Utracení - bylo to správné?

Buď úplně v klidu, udělali jste pro ni to nejlepší, co jste mohli. Bude vám za to vděčná i po smrti. Patří to k životu a čas tu ránu zahojí, ale mužeš úsinat s klidným svědomím, že nic lepšího jste ji dát k odchodu nemohli.

Ladynka měla obrovské štěstí, že měla tak milující pány, kteří jí zkrátili utrpení na konci. My, lidé, takové štěstí nemáme. Je to ta poslední a veliká služba, kterou našemu milovanému psu můžeme prokázat.

Teď je podle buddhistů období, kdy její duše se odpoutává a pláčem a steskem jí poutáte stále zde. Pokud jí chcete pomoci, snažte se co nejvíc na ni myslet, jak byla úžasná a to jí posune v příštím zrození ještě do lepší a štastnější existence, dovolte jí odejít a neteskněte po ní. Vzpomínejte na ni, jak byla úžasná, chytrá, báječná a milá.

Můžete nebo nemusíte tomu věřit, ale odpoutání se od tesknění a přemýšlení o čubince tímto způsobem pomůže hodně i vám tyto těžké chvíle překonat.

Až to přebolí a srdce bude nachystáno na další psí společnici, neváhejte. Už žádná nebude stejná jako Ladynka, to je nepochybné, proto nehledejte psa stejného nebo podobného. Pokud přijdete k nám do útulku Kralupy, je možno venčit pejsky a poznat se s nimi a vybrat si, když vám srdce napoví, že je to ten pravý pro vás, rádi vás kykoliv přivítáme utulek-kralupy.estranky.c/...

Udělat takovéhle rozhodnutí je vždy těžké, ale vy jste se rozhodli správně. Netrapte se. Kdyby uměla mluvit, poděkovala by vám. Vezměte si, kolik trpících lidí samo žádá o eutanasii.. to ona nemohla, protože byla pjsek, vy jste jí ale udělali službu, která jí pomohla ukončit trápení. Vzpomínejte na všechno to hezké, co jste spolu prožili a už se netrapte, udělala jste pro vás bolestivé, ale pro ni to nejlepší rozhodnutí - jí jste spoustu bolesti ušetřila. Upřímnou soustrast.

Ivono, nelitujte toho. Ušetřili jste jí dalšího trápení. Je vidět, že jste psa opravdu milovali. I když ztráta bolí, udělali jste to nejlepší, co jste mohli. Oplakáte ji, to je jasné, ale udělali jste to pro její dobro. Netrapte se žádnými pochybnostmi. Jedině čas otupí tu bolest...

Nenechali jste jí tam. Je přece ve vašich srdcích... To si říkejte a na víc se snažte nemyslet. Soucítím s vámi, opravdu.

Není zač, rádo se stalo...

Ivono, že pláčete je přirozené a normální. Troufnu si říct, že to tak má být. Smutek se má prožít, nemá se v sobě dusit. Ale kvůli tomu, že fenečka skončila v kafilerii, už se netrapte. Asi to tak muselo být. Kdo může, pochová si chlupáčka na zahradě, to je pravda, ale zpětné výčitky už nic nenapraví, nevrátí. Vždyt i lidé různých národů pochovávají své nebožtíky nejrůznějšími způsoby, prostě tak, jak jim situace dovolí. Ten mrtvý tvor už neví, jestli ho studí hlína, pálí plameny nebo cokoli jiného. Důležité je to, co bylo předtím, všechno ostatní už je nepodstatné.

Přidám jeden odstrašující příklad. Jedna rodina přišla o pejska. Nechali ho vypreparovat, vycpat, mají ho kdesi v pokoji a kolem občas hoří svíčky. Zdánlivě pietní a důstojné. Ve skutěčnosti šílené. Už dávno mohli dát šanci a nový domov nějakéhu hafanovi z útulku. A že jich tam je...

Moc bych vám přála, abyste se vyplakala, ale brzo utřela slzy a rozhlédla, se, kdo další na vaši opravdu dobrou péči čeká. Je to na smutek nejlepší lék.

Už jsem to tady psala několikrát, ale zopakuji to. Pokud je zvíře nevyléčitelně nemocné nebo hodně staré a přestane přijímat potravu, je to známka toho, že se blíží jeho konec a majitel by neměl čekat a měl přistoupit k euthanázii. To jste udělala, takže nemusíte mít žádné výčitky. Naopak výčitky by měli mít ti, kteří se nedokážou zvířete včas vzdát a udržují ho při životě zbytečně dlouho za cenu jeho utrpení.

Čubinka se u Vás jistě měla dobře a pěkně jste se o ni starala, když se dožila tak krásného psího věku.

Udělala jste dobře, když už trpěla a problémy se stupňovaly, je to pro zvířátko vysvobození. Nemusíte si nic vyčítat.

Snad jen jedno. Nikdy bych nedala své milované zvířátko hodit někam do kafilerie. Já vím, každý nemá zahrádku. Ale jsou i další možnosti.

1/ Psí hřbitov. Třeba i s pomníčkem, fotkou. Je to ale dosti finančně nákladné.

2/ Čubinku bych si vzala, zabalila do její oblíbené deky a s manželem, bratrem, prostě nějakým mužským, který by to vyryl, bych jí navečer udělala hrobeček někde, kam ráda chodila. Třeba u lesa. Ta kafilerie pro člena rodiny mi připadá stejně neomluvitelná, jako byste tam dala třeba babičku.

Za ty roky psí lásky by si byla svůj hrobeček zasloužila. Jaga.

Tak či onak, je to nevratně za vámi, tak proč se trápit. Ano, udělali jste správně.

