Ponižování od rodičů

Josefinko, všimla sis, jak se chová člověk s poničeným sebevědomím, díky ponižování a shazování rodičem? Trošku, vzdáleně, to připomíná Stokholmský syndrom. Když takový člověk už může, přesto neuteče, neodejte do světa, nehledá sám sebe a své štěstí, ale jako k magnetu se k dominantnímu rodiči vrací a nechává se znovu a znovu ponižovat. Má představu, že musí ospravedlnit a vysvětlit svou cestu. Vůbec si neuvědomuje, že nic vysvětlovat nemusí. Vůbec mu nedojde, že největším tyranem je on sám sobě. A stačilo by jen sebrat odvahu a rozhlédnout se, jak je svět veliký. Sbalit batůžek a vydat se na cestu. At už na druhý konec republiky nebo zeměkoule. Je to jen jeho volba! Josefinko, narovnej ramena, zvedni hlavu a začni uvažovat, jak z toho ven. Co nejdál!

hmmm. Už jsem to se několikrát napsal. Já jsem se narodil dost let později po svém bratrovi, trefil jsem se zrovna do chvíle, kdy moje matka rozjížděla vědeckou kariéru.

Možná znáte ten starý kreslený fór od Neprakty, kdy rozzlobení rodiče stojí nad malým klukem a matka říká otci :

Nefackuje tě hanba? Dvojnásobnej doktor a kandidát věd a dostane jedna mínus z násobilky?

Jenže to nebyl fór. Ode mne se tak nějak očekávalo, že budu nejméně dvojnásobný doktor a kandidát věd, protože můj otec měl titulů snad deset a moje matka měla tehdy tituly "jen" čtyři. Ve třech letech jsem musel umět počítat. Když jsem se splet, tak jsem poslouchal řeči : Špatně. Znovu. Ježiš ty jsi nemehlo atd. Mojí matce se u mě povedlo rozjet obsesi, které jsem se dodnes nezbavil. Jak se ozve ona známá melodie, začnu počítat. A raději vám neřeknu co počítám, protože tahle obsese je nakažlivá.

No a jesli chcete znát pokračování jak jsem dopad, tak můžu říct, že je mi fajn. V devatenácti jsem práskl dveřmi, utekl z domu za hory za doly přes tři kraje, dnes pracuji v továrně, mám ženu a dětičky, žiju si spokojeně a o inteligenci otitulovaných profesorů a mistrů vědy si myslím svoje.

Jo, o tom bych mohla vyprávět, zrovna jsem si vzpomněla na jednu příhodu...To už mi bylo 18, šla jsem za mamkou do práce, už se končilo, tak si tam skupina spolupracovníků vykládala. Jeden mladý tam vedl takové dvojsmyslné řeči a já tam stála a pomalu se červenala. Najednou cosi řekl na mě a já jsem mu nerozuměla, tak povídám co? A on hned - taková velká a neví, o co jde, to snad není možný! A všichni se začali řehtat jako blázni a já jsem si naivně myslela, že mamka řekne něco v tom smyslu, že jsem nerozuměla nebo že to přehnal, ale ta se smála ze všech nejvíc, já jsem tam koukala jak blbec. A takových příhod mám spoustu.

Díky ponižování od rodičů, neznáte svou skutečnou hodnotu a jak píší výše, neustále cítíte potřebu jim dokazovat, že jste dobrá, pro ně přijatelná a to samo nikdy nepřestane. Na věku nezáleží. Je více způsobů, jak se z toho začarovaného kruhu dostat. Dobrý psycholog, metoda EFT (funguje skvěle a je jednoduchá, i když vypadá jako blbost, funguje, protože stimulujete v podstatě akupunkturní body na meridiánových drahách), dobrá jsou videa Sindy Katayamy na Youtube. Třeba začít od začátečních, poskytuje zdarma - přes tento kanál i skripta. Dále, např. odstranění starých programů, zdrojová energie atd. Stačí pohledat. Ale být z dosahu lidí snižujících Vaše sebevědomí, se mi zdá taky důležité. Návštěvy jen občas a chránitr se při styku s podobnými lidmi třeba tolik doporučovaným ochranným vajíčkem, obal, který si kolem těla mentálně vytvoříte. Najdete na videích, třeba zrovna pana Zelenky, ale doporučuje ho spousta energeticky pracujících lidí. Výborný je i seminář Cesta lásky.

Ja zazila,co mama zila neverila jsem si,byla jsem zakriknuta,nechala si od kazdeho vsechno libit.Mama nezije 11 let a ja mam sebevedomi vyssi.

Ponížoval mne otec, když jsem byla dítě, také mamku, je zajímavé, že takového jsem si i našla manžela. Rád všechny kolem sebe ponižuje, ale to se z něho vyklubalo až později.

Je opravdu smutné,že se někomu zvedne sebevědomí až když mu máma zemře. Já to nechápu.

Dovolím si napsat výrok psychiatra Radkina Honzáka. Když uvidíte psychopata, rychle pryč.