělala další starosti. PROTO se mi kolem minulých Vánoc velice silně otvíralo: "odpustte mi, že jsem se kdy narodila": byla to omluva tehdejším rodičům, že si pak na ně ukazovali: jejich dcera je zlodějka. A měli bolest, jako mí rodiče mi přáli, aby mě ti tyrani pustili, k tom u ten výsměch okolí, že ,mají zlodějku. A k tomu to obrovské týrání: ODTUD jsem si pak přála jediné: zemřít. Veliká nenávist ke všemu hmotnému: kdybych nekradla, nejsou všechny ty bolesti. Veliká nenávist k lidem, hlavně mužům: znásilňovali mě. Lítost vůči rodičům. Omluvila jsem se, opravdu mě to kradení mrzelo, ale týrali dále. Odtud celé to zoufalství. Sebemrskačství. A nevěděla jsem, co s tím: proto touha jediná: at už to vše skončí a zemřu: Odtud ty myšlenky na sebevraždu. A afekt skočit se synem z okna byla ta má obrovská touha po zdravé harmonické rodině. A právě ten homeopat Hrušovský, na kterého jsem dala odkaz u otázky "kartářka", říkal, že je potřeba pochopit to své prvotní, ten prvotní omyl, dokud se neprohrabeme až k prvnímu omylu, budeme ten první omyl nevědomky pořád dělat: je potřeba to odkrýt úplně všechno a vidět, kde se to zvrtlo. No, tak když muži zjistili rakovinu krve, ptala jsem se i na manželovo prvotní: staral se o rodinu, děti, jenže ženy byly nevěrné, opakovaně v mnoha životech a on se dál staral sám o děti, místo požadovat po matkách svých dětí jejich 50% odpovědnosti za děti. Tím si nabalil co mu nepříslušelo: i kdyby se ty matky o děti nestaraly ůpo opakované jeho výzvě, dostal by jinou ženu, třebas která se právě nestarala kdysi a tím jí nyní bylo znemožněno počít, a nejde to ani umělým oplodněním: právě proto, aby byla vedena k zodpovědnosti, že se kdysi nestarala jako matka: tak je jí nyní ta role matky odepřena: aby za to děkovala, že je matkou. Protože v dětech vracíme, co jsme brali jako děti od svých rodičů, pěstounů, v dětském domově či prostě od těch, kdo nám pomohl, než jsme soběstační a staráme se o sebe. Uf. No, tak manžel jak nepochopil, že jeho je jen 50% odpovědnosti za děti a má matku svých dětí vést k její 50% odpovědnosti za děti, a místo toho to jak soumar táhl vždy celé sám, pak měl NENÁVIST k ženám (že se nestarají), pak zase odžíval jak ženy nenáviděly jeho (to měl pochopit, jak mu ukazují: ty jsi nenáviděl ženy, a teď sklízíš, co jsi zasel). No, tak se v tom takto plácáme, jak vysvětluje ta Ivanka Adamcová, než to vygraduje natolik, abychom to vzdali a prosili o pomoc "tam nahoru". A já tento život měla pochopit svůj omyl kolem rodiny u rodičů, pochopit, že k rodičům patří jen vděk: dělají, kam sami došli, děti vůči rodičům vděk, a vše si vyčistit co případně bolelo v rodině s rodiči. A teprve vyčištění jít do partnerství. Jak jsem to neměla, dostala jsem partnera, který se v tom všem taky plácal: právě proto se schizou, abych viděla, že je potřeba řešit to podvědomí. Kdybych měla toho přítele s předmanželskou smlouvou, on tento život své podvědomí čistit zatím nemá, má prožít dobrý život, a vše bude čistit v dalších životech. PROTO anabáze s předmanželskou smlouvou. Proto mi tcháni nic neřekli: abych s mužem zůstala, měl tu psychozu (i na to jsem byla připravována: během studia na VŠ jsem brigádně chodila na umělou dialýzu jako sanitárka: abych viděla, že ti lidé by bez čištění krve 3x týdně po 4 hodinách nežili, a jak mi na krizovém centru řekli kolem mužovy psychózy, že má ataky po 2 letech, vždy měsíc na psychiatrii a pak měsíc doma, a zase funguje, i chodil do práce: abych s ním zůstala: vždyt to není ani tak zlé jako ti dialyzovaní, kteří 3x každý týden 5 hodiny dialýzu... Tak to vše bylo dokonale připravené: jen kdybych to vše nedělala svým superegem: já to vše přece vím lépe, že? UUUUUUUUUUUUUUUUUUFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFF.

Proto rozumím příteli tazatelky: taky se v tom všem plácá, rád by to i ono, ale netuší, že je smýkán ve svých pastech: jako já...

