Ahoj. Tak před 7 lety jsem zničehonic uprostřed prázdnin, užívání si volna a tak, dostala záchvat, kdy jsem nemohla dýchat. Lapala jsem po dechu několik minut než se mi podařilo pomocí zívnutí, nadechnout a znovu a znovu. Pak se to opakovalo den co den. Doktorka mi naordinovala ibuprofen, a když jsem ho brala 2. týden, nemohla polknout kvůli bolesti ani sliny, myslela jsem, že ji praštím. Doktorka přes páteř mi řekla, že dnes to má skoro každý a doktorka přes srdce, že je to určitě od páteře. Další 4 roky jsem k doktorovi nepáchla. Pak mě přítel přemluvil, ať to ještě zkusím. Našli latentní tetanii. Objevila jsem v okolí další lidi, kteří to maj. Každý měl tak 2 příznaky a já několik. Záchvaty, kdy nemůžu dýchat, migrény, silná bolest v nějakém bodě těla, kdy si musím na tomto bodě držet prst silně, abych to zmírnila na snesitelnou úroveň, třeba 5 hodin, jsem to musela držet. A samozřejmě blbé přemýšlení o blbostech. Léky co mi dali, mi dělaly blbě. Přestala jsem je brát a odjela na chvíli do ciziny. Tam jsem dostávala záchvaty, kdy mi bylo psychicky tak zle, že to bolelo. Byla to šílená bolest, brečela jsem, válela po zemi a chtěla umřít. Přítel mě držel a po návratu jsem šla znovu k doktorce. Tentokrát k psychiatričce. Dala mi citalex a protiaden. Záchvaty kdy nemůžu dýchat se zmírnily, mimo to nastaly stavy, kdy je mi zle od žaludku. Myslela jsem, že nic horšího než dýchání či zle od žaludku není, ale ta psychika. Je mi zle, smutno. Začly se objevovat nové věci, jako třeba, jdu a najednou křeč do nohy, skoro spadnu, pak pětí v noze a pak to ustane. Je fakt, že něco tak šíleného jako tu lidi píšou jsem neměla, ale ta psychika. Mám fantastického přítele a ten mě drží. Říkala jsem mu i ošklivé věci, ale je přimě. Kdykoliv a kdekoliv. Ale co dělat s tou psychikou? Psychiatrička mi jen předepíše léky. Je mi smutno. Druhý rok už skoro nežiju. Předtím jsem měla koníčky, dnes se na ně nemůžu podívat. Vzbudím se třeba do stavu , kdy se mi nechce spát, jíst ani se obrátit na posteli. Antidepresiva beru poctivě. Přihlásím se ještě k psychologovi, ale co dál? Napadají mě takové otázky, je mi z nich zle. Díky příteli to není už takové, jako v té cizině, ale je mi strašně smutno. Co dělat?