Zdravím,
mám takový dosti nepříjemný problém. Jsem na gymplu, ve třetím ročníku. Moje známky byly dobré, jak na ZŠ, tak teď na SŠ. V prváku jsem měla první pololetí dvě dvojky, konec samé. Ve druháku v pololetí jednu dvojku na konci samé. No a teď začal nový školní rok. Známky se mi trochu zhoršily a to z těchto důvodu: máme dva nové profesory na M a F. Z matiky mě teď vychází jednička, z fyziky za 2,25. Ze zeměpisu jsem utržila hned ze začátku roku za pět. Učitel se rozhodl zkoušet u tabule, to nikdy za ty dva roky nedělal. No byla to nějaká tabulka a on ji chtěl přesně. Když jste řekli místo a e, bylo to hned za 5. Jinak mívám ze zepěpisu za jedna. No pak tělocvik, ten mi nikdy nešel vycházím mi teď za dva. Pokazila jsem si to hlavně vrhem koulí. Ale myslím, že to učitelka nebude hrotit a dá mi za jedna, ale vysvětlete to rodičům. No a teď aj.
Chci jít na vysokou, proto se snažím mít co nejlepší známky. Rodiče mě v tom podporují a dost si hlídají známky. Teď jim připadá, že jsem se zhoršila a hledají důvod. Z angličtiny jsem měla minulý rok za jedna. Tento rok jsme na začátku roku brali modální slovesa a ještě je bereme. Z prvního testu jsem dostala 2/3. Ne, že bych nezvládala modály, můj problém jsou slovíčka. No a tento týden jsme psali ten test znova, samozřejmě jiný. A já dostala zase za 2/3. Už když jsem dostala tu první známku, tak bylo dlouhé kázání o tom, že dva roky na gymplu jsem neměla s aj problém a najednou jsem se zhoršila. Ještě jsem rodičům o té známce (o té druhé 2/3) neřekla. Bojím se jim to říci.
Oni si myslí, že jsem se celkově zhoršila a hledají v tom různé důvody - kamarádím teď více s jednou dívkou, myslí si, že na mě má špatný vliv. Blbost. Myslí si, že mám kluka. Blbost. Myslí si, že se chci vykašlat na školu a nejít na vysokou. Blbost. Každý den jim říkám, jaké jsem dostala známky, ale reakce jsou jen na špatné známky. Ne, že by nějakou jedničku jen přešli, to ne.
Jak jim to mám říct? Já vím, že se učím pro sebe. Žádný důvod ke zhoršení nemám, ale oni si myslí, že ano. Říkají, že ty známky nebudou tak pitvat, až se dozví ten problém. Jenže já žádný nemám. Prostě mi nějaké věci v tom předmětu nesednou. Ale oni jen vidí: minulý týden to byla trojka z fyziky, teď je to zase 2/3 z angličtiny ...
Mám fakt vítr jim říci, že mám už zase 2/3 z angličtiny. Ještě navíc z testu, který jsme psali znova. Zvažuji možnost jim to říci co nejpozději, ale vím že to bude jen horší. Opravdu jsem se na ten test připravovala, asi to lépe nejsem schopná napsat. Ale řeknětě to rodičům. Oni vidí jen to zhoršení. Např. z konverzace z aj mám samé jedničky, totéž z nj, která mi dělala minulý rok problémy, musela jsem hodně bojovat, abych dostala za jedna. Prosím, poraďte něco. Jak jim to mám oznámit? 
PS: Omlouvám se za překlepy a hrubky, jsem teď dosti vynervovaná.
