Jak od sebe odpoutat matku?

Nevím, jestli jsem otázku nazvala úplně výstižně, ale jiná formulace mě nenapadla. Předem se omlouvám, ze dlouhé povídání...Jsem už dospělá (27 let), samostatná - bydlím s přítelem, mám práci, vydělávám si ...Ale i přesto cítím takovu zničující závislost na rodičích. Spíš tedy jich na mě. Nebo lépe řečeno hlavně matky. Dá se říct, že jsem jedináček, mám sice ještě staršího bratra z otcova prvního manželství, ale je o hodně starší a v podstatě s námi nikdy nežil, takže pro rodiče jsem ten jediný střed světa byla vždy já. Což je samozřejmě pochopitelné, vůbec jim to nezazlívám. Ale přece jen mi poslední dobou ta fixace připadá až moc velká. U otce je to celkem OK, má svou práci, která ho nesmírně baví, přátele a koníčky, můj odchod z domova ho jistě tolik nepoznamenal. I když taky má stále rád přehled o tom, co děláme, kde jsme atd. a rád nám do toho kecá, což mě vytáčí. U matky je to ale horší. Časem se její upnutí na mě asi vystupňovalo, asi i tím, že je to trochu problémová osoba. Skoro s nikým nevyjde, na každém najde nějakou chybu, díky tomu nemá dnes v podstatě žádnou kamarádku, protože není schopna ji tolerovat. V každém slově vydí chlubení nebo rýpání, napadání. Sem tam se ještě s nějakou známou sejde, jen velmi zřídka, ale vždy se vrátí akorát naštvaná a rozladěná a týden se rýpe v každé větě, co na schůzce padla. Pak to samozřejmě musím vyslechnout já, buď po telefonu, nebo naživo, když jsme u našich, všechny ty její nářky a pomluvy o těch známých. Díky tomu taky už řadu let nechodí do práce, zpočátku odešla z práce s tím, že bude podnikat a opravdu nějakou dobu cosi takového dělala, ale teď už neprovozuje ani to a je jen doma, i když do důchodu má ještě skoro 3/4 roku. V podstatě je pořád jen zalezlá doma, sama, tatka vzhledem k vytíženosti doma moc není. A stejně by to k ničemu nebylo, jelikož ani s ním nevychází, tváří se na vše, co on řekně, chytá ho za každé slovíčko, pomlouvá mu jeho známé a příbuzné. A popravdě on po těch letech už ji asi taky nemůže vystát.

Se mnou si vždy rozumněla dobře. Nedávno jsem odhalila, proč tomu tak asi bylo. Mrzí mě, že musím něco takového napsat o své mámě, ale myslím, že se mnou docela slušně manipulovala celý život. Nikdy si s nikým pořádně nerozuměla, ani v mládí neměla moc přátel, s otcem začaly hádky už docela brzo po mém narození, a já myslím, že prostě chtěla přítele, absolutního, který ji nikdy nezradí, který bude mít vždy stejný názor jako ona. Tak si ho vypěstovala ve mě. Uvědomila jsem si to v momentě, kdy jsem se trápila, že nemám přátele, že mi všichni ubližují, že mi škodí...Pochopila jsem, že jsem úplně jako ona! Vychovala mě jako svůj zrcadlový obraz! Pořád mě od všech odrazovala, pořád mě jen varovala, jak jsou lidi zlí, jak za vším, co řeknou je třeba hledat útok atd. Jsem moc ráda, že jsem si to uvědomila, protože od té doby jsem se začala chovat jinak a mám přátel daleko více. Jsem ráda, že nejsem jako ona.

Ale abych se vrátila. Myslím, že se mnou dost manipulovala, jak se jí líbilo. Dlouhou dobu jsem byla zaujatá proti otci, protože mi vsugerovala, že je špatný. Dlouhou dobu jsem hodnotila bratra podle jejího povrchního odsouzení, až poslední dobou jsem se nad ním začala zamýšlet a zcela ho přehodnotila. Dlouhou dobu jsem se jí se vším svěřovala a ona to pak používala proti mě. To všechno už vím, už se nedám. ale i přesto cítím, jak na mě pořád visí. Pokaždé, když nyvštívíme moje rodiče, odhcázím od nich úplně vyčerpaná, jakoby ze mě vysála všechnu sílu. Buď stále lamentuje, proč nejezdíme častěji a pořád dokola to opakuje a pak začne s tím, že ona je tam pořád sama a já za ní ani nepřijedu...Hraje na city a ví, že budu za její samotu cítit odpovědnost. Stejně je to s jejím zdravím, argumentuje tím, že je nemocná, pořád kašle atd...(ale kouřit nepřestane a když jí na to upozorním, urazí se nebo se mi vysměje). Nebo se přede mnou a mým přítelem začne do krve hádat s tatkou a dělat scény, asi aby se předvedla, nebo tátu před náma ponížila a my s ním nebavili, nebo co, nevím. Nebo ho pomlouvá, když u toho táta není. Mě je pak líto jeho a zase cítím odpovědnost, říkám si, že ho v tom nemůžu nechat samotného. Zvažovala jsem vůbec k rodičům nejezdit. Jenže to asi nedokážu. Tátu vídám ráda, a celkově se nechci s rodiči úplně odcizit, už z praktických důvodů-plánujeme dítě a budeme jistě potřebovat hlídání (a přítelovi rodiče jsou přes půl ČR od nás), navíc se cítím zavázaná, protože nám moji rodiče (či spíše táta) dali byt. A prostě bych to ani nechtěla hrotit do takového extrému se s nimi vůbec nestýkat. Ale už nesnesu, aby mnou manipulovala jak se jí chce, volala mi, kdy se jí zlíbí, když mám v práci frmol a ona začne skuhrat do telefonu...jak to udělat, abych vůči tomu byla splachovací?