Názory na vypravování

Ahoj lidi, potřebuju abyste mi sem, prosím, napsali názory na následující příběh:

Bylo horké léto, prázdniny v plném proudu. Sucho už začínalo být nepříjemné.

Charlie jakoby ani jednu z těch věcí necítil. Prázdniny trávil tím, že četl hromady a hromady knih a v sousedství byl považován za podivína. Jemu samotnému na tom ale nezáleželo. Pro něj bylo nejdůležitější vžít se do příběhu a nechat se unášet na křídlech fantazie do jiných krajů a jiných dimenzí. Jenom jedna věc ho mrzela nejvíc: Nedokázal si najít přátele. Dnešek mohl ale všechno změnit. Dnešek mohl změnit jeho. Na oslavu čtyřicetin své matky se už dlouho psychický připravoval. Věděl, že přijedou bratranci a sestřenice stejného věku jako on, které zatím neznal. Jeho část rodina se párkrát nepohodla s tou druhou větší částí rodiny. Teď se ale všichni usmířili a Charlie se mohl konečně s někým seznámit. Možná najde někoho nového.

"Rád tě poznávám,"zazubil se na Charlieho "nový" bratranec Henry. "Já tebe taky. A co vůbec tak rád děláš?" Charlie se dozvěděl, že Henry hraje fotbal a chystá se jít na nějakou vysokou školu. "Já zase rád čtu. Nemám nějak vyhraněný žánry, čtu všechno." Na to Henry odvětil, že jeho sestra Joanne taky ráda čte, hlavně fantasy a její oblíbenou knížkou je Hunger Games.

Charliemu bušilo srdce, kdysi se na internetu dočetl, že je to jeden z příznaků sociální fobie. Zhluboka si nadechl a pomyslel si, že horší už to být nemůže. Když dokázal mluvit s Henrym, zvládne to i s Joanne. Ona naštěstí bylo moc milá a usměvavá, Charlie si pomyslel, že si konečně našel opravdovou kamarádku.

O tři roky později: Charlie se stále přátelil s Joanne, bavili se spolu o knihách o přítelkyních a přítelích. Díky ní taky poznal spoustu nových lidí. Konečně se cítil, že zapadá.