2x
Vždycky působíte dojmem chytré a rozumné osoby, nemají na vás rodiče jen přehnané nároky bez možnosti srovnat vaše výsledky s vrstevníky, kteří na tom jsou špatně jako opravdu špatně, nesnaží se a kterým to je jedno? Známky na vysvědčení asi nějakou váhu mají, ale jednotlivé hodnocení testů během pololetí .. Snad všude jdou známky postupně dolů, nebo se využívá větší rozpětí té stupnice, říkáte, že se snažíte a že žádná změna ani problém není, takže si na to rodiče asi budou muset zvyknout. A navíc, v tomhle věku byly jiné věci, za které bysme bývali dostali neskutečně vynadáno, ale známky ve škole jedním z těch závažných důvodů nebyly 
Díky moc za odpověď. Jsem z méně majetné rodiny, rodiče mi nic jiného než vzdělání dát nemohou. Nechcou abych dopadla stejně jako oni. Jsou schopní říci: "Jsi premiantka třídy, měla jsi samé jedničky a najednou jsi se tak zhoršila.". Když mně dávali to "kázání" (oni na mě neřvou nebo tak něco, ale pro mě je to dost psychicky vyčerpávající), řekla jsem jim, že to jsou známky z mnoha předmětů, že se to pokusím opravit. Oni jen pokrčili rameny a řekli, že to půjde težko. Zřejmě mi asi zakážou počítač, je to totiž můj jediný koníček. Srovnání - to je to nejhorší. Na konci druháku jsem měla samé jako jediná ze třídy. A teď, když jsem ten test znovu napsala na 2/3 se zeptají: "Co dostali ostatní?". Já řeknu, že jeden člověk za 1 (má nejlepší kamarádka, se kterou sedím a která má vždy ze všeho jedničky, ani se nemusí učit), ostatní za 2 za 3, pár čtyřek a nějaká pětka. A oni, jak to, že seš na úrovni průměrných, když jsi byla tak dobrá?
Brzy bude rodičák. Pevně věřím, že se to na něm vyjasní. Ale nevím, jak to do té doby přežiju. Jsem si jistá, že pokud zajdou za mou učitelkou aj, řekně jim, že jsem snaživá, aktivní, jedna z nejlepších studentů ve třídě. Akorát modální slovesa jsou těžká, hodně studentů v nich má zmatek. Možná řekne, že by třeba nějaká slovíčka dělají problémy.
Vím, že jsem "nestandartí" mladý člověk. Jediné co dělám je, že se učím. Kamarádů mám málo, dá se říci, že skoro žádné, na párty nechodím, kluka nemám, nekouřím, nepiji alkohol ... Nevím, jak mám s oznamováním známky začít. Něco jako: "Hele taťko dostala jsem 2/3 z aj ...". Už slyším tu reakci: "Už zase, to jsme teďka řešili, ne!". Mám problém vybrat si tu vysokou školu, nemohu se rozhodnout. Rodiče si myslí, že pro to nic nedělám, že bych se měla začít více o vysoké školy zajímat. Z oznámení špatné známky se stane třeba hodinu trvající přednáška, po které jsem fakt hodně psychicky vyčerpaná. Paradox je, že mojí rodiče: jeden má učňák a druhá SŠ odbornou s maturitou. Ani jeden nebyl tak dobrý jako já. Já jsem se jim narodila, když měla mamka 18 a otec 20. Byla jsem vlastně nechtěná. Moje babička totiž mamku nepoučila o antikoncepci. Moji rodiče zazlívají svým rodičům úplně všechno. Vůbec nejsme v kontaktu s žádným příbuzným. A do toho se ještě přidaly problémy v rodině. Mamka podvedla taťku s jiným. Kvůli nám jsou spolu, ale nemají se rádi. Kdyby se rozvedli, bylo by všechno ještě horší.
Já jsem věděla hned po tom testu, že to nebude dobré. Ale teď jsem tu známku viděla na netu a mám dost strach. Plánovala jsem se nechat vyzkoušet ze slovíček, abych si to nějak opravila, ale to jsem čekala, že s toho testu dostanu tak maximálně 1/2. Teď se na učení těch slovíček vůbec nemohu soustředit, musím myslet na 2/3 z toho testu. Já sama chci jedničky a mrzí mě to, že jsem dostala špatnou známků. To je pro mě dostatečný trest. Oni si zřejmě myslí, že ne.
