Nejste přihlášen/a.
Dobrý den,
chtěla bych poprosti někoho, kdo se vyzná ve slohu o posouzení tohoto textu. Napsala jsem, alespoň doufám líčení. Je to líčení nebo ne, když ano chybí mu něco, je poutavé, stylisticky správné. Děkuji moc všem.
Stále stoupám a napadne mě myšlenka, že snad zdolávám nejvyšší horu světa. Na cestě se rozprostírají kamínky různých barev a tvarů, které mi křupou pod nohama jako bych šla po tlusté vrstvě sněhu. Jsem konečně na vrcholku prudkého kopce, jenž jsem právě zdolala a dýchám, jako bych právě uběhla maraton. Náhle mě oslní paprsek slunce, které se až doposud skrývalo za nadýchaným bílým beránkem.
Otevřu oči a můj pohled zabloudí k vodní hladině, na kterou pohlížím z výšky více jak deseti metrů. Nakloním se přes hráz, která je postavena z obrovských balvanů, které jsou barvy myšího kožíšku. Je horko a kanárkově žlutý disk žhne tak silně, že mi na čele vyskočí krupěje potu. Dotknu se kamenů, ale ty jsou kupodivu studené, jako by se jich držela v dlaních sama paní Zima. Nahnu se ještě více a vychutnávám si pohled na stříbrnou vodní plochu. Na tváři mě polechtá vlahý větřík, který na vodní hladině vytvoří drobné vlnky. Skakají jedna přes druhou, jako by závodily, která se dostane dřív ke břehu. Těmto malým závodnicím mávají větvičky stromů, které lemují celou ohromnou masu vody. Na každém prutku půčí pupeny, ze kterých později stanou zelené praporky.
Rozhodnu se sejít až k místu, kde životodárná tekutina omývá vyprahlou půdu. Na hladině něco zaleskne a já uslyším šplouchnutí, na hladinu právě vykoukla hlava zvědavého kapra. I on si chce jistě vychutnat tento překrásný jarní den. Znovu pohlédnu na oblohu, nespatřím však nadýchané chomáčky vaty, ale šedé oblaka, které se rozlévají po celé obloze. Vítr se zesílí natolik, že z drobných vlnek se stanou vlny, za které by se nemuselo stydět kdejaké moře. Z potemnělé oblohy se začnou snášet třpytivé kapky vody, které dopadají na vodní hladinu. Ztrácejí se ve vodní mase, zůstanou po nich jen kulaté otisky na neklidné vodní hladině. Odcházím, sice trochu mokrá, ale s pocitem, že naše přehrada je snad nejkouzelnější místo na světě.
Děkuji za připomínky, zkusila jsem to trochu přeformulovat a tady to je. Snad je to lepší.
Stále stoupám a napadne mě myšlenka, že snad zdolávám nejvyšší horu světa. Na cestě se rozprostírají kamínky různých barev a tvarů. Křupou mi pod nohama, jako bych šla po tlusté vrstvě sněhu. Jsem konečně na vrcholku prudkého kopce, jenž jsem právě zdolala. Nádech, výdech, právě jsem asi uběhla maraton. Ba ne, jsem jenom na mém nejoblíbenějším místě. Náhle mě oslní paprsek slunce, skrývajícího se až doposud za nadýchaným bílým beránkem.
Otevřu oči a můj pohled zabloudí k blyštivé vodní hladině, na kterou pohlížím z výšky více jak deseti metrů. Nakloním se přes hráz, sestávající se z obrovských balvanů, které jsou barvy myšího kožíšku. Je horko a kanárkově žlutý disk žhne až palčivou silou, proto mi na čele vyskočí krupěje potu. Dotknu se kamenů, ale ty jsou kupodivu studené. Nedržela je před chvílí v dlaních sama paní Zima? Ne, to není možné, ta už dávno ztratila vládu nad přírodou. Nakloním se ještě více a vychutnávám si pohled na třpytivou vodní plochu, zařící mnoha překrásnými barvami. Na tváři mě polechtá vlahý větřík, vytvářející na vodní hladině drobné vlnky. Skákají jedna přes druhou, jako by závodily. Která první dorazí ke břehu? Těmto malým závodnicím mávají větvičky stromů, lemující celou ohromnou masu vody. Na každém proutku pučí pupeny, na každé větvičce je jich ohromné množství. Vysoké štíhlé stromy budou později vlnkám mávat velkými smaragdovými praporky.
Rozhodnu se sejít až k místu, kde životodárná tekutina omývá vyprahlou půdu. Na hladině něco zaleskne a já uslyším šplouchnutí, na hladinu právě vykoukla hlava zvědavého kapra. I on si chce jistě vychutnat tento překrásný jarní den. Znovu vzhlédnu k obloze, nespatřím však nadýchané chomáčky vaty, ale šedé oblaka, rozlévající se po celé nebeské klenbě. Z lehkého vánku, šimrajícího na tváři, se stane prudký dující vichr. Drobné vlnky jsou ty tam, po neklidné hladině se valí vysoké vlny, za které by se nemuselo stydět kdejaké moře. Potemnělé mraky se otevřou a začnou snášet třpytivé kapky vody. Kap, kap, kap ... dopadají jedna za druhou na neklidnou hladinu. Ztrácejí se ve vodní mase, zůstanou po nich jen kulaté otisky na neklidné vodní hladině. Otisk je zpočátku maličký hrášek, je však stále větší až se úplně ztratí. Odcházím, sice trochu mokrá, ale s pocitem, že naše přehrada je snad nejkouzelnější místo na světě.
Díky moc za reakce, asi je to vážně líčení s prvky vypravování. Přišlo mi to trochu nudné, hned začít popisovat krajinu. Např. Moje nejoblíbenější místo je naše přehrada. Nejkrásnější je na jaře, kdy již svítí slunce ... To mi příjde nezajímavé a nudné. Ale doufám, že jsem alespoň s části dodržela slohový úvar líčení.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.