Jsem zlá, tvrdí mi nyní mé srdce

Teď je mi 40 let. Měla jsem velmi zlé dětství. Přesto jsem se s ním dost dobře vyrovnala, vdala jsem se a 10let měla dost pěkný vztah. Je tomu 3 roky, co manžel udělal Šílenost (nešlo o cizoložství ani trestný čin) a od té doby jsem zcela ztratila trpělivost s jeho menšími šílenostmi, které jsem dříve zvládala. Očividně se bojím, kdy provede ještě větší šílenost než tu první Šílenost a to bych asi už spáchala sebevraždu. Jiné ženy by se určitě rozvedly, ale já nechci už kvůli dětem, on je dost dobrý táta. Shodou okolností se během těch posledních 3 let seběhlo tolik neštěstí, úmrtí a podrazů v nejbližším příbuzenstvu, že v některé dny jsem se cítila jako "šílená kráva". Brala jsem i ADP, párkrát byla u psycholožky. Všeci včetně mého muže vždy čekají aktivitu ode mě, já jsem známá svou zodpovědností a tak si si ze mě dělají obětního beránka, na kterého ale pak i plivají a kritizují. Kdybych však věci neřešila, dopadla bych i já špatně! Řešit to, znamená hádat se s jistými lidmi, otravovat na úřadech, hádat se s mým totálně flegmatickým a naivním manželem. Po dobrém to prostě řešit nelze!

Během posledních měsíců jsem si uvědomila, že jsem na tom s vnímáním sebe sama hůř a hůř. Taky jsem stresy přibrala 20kg. Žiji v ustavičném stresu a nepříjemnostech, taky ve strachu, co manželův charakter zase způsobí. Svůj po šíleném dětství pracně zbudovaný pozitivní sebeobraz se mi před očima pomalu ale spolehlivě přetvořil v negativní - vnímám sama sebe jako fůrii, jako vyděšené štěně zahnané do kouta, prostě jako zlého člověka, protože pořád se s někým musím hádat a řešit nepříjemnosti. I na úřadech tvrdí, že náš případ je vyjímečný, rarita a taky jej nestandardně řeší. Pohybuji se někde na dně, přežívám a nyní mám tedy ke všem okolním vážným problémům ještě další problém navíc - poničený nebo zničený životaschopný sebeobraz. Nevím, jak z toho ven...Vrací se mi i dětství, když ani rodiče mě neměli rádi, tak asi opravdu nemám hodnotu a stojím za prd Říká se, kdo je zlý, není štastný, ale já mám dojem, že platí i to, že kdo příliš dlouho žije v extrémně těžkých okolnostech tak se zlým může lehce stát. Jinak řečeno: "koncentrák by porazil téměř každého". Ale já nechci být zlá a ani se tak vnímat! BEZ ROZUMNÉHO SEBEVNÍMÁNÍ NENÍ ROZUMNÝ ŽIVOT MOŽNÝ!

Omlouvám se, že píši velmi nekonkrétně, ságy by ale nikdo nečetl a mám i další důvod. Snad mi aspoň trochu rozumíte a najde se někdo, kdo prožil něco podobného a dokázal svůj sebeobraz vzmužit. Působím jistě depresívně nebo snad i bláznivě, omlouvám se, když já si nemohu pomoct...Děkuji MOC za vaše povzbuzení a nezlobte se, že nebudu reagovat, nechci víc prozrazovat.