Jo, přesně tomuhle rozumím, u mě se o něco takového zpočátku snažili prarodiče. Podle toho, co popisujete tady i co jsem pochytil z jiných diskuzí, jste svědomitá, učíte se, připravujete se, věnujete se tomu, takže mě jejich reakce trochu zaráží. Neřekl bych přímo, že když nejde o život, jde o hovno, možná jde jen o relativně méně důležité věci. Každopádně ostatní už dole podrobně napověděli, jak se zachovat a co se pokusit vysvětlit, mně to moc nejde.. ale určitě nečekat a neodkládat.
Ono se to pěkně řekne, ale hůř udělá. Ze začátku školního roku mi nedělalo problém jim říci o špatné známce, třeba o té pětce. Ale oni na mě vyvíjí hrozný tlak. Vůbec se mi do toho nechce, ale vím, že musím. Příští týden píšeme zase spoustu testů a já místo abych se na to učila, se budu nervovat z toho, že jim to budu muset říci a z toho, jakou mi dají přednášku. Rodiče pracují na směny. Někdy je doma mamka, někdy taťka. Vždy, když příjdou z práce jsou unavení a mě připadá, že když jim řeknu o špatné známce, bude reakce jen horší. Někdy se mi domů ani nechce, třeba když dostanu 2/3. Teď jsem doma sama, čekám, až přijednou, jeli do města nakupovat. Přijedou někdy kolem šesté, možná dříve. Dnes jimto již nechci říkat, nemám na to sílu. Včera jsme se bavili od 17 až do 19 hodin o vysokých školách, dost mě to vyčerpalo. Nejhorší, že otec je mi schopný říci, že s námi pořád musí něco řešit.
Co tak dát vědět během dne, třeba už do večera vychladnou? Kvůli těmhle vnitřním pocitům, kdy víte, co se stane, jen čekáte, až se to semele, bych to moc neodkládal. Dyžtak jen trochu.
Mobilem určitě ne. Dneska už to padá, zítra je doma jen otec, mamka je v práci. Nevím, zda na to budu mít dost síly. Ale budu muset. Pro mě je to horší říci taťkovi, ale dnes to už mamce říct nemůžu, stejně by to musela říct i jemu. Vím, že se budu do zítřka nervovat, ale co, je to lepší, než kdybysme se kvůli tomu zase do noci hádali a já se nevyspala. Stejně už tak se nevyspím, protože budu nervózní. Vím, že je to prkotina, co by za to někteří studenti dali za 2/3 ... Dám třeba příklad dostanu za jedna z biologie, plný počet bodu. Řeknu doma - dostala jsem jedničku z biologie. A oni jsi šikovná. Pak dostanu 2/3 z aj a hned to začne a teď ještě jednou a bude to horší ...
2x
Pokud to je tak jak píšeš - že rodiče rozebírají každou jednotlivou známku a hledají v tom důvod tak zřejmě nejsou normální. Copak nevídí, že se opravdu třeba každý den připravuješ a záleží ti na tom uspět? K věci - známka 2/3 není tak špatná známka na to, aby to byla taková tragédie. Sice asi budou obě hrát významnější roli na vysvědčení, ale pokud píšeš, že ti angličtina doteď šla, tak se ti to určitě podaří vylepšit v příštích zkouškách. Rozhodně se příliš nenervuj třeba kvůli tomu jen proto, že už tám máš dvě horší známky, mohlo by ti to při dalších testech jen uškodit, navíc ty další už rozhodně vyjdou lépe. Píšeš navíc, že se učíš pro sebe, což je chválihodné a určitě správné.
Je teprve první pololetí a případné známky, které by ti mohly pomoci při přijímacím řízení na vysokou školu se většinou berou až z pololetí druhého. Proč vlastně jde rodičům tolik o ty známky, nevíš? Myslí si, že pro tebe mohou být přínosné třeba až půjdeš na zmíněnou vysokou školu, nebo proč? Na jednotlivých známkách nikdy nic nestálo - pokud jsou třeba zeměpis a angličtina jediné předměty, které ti nejdou , určitě existují i ostatní další, které ti jdou a baví tě. Špatná známka závisí na spousta vlivech - hlavně na štěstí, náladě učitele, občas i na těch znalostech ...
