Včera se se mnou rozešla přítelkyně, chodili jsme spolu 4 roky. Rozchod byl velice emotivní a bolestivý pro nás oba a navíc přišel velice rychle na to, abych se zmohl na jakoukoli reakci. Poslední měsíc jsme se téměř neviděli, všechno se rychle zlomilo z nějakých důvodů, které se nyní sanžím najít. Chtěl jsem o vztah bojovat, ale zdálo se mi, že byla moje dnes už bývalá přítelkyně rozhodnuta. Měli jsme"víkendový"vztah. Jsme každý z jiného města a máme každý svoji práci, zájmy i přátele. Vídali jsme se tedy o víkendech a v každé další volné chvíli. Přítelkyně rok studovala VOŠ, potom pracovala rok v místě mého bydliště, další rok studovala VŠ, kde po prvním roce skončial a do teď střídavě pracovala a byla nezaměstnaná. I přes to všechno fungovalo, připadalo mi, že je vše v pořádku a krásné, ve všem jsme si rozuměli. Chtěl jsem s ní plánovat společný život včetně všeho, co k tomu patří. Včera jsem se dozvěděl, že jí chybí neustálý kontakt, že potřebuje mít stále pocit, že za ní někdo stojí, že jí stále někdo říká, že ji má rád a že o ni někdo pečuje. Se mnou podle ní toto všechno měla, ale málo a pouze víkendově. Má mě prý ráda, ale už to dál prostě nešlo. Nechtěla se mnou žít ve městě, kde pracuji, protože tady neměla žádné přátele a nedovedla si život zde představit. Chce se teď prý věnovat sama sobě, pracovat na sobě, věnovat se kamarádům a přátelům, na které kvůli mně neměla čas. Chce být sama sebou, připadalo jí, že mi věnovala všechno a ztratila při tom její vlastní já. Já se teď sebe musím ptát, jestli jsem jí opravdu dával tak málo a jestli jsem pro to všechno nemohl udělat víc. Určitě mohl, vždycky to jde. Hledám chyby na své straně a nevím, co všechno jsem pokazil a proč se to stalo. Chtěl bych jí dát všechno co chtěla a potřebovala, ale zřejmě je pozdě...a já bohužel vím, že ji stále miluji a samota bez ní bude hodně těžká.