Svodiče přepětí

Principy přepětových ochran jsou v podstatě tři:

1/ Svodiče přepětí, užívané v místě připojení nebo na přívodech rozvaděčů - chránící před první a největší vlnou přepětí (jinak se někdy setkáme s označením bleskojistky) - konstrukčně jsou řešeny jako jiskřiště, tzn. dvě oddálené elektrody. Vzdálenost elektrod bývá v desetinách milimetru až několik milimetrů. Jedna elektroda je připojena na potenciál, který chceme chránit (např. jedna z fází v rozvaděči) a druhá elektroda je spojena se zemí (ideálně uzemnění objektu, EP svorkovnice rozvodny, atd.). Při běžném provozním stavu je napětí mezi elektrodami malé a nedochází k přeskoku elektrického oblouku mezi nimi. Při vzniku přepětí nebo výboji bleskového proudu se napětí mezi elektrodami zvedne na takovou úroveň, že se mezi nimi zapálí elektrický oblouk a nebezpečné napětí z chráněného potenciálu se svede nejkratší cestou do země. Po odeznení přepětí se elektrický oblouk zahsne.

2/ Místo jiskřiště je použitý varistor - součástka, která se zvyšujícím se napětím snižuje svůj odpor. Při vzniku přepětí, které je pro varistor limitní, se opět obě elektrody spojí (varistoru klesne odpor a chová se v podstatě jako vodič) a přepětí je svedeno do země. Tyto přepětové ochrany jsou užívány v podružných rozvaděčích, nebo jako dodatečná ochrana jednotlivých instalačních obvodů.

3/ Kombinace obou systémů. Takové přepětové ochrany se objevují stále častěji, mají univerzálnější použití. Označují se většinou jako B+C.

Výměnu přepětové ochrany, po jejím zapůsobení většinou předepisuje výrobce.

Jiskřištové ochrany většinou nepřežijí více jak jeden zásah (elektrody uhoří), varistorové se někdy dají použít vícekrát.

Lze se setkat s různými doporučeními. V každém případě je po nějaké defektní události alespoň vhodné přepětovky zkontrolovat a podle mě na nejrizikovějších místech vyměnit.