Řekni jim popravdě, že se na předměty připravuješ důkladně a zodpovědně, ale vždy výsledek nemusí být vždy 100%. řekni i to, že na vysokou školu chceš a už se díváš i po konkrétních zaměřeních (soudě z tvého přípěvku o vysokých školách).
Pokud budou ale rodiče stále naléhat a rozebírat tvé známky, tak je se jich také můžeš schválně zeptat na jejich vysvědčení v té době, třeba tě to překvapí.
Moc jsem se na ten druhý test připravovala, možná, že to, že jsem dostala 2/3 má na svědomí to, že jsem moc chtěla dostat lepší známku. Hodně jsem se před tím testem nervovala. Zaměření bych trochu měla, ale pořád se nemohu rozhodnout a jediné východisko je mít ze všeho dobré známky.
Při přijímačkách se nikdo nedívám na známky, ale na znalosti. Oni to ví, že nejde při příjimačkám o známky. Jestli jsem si to nezavařila sama tím, že jsem od prváku tak makala a teď, když něco pokazím ... Je to hrozné, když od vás někdo něco očekává a vy to nesplníte.
2x
Anzionko, neodkládejte to říct rodičům, jinak se budete tím víc nervovat. To je přeci zbytečné. Vždyť trojka je vlastně dobrá! Já sama jsem na ekonomce končila s jedinou dvojkou z ruštiny, ale občas jsem chytila i horší známku. Ale to bylo spíš za nějaký průšvih. :D Prostě někdy to nevýjde a to by rodiče měli pochopit. Asi bych to řekla nejdříve tomu, ke komu máte větší důvěru a kdo z toho nebude dělat zbytečný problém. Třeba vám pomůže i s druhým z rodičů. 
Klidně jim to vysvětlete tak, že někdy to i při velké snaze prostě nevýjde. Vždyť i dospělí občas něco pokazí. Takže jděte do toho co nejdříve - vypozorujte vhodnou náladu i za cenu, že ji trochu pokazíte. Nám jste to tady hezky popsala, zkuste to podobně vysvětlit i rodičům. Doufám, že z vás nechtějí mít vystresovanou holku. Držím palce! 
0x
řekněte jim to. Co nejdřív. Stejně jsou koncem měsíce třídní schůzky a čtvrtletí, tak by se to stejně dozvěděli.
Mám syna taky na SŠ, tak vím o čem to je. Anzionko, jste moc šikovná, pilná studentka, máte asi nižší sebevědomí - trvale srážené rodiči. Nic si z toho nedělejte, jste dobrá a chytrá. To že se občas nezadaří, to se stává. Rodiče to přežijí a vy taky.
Nehroťte to tak, učte se, to ano. Ale ne za každou cenu! Uživejte si taky mladého života, vše se překulí a co pak? zbydou tituly a ztracené šance... Věřte mi.
Rodičům kldině vysvětlete, že se učíte, že nic neflákáte a snažíte se. Ať si taky uvědomí, že se netouláte po nocích, neopíjíte se, nefetujete, netaháte se s klukama atd atd...
Ať vás nechají taky dýchat!
Díky moc za vaše odpovědi, moc si jich vážím. Jestli chcete můžete si přečíst moji odpověď @dzordz
Nejsem teď na tom psychicky moc dobře, ale snažím se, jak jen to jde.
Máte smůlu, že problémy v rodině je také asi přenášejí na vás a na vztah s rodiči. Nenechte se zahánět do kouta a myslete víc na sebe. To myslím vážně. Nebylo by nic horšího, než aby z vás neustále výčitky udělaly vystresovanou holčinu. Máte krásný cíl - dostat se na vejšku. Děláte pro to maximum a tak opravdu si udělejte proti těmto výčitkám určitou bariéru. Jak se říká - jedním uchem tam a druhým ven. Dovolím si takto radit, protože už mám v životě hodně odžito abych posoudila, že přístup rodičů je zbytečně přísný. Dál je milujte, važte si i jejich rad, pokud pro vás budou přínosné. A to si myslím dokážete už sama posoudit. Pokud to půjde, pomozte jim zvládnout možné rodinné problémy, mějte s nimi trpělivost. Ale kvůli výčitkám za průměrnou známku se nestresujte, aby se to neprojevilo na vašem zdraví a negativně to neovlivnilo vaše krásné plány. Moc vám přeji, ať to všechno zvládnete! 