Můj osobní názor je ten, že pes je jen zvíře. Ano máme je rádi, ale projevovat takovou lítost?

Ivono vyplačte se a pustte tak bolest ven, pomůže Vám to a budete na svoji věrnou kamarádku pak už vzpomínat jenom s úsměvem a myšlenkou na to, jakého jste měla skvělého psa. Určitě jste jí trápení pomohli ukončit a udělali jste tak dobře. Podle toho, co píšete, nemohla už mít moc radosti ze života a nejspíš už by to ani dlouho nemohlo trvat, když nejedla. Vím jak Vám je... Až se vybrečíte, pomalu se rozhlédněte po novém psím příteli, který bude plný života a radosti a Vám starost o něj dá nejenom zabrat, ale také zapomenout na tohle a vzpomínat už jen na to hezké, co jste spolu za dlouhých 17 let prožily.

Totéž, co vy, jsme prožili letos o prázdninách. Náš pejsek byl stejně starý jako váš, a zdravotně na tom stejně. A jednoho dne se už vůbec nepostavil. To byl pro mě signál, že už nadešel jeho čas a jeli jsme k veterinářovi. Byli jsme s ním i ve chvíli, kdy mu lékař píchal uspávací injekci a pak následně tu smrtící. A máma ho pohřbeného doma na zahradě. A nemyslete si, to rozhodnutí je těžké. Také si říkám, jestli to tušil, že ho vlastně vezeme na smrt. Někdo řekne, je to jen pes. Ale žil s námi tak dlouho v domácnosti, byl to člen rodiny a smutno je mi pořád. Takže - udělali jste pro svoji psí kamarádku to nejlepší. Už by se jen moc a moc trápila.

Nemůžu se rozepsat víc ( přes slzy nevidím na klávesnici ) ale zažil jsem v květnu stejnou situaci a i tak je to stále moc živé.

Měl jsem podobné výčitky, či jak se to dá nazvat.

Ale udělal jsem sparávné rozhodnutí, nezasloužila si umírat dlouho a v bolestech.

Věřte, že jste také udělala správně. Vašemu pejskovi jsme to moc ulehčila a určitě si to zasloužil/a.

Buď zajdete ke cvokařovi Vy nebo já... Zvíře je zvíře at už je jakkoliv milé a jakkoliv dlouho, ale lidské city bych směroval zase lidem.

Tak jsem se probrečela až k posledníumu příspěvku. Vlm jaké to je a cítím s vámi. Já jsem tyto konce zažila čtyřikrát. Čím jsem starší tak jsem citlivější, víc si vážím života a hůře vše prožívám. Takový je život a toto k němu patří. Váš pejsek o ničem nevěděl a smrtí netrpěl. Určitě se vám uleví, že jste ho zbavila trápení a bolesti. Udělala jste pro něj to nejlepší co jste mohla. Jsou lidé, kteří toto nechápou, zřejmě nejsou schopni vyšších citů a nebo nikdy doma žádné zvíře neměli.

bylo to spravne,ja to taky nedokazu sama,ale kdyz uz je takova situace,tak je to vyzvobozeni a konec utrpeni,ale ja sama taky vzdy toto prodluzuji,vzdy si rikam,trebas se stane zazrak,ja mam ted problem s kakanim,nejde to,moc kosti spapal a byla jsem u veter.,zaplatila 500kc a pes nekakal.

Dobrý den, uprímně si myslím že ano. 17 let je obdivuhodný věk a pejci nežijí věčně, nebylo zbytí žádný elixír mládí neexistuje a cesta, která by byla lepší než pejskovi dát sbohem neexistuje. Já vím je to jako by umřel nejlepší přítel, člen rodiny. Já o prázdninách oplakala také moji malou holčičku, kterou jsem si přála dlouhých 5 let a věřte že po pohém roce jejího života jsem měla pocit velice špatný a rozporuplný, pocit že jsem neudelala maximum (i ted kdyz uz mam doma nového raubíře mám slzami zalité obě oči, že sotva vidím na písmena) a že tu mohla ještě alespon 10let se mnou být. Ted vím že nemohla jsou proste nemoce, které se nevyléčí a kdy pejsek jen trpí, je zbytečné mu to trápení prodlužovat. Ted je lepší na to tolik nemyslet zamerit se na neco jiného, ač to zní celkem neuctivě a krute tak je dobré porídit nového miláčka. S novým mazlíkem přibyde radost a ikdyz nikdy nezapomenete tak brzy zjistíte že se na nové zlatíčko koukáte jako na předchozího pejska jako na chlupáčka za kterého by jste dala ruku do ohne. Přeji Vám pevné nervy.

Udělali jste to nejlepší,co jste mohli udělat. Určitě buďte v klidu.

Mslím že je i ONA ráda tam nahoře a už v pokoji na duši, pakliže už kašlala krev bylo tohle její vysvobození ,to mi věř a za měsíc to odejde samo z mysli, a budeš myslet zas na něco jiného G.

Jsem chlap,stál jsem před nějakou dobou před stejným rozhodnutím a rozhodl jsem se také stejně.Tehdy mi bylo těžko a taky se mi hlavou honilo jestli to bylo dobře,ale dnes už si jsem jistý,že to bylo lepší hlavně pro psisko,protože už také trpěl.Moc pomohlo,když jsme si měsíc po tom přivezli štěně stejného plemene a nevěřte tomu,že to už nebude ono,že to není ten stejný pes.Stejný není a nebude,ale zase to bude kamarád a zjistíte,že je nepřekonatelný zase něčím jiný a tak to má být.