Kecy nebo keci?

Určitě "kecy" ( i bez užití pravidel pravopisu to tak "cítím" ).

Vskutku keci?

Takových slov je více, třeba tác, Nokavica, skica, a ne vždy je jednoduché rozhodnout.. Jsou i filologové, kteří soudí, že "c" by nemělo být měkké, ale obojetné.

Jazyková příručka se k tomu vyjadřuje takto:

Při skloňování dochází často ke konfliktu výše uvedeného měkkostního principu s principem morfologickým. Jinými slovy, střetává se pravidlo stanovující, že bychom po c měli psát měkké i, s tím, že koncovka určitého pádu je -y. Kodifikace je v tomto ohledu nepravidelná. Ve většině případů považuje za správné původní pádovou koncovku -y uvést do souladu s měkkostním principem a psát -i, např. bychom tak měli psát Frantovy skici, album Jarka Nohavici, hospoda U Venci, kniha Danici Hujerové, cesta do Subotici. Výjimkou jsou však podstatná jména mužského rodu neživotného skloňovaná podle vzoru hrad (např. tác, kibuc, punc, hec, kec a další), u nichž zůstává koncovka -y zachována – píšeme tak tácy, kibucy, puncy, kecy, hecy atd. Specifickým případem je podstatné jméno hospic, které můžeme skloňovat jak tvrdě (podle vzoru "hrad"), tak měkce (podle vzoru "stroj") – v 3. a 6. p. j. č. máme varianty hospicu a hospici, v 5. p. j. č. varianty hospice a hospici, v 1., 4. a 5. p. mn. č. varianty hospicy a hospice a v 7. p. mn. č. varianty (s) hospicy a (s) hospici.

Nejednotnost v psaní i a y po c v koncovkách není v podstatě vysvětlitelná, je proto pochopitelné, že "měkkost" písmena c byla několikrát zpochybňována (naposledy R. Adamem v článku "Bezkopcý úval známý svými hicy předlohou skici mistra Kopanici." Je c měkké, nebo obojetné? v časopise Naše řeč, 86, 2003, s. 169–180), a objevují se názory, že by c mělo být přehodnoceno na písmeno obojetné.

Další výjimkou jsou mužská vlastní jména končící

na –ca (vyslovuje se ka), v druhém pádě se píše –y.

Telefónica, –y (přestože je ženského rodu a nejde o vlastní jméno – ověřila jsem v jazykové poradně).

Psaní i/y po c je "zajímavá kapitola"...

Tak tak

Problém je spíše v tom, že dané pravidlo (tj. že po c se vždy píše měkké i) platí POUZE pro slova domácího původu. Např. ve slovech hercynský, cyankáli, cysta, cyklista, cynický, cylindr... se rovněž píše y, nebot to jsou slova přejatá, jejichž pravopis se v určitých ohledech řídí pravopisnými pravidly jazyka, ze kterého k nám přišla. Ve slovních tvarech kecy, tácy a trucy se sice y nevyskytuje v kořeni (jako u předchozích slov), nýbrž v koncovce (a je tedy způsobeno tvarotvornými zákony češtiny), ovšem zjednodušeně se dá říct, že toto pravidlo platí i pro ně. V českých domácích slovech mužského rodu se totiž -c v nominativu j.č. nevyskytuje.

Příjmení Nohavica nekončí na -c, nýbrž na -a — a skloňuje se tedy podle vzoru paňáca, což je podvzor vzoru předseda.

Jinak nerozumím údivu některých nad tím, že se ve slovech cizího původu píše po c tvrdé y. Po tzv. tvrdých souhláskách se v těchto slovech naopak velice často píše měkké i (historie, chiméra, kinestetika, rizoto, dispečer, matematika, nivelizace...), a nikoho to nepřekvapuje. A -koneckonců- občas se v češtině můžeme setkat např. i se zápisem vlastního jména Žytomir, který respektuje pravidla jazyka původu (ukrajinštiny).

Když tak nad tím přemýšlím, kec je přece jen slovo domácího původu a stejně na tom bude i třeba drc. Tady by se tedy dalo mluvit o jisté výjimce, která je způsobena tím, že se jedná o slova zvukomalebná, jež se neřídí běžnými slovotvornými zásadami češtiny, nýbrž vznikají velmi neorganizovaně/ nepravidelně (napodobováním určitého zvuku).