A když budete potřebovat radu a nebo si jenom o nějakém problému popovídat, je nás tu hodně, kteří se pokusí vám nějak pomoci.
Aj, aj... teď jsem si přečetla, jak to máš s rodiči... Vůbec ti tu situaci nezávidím. Nevím, jak dobře ti poradit... Ono asi bude nejlepší, když se tím nebudeš zabývat. Rodičům o známce řekni a pak to kázání asi pusť jedním uchem tam a druhým ven. Nezlob se, ale tví rodiče jsou pěkní tvrdolíni. Místo toho, aby byli rádi, že mají hodnou dceru, která se dobře učí a chce to někam dotáhnout, tak ji ještě budou peskovat za takovou blbost. Jestli si myslí, že si ty lepší výsledky vyhrozí, tak je mi jich líto. Ono by se taky klidně mohlo stát, že by ses díky jejich chování a situaci doma mohla rapidně zhoršit a propadnout. Co by dělali pak? Můžu ti jen popřát pevnější nervy a hodně síly. Když se budeš potřebovat vypovídat, tak napiš do poradny. Určitě tu pokaždé někdo bude, aby tě vyslechl a ev. poradil.
0x
Ach jo... ti rodiče to občas opravdu přehánějí! Víš, oni jsou možná taky vynervovaní. Třeba sami měli horší známky a tak nechtějí, abys šla v "jejich stopách". Já to měla podobně. Jenže pak jsme s bráchou našli vysvědčení rodičů a byla konfrontace. 
Rodiče prostě nemohou očekávat brilantní výsledky u potomka, pokud sami nebyli příkladnými studenty. Pokud je dítě nadané na jazyky, dějepis, zeměpis, biologii, nebude nadané třeba na fyziku. A obráceně. Co mně se zdálo ve škole zvládnutelné levou zadní, moji spolužáci těžko rozdýchávali. Tak to prostě je. Jestli máš ale výsledky v pohodě, tak občasné ulítnutí nic neznamená. Mně se taky povedlo v diktátu udělat takovou hrubku, za kterou bych se viděla ve spodní části zad a vůbec jsem nechápala, že jsem ji byla schopná vystřihnout. To se občas stane každému. Rodiče ti hlavně svým nervováním vůbec nepomáhají. Být tebou, zkus si s nimi v klidu promluvit. Je to o vzájemné důvěře. Vysvětli jim, že se pilně připravuješ do školy, jsi cílevědomá, chceš studovat a rozhodně pro to děláš a uděláš maximum. V každém případě máš ale občas nárok na nějaký ten přešlap a ocenila bys, kdyby z toho nedělali takový problém. Jestli je to uklidní, tak se třeba nech za každou horší známku vyzkoušet, aby sis vylepšila celkový průměr.
Jim ale připadá, že těch přešlapů dělám poslední dobou nějak moc - a pátrají po příčinně. Ta ale není. Prostě mi to nevychází. V minulých letech jsem měla také nějaké problémy v některých předmětech, ale zřejmě na to zapomněli a vidí jen to, že jsem měla na vysvědčení samé jedničky, možná dvě dvojky. Když se kouknou na mé známky teď ve čtvrtletí, myslí si kdovíjaké to není zhoršení. Co se jen s tou naší dcerou děje? Argumentují tím, že jsem měla minulý rok lepší průměr na čtvrtletí než teď a jak je možné, že jsem se tak zhoršila.
0x
Pošli mi email na tvou mamku, nebo tátu. Já jim přepošlu Tvou otázku, tak, jak jsi ji položila nám. Uvidíš, že se nad sebou zamyslí oni a přestanou Tě pronásledovat. Vím, asi to nepůjde, ale měli by si to přečíst. Připadáš mi docela vyrovnaná a v pohodě, je to smůla, že Ti nenaslouchají s větší pozorností a neustále hledají nějaké příčiny, které neexistují. Držím palce, že jim to nějak secvakne samo. Suzy.