Pokud jsem aspoň někomu maličko poodhalila o co jde, plní tato písmenka svou funkci . Moc moc přeji úplně všem vyhrabat se za svého zacyklení se v čemsi, co jsme uchopili za špatný konec a tím nás to stále ovládá

Liduško, zlepšila jste mi náladu lakonickou odpovědí, se kterou vřele souhlasím

Radil, souhlas s každým slovem! Tazatelko, utíkejte co nejrychleji a co nejdál! Spaste svou duši, své tělo, svůj život! Stejně nepomůžete, nezměníte. Jen dovolíte zničit sebe. Nevysvětlovat, nediskutovat, neomlouvat se! Zdrhat!

Nedá mi to, ale musím ještě něco doplnit. Záleží na vás, co od života chcete. Jestli chcete normální život, práce, děti, byt nebo domeček, občas kino, dovolená ve vlastním autě, pohoda, porozumnění, pochopení, pomoc od nejbližšího, pevná paže pro oporu v těžkých chvílích, které život přinese. V nedostatku, nemoci, v problémech s dětmi. Toto všechno vám muž, se kterým žijete, určitě nedá. Za dítě zodpovídají rodiče, matka. Váš přítel není dítě a vy nejste jeho matka. Vy jste jeho milenka, partner, přítel. Postel byste měla mít posypanou plátky růží a ne krví. Váš přítel je dospělý, svéprávný muž, který by měl být zodpovědný ke svému životu a k vám, ke své lásce. Vy za jeho rozhodnutí a jeho činy, zodpovědná v žádném případě nejste! Takže odložte pocit zodpovědnosti, provinění. Váš přítel to chce tak, at to má tak. Vy chcete něco jiného, hledejte svou cestu a své štěstí jinde. On se nezmění a manipulace a vydírání se může vymstít, dopadnout fatálně a vás to poznamená na celý život. Nechtějte žádné sliby změny. Když ho nezměnila láska k vám, nezmění ho žádný slib. Utíkejte! Vím, o čem mluvím!

Byla by velká chyba čekat, že se třeba "cosi změní". Nezmění.

Změnit to může pouze Váš přítel, a to za pomoci odborníka.

To "cosi" je třeba řízená pomoc s energiemi. Holčina, jejíž bráška se zabil z neštastné lásky, když jí bylo 5 týdnů, byla v první třídě poslána na psychiatrii. Mamka se svěřila, že dívčina stále kreslí kruh. Tušila jsem a mamka potvrdila, že se oběsil. Měla jsem jasno: kreslí, jak se brácha oběsil, tu smyčku. Pověděla jsem kámošovi, ten "cosi" provedl (odvedl od dívčiny duši brášky). Za měsíc mamka referovala, že dívenka přestala kreslit kruh a na psychiatrii snad ani nepůjdou, že ty těžké psychické záchvaty přestaly... Třeba jsou věci mezi nebem a zemí...

Ivulenko, zřejmě tomu opravdu věříte, což může být ve vztahu k cizím i docela snadné.

Ale zamyslete se: Přistupovala byste stejně ke svým dětem nebo k sobě samé?

Vážně byste "od sebe nechala odvést duši neštastného přítele", abyste s ním mohla setrvat ve vztahu, v němž Vás vydíral?

K ivzez: Dnes ano, viz má zpověď u otázky "kartářka"a komentář k martinaa: vím totiž, že to vydírání je nevědomé ovládání jeho mynulým nepochopením, snahou mít pěkný vztah, a nevěděl, že i dotyčný je vláčen zase ve svém zacyklení se do omylu

Ovšem vydrží to jen silná duše, která má hodně zkušeností a již harmonizuje sama sebe, dokáže být v BEZPODMÍNEČNÉ lásce, ví, že to vydírání nemá brát osobně, že on si prostě přeje ten pěkný vztah a tak moc ho chce, že "jde až přes mrtvoly", aniž si toto v danou chvíli uvědomuje. A když mu to dojde, pak se řeže. Tedy: možná to má nějak jinak než já. Ovšem když mi došlo, že jsem málem zabila nejen sebe, ale též postiženého syna a nechala bych tu dceru s nemocným tátou, bouchala jsem hlavou do zdi: vina, sebeobviňování... Vinění tchánů, doktorů... No, byla síla tím vším projít.

Ta dívenka, které léčitel odvedl duši oběšeného brášky, ona přestala kreslit pořád kruh (smyčku, na níž se brácha oběsil) a nepůjdou na psychiatrii: nmení důvod, ty její stavy přestaly.

Moje stavy přestaly.

A je možnost, aby přestaly stavy u přítele tazatelky.

Kupříkladu zde je popsáno odblokování příčiny hyperaktivity: regresniterapie.eu/....

Naprosto si uvědomuji, jak silné hlubiny podvědomí se těmi příběhy z regrese otevírají. Léčitel to vyčistí, pokud by nějaký čtenář měl problém, dejte vědět.