Přání k svátku Josefům

Já bych se přidala, ale žádného neznám...

Včera měl svátek Eduard a taky mu nikdo nepopřál M.

Je to od Vás hezké, Jabrako, že jste si vzpomněl na Pepíky. Ale je jich čím dál míň. V naší vsi jich tak před 30 lety bývala spousta. Snad v každém druhém domě Josef, někde i dva, táta a syn. Všichni vymřeli, dnes žije u nás už jen jeden a ten už je taky starý děda. A miminkům se dnes toto jméno moc nedává. Je to docela škoda.

Já jsem včera vzpomínala na zesnulé Pepíky, které jsem znala. Bylo jich několik, většinou fajn chlapi. Jeden, který nezkazil žádnou legraci, se dožil pouhých 53 let. Proklatá nemoc!

Když jsem byla malá holka, vzpomínám, že ve vesnici, kde jsem tehdy s rodiči žila, chodila po vsi kapela, dechovka, a vyhrávala u domů, kde žil nějaký Josef. Pepíků tam bylo hodně, muzikanti všude dostali popít i něco zakousnout a když končili obchůzku, byli už pod obraz. My, děti, chodily za nimi a tancovaly jsme, když hráli. Trumpetista byl spolupracovníkem mého taťky a tak mě vyznamenal tím, že když nehráli, dal mi nosit svou krásnou zlatou trubku. To jsem se naparovala před ostatními dětmi.

Manžel zase vzpomíná na bujaré oslavy v práci, (autoservis a zámečnictví) i tam bylo Pepíků jako máku. Když odpoledne došněrovali na zastávku, řidič je nechtěl ani pustit do autobusu, jak byli zmalovaní.

To jsem si jen zavzpomínala, dneska už by člověk spočítal Pepíky na prstech jedné ruky. Jaga.

Jabrako, z tech hyacitnů je taková krásná vůně, že jsem z ní celá omámená, tak stěží reaguji. Ted nevím, jestli víc cítím tu pečínku s knedlíkem a zelím, nebo ty květiny, odojí je nádherné a všichni Josefové si to zaslouží, také se připojuji a přeji jak zdraví a štěstí, ale i výše uvedené dobroty pro žaludek i pro duši.