To asi nevyjde. Mamka e-mail nemá, taťka ano, ale chodí na něj jednou za dva měsíce. Teď právě pro něj smolím něco jako dopis, který mu zítra dám. Oni rodiče neví, že jsem na této poradně. Dokonce by možná řekli, že toto může za zhoršení mých známek. Možná, že by mi zakázali i počítač. Doufám, že ten dopis přijme a trochu při tom vychladne.
Suzy, to by asi nebylo dobré. Dívčina se nám svěřila se svými problémy, protože nemá odezvu od svých rodičů. To by skončilo spíš průšvihem. 
Jenom ji musíme podržet, aby se nenervovala a vzala nátlak rodičů s určitou rezervou. Nakonec jak vystuduje a co vystuduje, od toho se bude odvíjet její další život. Ona to ví a má svůj cíl. Jenom by potřebovala někoho, kdo jí dodá sílu se s momentálními problémy v její rodině lépe srovnat - bez stresu a bázně. Já věřím, že se to povede.
Je veliká škoda, když si děcka s rodiči musí psát. Ale třeba se to povede - to je těžké posoudit.
Tak jsem to ráno dala taťkovi. No a reakce docela dobrá, tedy alespoň ze začátku. Teď už je vše při starém, pořád: jak to, že jsi se tak zhoršila ... To musí mít nějaký důvod. Ale žádný není. Jen se modlím, aby to potvrdili i učitelé na rodičáku, že jsem se nezhoršila. Protože on říkal, že jestli lžu, tak uvidím. Teď to zbývá ještě dát přečíst mamce. Ta to doufám vezme lépe. On to vidí tak, že minulý rok mi nešlo IVT, z toho jsem měla na pololetí dvojku. Prý bere, když mi nějaký předmět nejde, ale takové výkyvy v ostatních předmětech. Veškeré mé argumenty bere jako výmluvu. Neveří nikomu, potom co ho mamka podvedla. Pořád mě podezírá, že mám kluka, že na mě má špatný vliv moje kamarádka, že si s někým dopisuji na netu ...
doplněno 05.11.11 18:16:Už teď se bojím, jaká příjde další "špatná" známka.
0x
Můžu přiznat, že první jsem tohle téma otevřela jen ze zvědavosti, ale zdá se to být čím dál zajímavější.
Abych ti to tak řekla, jsem člověk jako ty, mám jen mamku, nemajetnou, druhého rodiče mi nahrazuje babička :D Takže je na mě pyšná, kam jsem se dostala a přeje mi, abych jednou dokázala to, co ona ne (vlastně obě to tak berou a přejou mi to). Nepiju - vůbec, ani šampaňské, nekouřím; nechodím na párty - nebaví mě to; kamarádů mám jen pár, ale za to skutečných.
Každopádně na základce samé jedničky, přejdu na gympl a světe div se (vážně jsem se divila) dokázala jsem si známky udržet a ty samé jedničky mít, sice až na druhém pololetí, protože v prvním jsem dostala za 2 ze zemáku.
