Mám podobnou zkušenost, celkem čerstvou tak se s ním zkusím podělit... Chodil jsem s holkou asi 3 a půl roku. Když jsme se seznamovali, tak jí bylo 16 a mně 21. Vysnila si mne a já v ní viděl krásného člověka, který je ještě poupě ale který jednou vykvete v krásnou růži. Rozumněli jsme si skvěle, měli společné kamarády, měli stejný způsob myšlení... Přiznám se, že jsem komplikovaná osoba a neustále přemýšlím o smyslu, podstatě a fungování veškerenstva povšechného, takže to byl malý zázrak) Už předtím jsem věděl, že láska je smyslem života člověka. Já v ní ten SMYSL ŽIVOTA opravdu viděl - miloval jsem ji a ona milovala mne. Byli jsme často spolu, víkendy trávili u nich doma... Vše až do chvíle, kdy začala studovat v Olomouci vysokou školu a já pracovat. Já tu svoji už měl za sebou, takže jsem si říkal - když nám to vydrželo v době, kdy já jezdil přes týden do Brna, proč by to nemělo vydržet i teď? Nevydrželo. Kde se stala chyba? Těžké... Asi v tom, že jsme každý začali žít jiným způsobem života a jediná možnost se vidět byla o víkendu. U nich doma. V pravidelné dny, v pravidelný čas, na pravidelném místě. Ano, zvyk. Láska se pomalu začala měnit ve zvyk... Den před Silvestrem mi řekla, že už mne má jenom hrozně rád, ale že mne nemiluje. Že je to asi už jen zvyk. Asi měla pravdu, i když je těžké si to přiznat. Já ji ještě v té chvíli, kdy se se mnou rozcházela (btw. přes ICQ) miloval a viděl mou cestu životem s ní po svém boku. Chtěl jsem to. Docela šokem bylo, že mi začala vyčítat to jaký jsem. Podle ní jsem nebyl dost romantický, myslel neustále na sex a nedokázal vyčíst z jejích očí veškerá její přání. Nebudu rozvádět, jak to bylo ve skutečnosti... Nejsem takový. Přesto všechno jí to nemám za zlé, lidé říkají ve chvílích smutku a bolesti věci, které nejsou tak myšleny. Naštvaný ale na ni jsem, hněv je jeden z průvodních jevů rozchodů ) Co vidím u tebe je moc velká závislost na tvé ex-holce. Nedokážeš si představit sebe sama bez ní, protože to už nejsi TY. Máš ji ještě v sobě, jsi jí zaplněný až po okraj. Ve vztahu by měl člověk tomu druhému dát všechno co má. Kromě jediné věci. SVÉ VLASTNÍ HRDOSTI. Tu ti nikdo nikdy nesmí vzít. NIKDY. Život jde dál, JÁ jsem JÁ a pokud o tebe nestojí, nic s tím nenaděláš... Přestřihni vlákno, které tě k ní pojí. Já vím, je hrozně silné a bude to bolet. Budeš krvácet a kus srdce ti odumře. Ale půjdeš dál cestou životem, který přináší tebou dosud nepoznané kouzla Musíš najít sebe sama. Zabij v sobě tu naději, že to bude jako dřív. To totiž nebude, už nikdy... když se s tím smíříš, jsi na dobré cestě. Mimoto - ona váš vztah ukončila, takže"míč"je na její straně. Čím více budeš"dolézat", tím si tě bude míň vážit! Musíš mít svou hrdost... Mimochodem - když se se mnou rozešla ona osoba, řekl jsem jí, že se delší dobu neuvidíme. Nechci ji vidět, spálil jsem všechny mosty - čísla v mobilu, emaily, fotky, dárky... vše šlo pryč. Vždycky to tak dělám. Trhám vlákno, které nás spojovalo, abych měl"čisté"srdce a volné pro další velkou lásku... jinak to neumím... ) Má rada tedy zní - začni poznávat sebe sama, měj v sobě zdravou hrdost a těš se na to co ti život přinese, těš se na budoucnost. Minulost neřeš, neohlížej se. Dívej se před sebe