2. ročník - chodila jsem do školy necelý měsíc, pak jsem dostala zápal plic, nebudu to natahovat (nakonec asi budu :D), trvalo mi to 4 měsíce, než jsem se do školy mohla vrátit, mezitím jen kolotoč doktorů, nemocnice apod. Ty měsíce byly psychicky vyčerpávající jak blázen, co jsem jen slyšela: "Max budeš opakovat ročník," nebo "Tak jako na ty trojky to nějak vytáhneš, ale budeš muset máknout," a podobné kydy, bylo mi z toho zle, mamka v té době chtěla jen, abych se uzdravila, ale mě to nestačilo, ano skutečně, mě záleželo víc na mé budoucnosti, nezajímalo mě, jestli se uzdravím, já se chtěla vrátit a tu školu dokončit, ale vrátit jsem se zatím nemohla, takže jsem se začala učit, pozor učit ne šrotit, už i tak byla nemocnice a vše kolem vyčerpávající, ještě abych se tam šprtala jak blázen, každopádně to bylo i tak (bylo to i z nudy), že jsem byla jediný člověk ve fakultní nemocnici v Ostravě, který se jim kdy na dětském na JIPce učil! :D Krásný to rekord :D
Každopádně když jsem se vrátila nechtěla jsem se smířit s nějakým pitomým opakováním a ve skutečnosti jsem se ani nehodlala smířit s tím, že se svého snu vzdám a nějaká debilní nemoc mi ho zničí, ve finále jsem na pololetí měla dvě 2 jinak samé a na konci roku opět samé jedničky, a aby toho nebylo málo, stihla jsem to všechno v termínu do uzavření známek. (do školy jsem nastoupila 1. února - začátkem 2. pololetí)
Teď jsem ve třeťáku, máme také nové profesory - M, ZSV - to není problém. Matika mě teď děsí, ale co, je to pořád jen matika, ne? A mě matika vždycky šla, sice tam mám teď jednu 3 (profesor je fakt kádr, u něj padají hlavy), ale mám tam i 1 za aktivitu a on už ví, že ta 3 byla jen smůla, poznal mě, takže ví že nejsem žádný debil, to je podstatné. Zatnu zuby a musím si říct, že to zvládnu, protože na to mám a to přesně si musíš říci i ty. Já mám takové 4 biče, na které si budu muset dát teď pozor, ale jde nám přece jen o druhé pololetí, co nevytáhnem teď, vytáhnem pak 
Takže závěrem chci říci, vzchopme se, říkám si to i sama, protože já už mám tento rok taky nervy na dranc, ale vždycky si řeknu:"Sakra zvládla jsem to předtím, tak proč ne teď?!"
Tvůj největší problém jsou rodiče, v tomhle se od tebe významně liším, moje mamka mě podporuje a ona je ten člověk, který za každých okolností říká, že to jde opravit, že jsem dost chytrá a že to 100% zvládnu (říká ona, která neřekne na 100% ani to, že jí nic nepřejede další den :D ) a já jsem naopak ta, která se jen shazuje - není to hezká vlastnost, ale je to tak. Pravdou však je, že vždycky měla pravdu, vždycky jsem to zvládla, tak v čem by to mělo být jiné? To stejné platí pro tebe. Jen si měníte role, pokud jsou tví rodiče ti skeptici, tak ty se ujmi role toho, kdo řekne, že na to máš a že to 100% zvládneš! I když měla by sis o tom s nimi promluvit, říct jim, že chápeš, že vkládají v tebe naděje a že ty to cítíš taky tak, ale potřebuješ jejich pomoct, nemůžou tě psychicky deptat! Už tak je ta škola psychicky vyčerpávající, ještě aby mě doma štvala mamka, to by byl fičák. Moje rada: promluv si s nimi, budeš mít lepší život! Věř mi.
Abych konečně odpověděla na tvou otázku: Jak jim to říct? Jednoduše a na rovinu, neber to tak, že se za to stydíš, oni na tu školu nechodí a neví jaké to je a neví jak je to těžké, ty tam si a ty jsi ta, která to vždycky zvládla. (můžu hrdě říci, že moje mamka kolikrát valí oči, co umím a za jak dlouho to umím, tyhle chvíle jsem na sebe pyšná, ale tím chci říci, že mamka má respekt před tím, co zvládám na té škole a to by měli mít i tví rodiče!) Nestyď se za to, řekni to a nečekej, prostě to udělej, protože ty budeš nakonec ta, která jim ukáže, že opravit se dá všechno.
PS: Tohle je koment čistě pro tebe,takže pokud budeš mít tu sílu si ho celý přečíst, třeba ti nějak pomůže a zjistíš, že je někdo jako ty. Ostatní možná nepochopí proč jsem tam psala málem celý životopis, ale doufám a předpokládám, že ty to chápeš Hodně štěstí
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.