Nejste přihlášen/a.
nut, vůbec se neomlouvejte, je nás hodně, kteří jsme toto zažili. Někdo z nás několikrát. Pro každého z nás je to osobní tragedie. Moje psinečka se mnou byla 1/4 mého života, když zemřela a já jsem se sesypala. Pes je tvor, který nás miluje bez výhrad, bez snahy cokoliv na nás měnit, cokoliv nám vyčítat. Odchod pejska je vždycky nesmírně bolestivý. Dokonce mi známý povídal, že když přišel o dva jorky během měsíce, se ženou smutnili víc, než když pomalu umírala rodina. Je to velice hluboký cit, o kterém víme, ale až o toho chlupatého tvorečka příjdeme, uvědomíme si, jak hluboký a silný byl.Nejsou slova, která by vám pomohla bolest v duši zmírnit. Jen snad čas a nový pes, jakž takž pomohou od strašné bolesti. Nový pes, to je na první pohled jako strašná nevěra, zrada. Ale není to tak. Ten milovaný zůstane v hlavě a v srdci celý život.
A tohle samí je u kočiček. Teď jsem na týhle stránce jenom proto, že asi před 5ti minutama jsme měli doma Lucinku (je to kočička a spí dole ve sklepě jako ostatní kočky) a já jsem si vybavila to, že jednou přijde ta chvíle, kdy mi navždy odejde. a ona je moje nejvěrnější a nejzávislejší kočička na mě. Jenom jdu za roh kde mě nevidí a už mě jde hledat. (prostě normální závislák ) A nejvíc se bojím, že mi NEODEJDE STÁŘÍM! A i ta, nebo ten kdo neměla nebo neměl psa, ale měla kočku, tak ví co to zanechává na srdci .
PS: Rozbrečela jsem se, když jsem na to pomyslela.
Syn měl překrásného a naprosto úžasného psa, který nás velice miloval a my jeho, taky jsme o něj nečekaně přišli a pamatuji si dobře ten žal. Už je to skoro 4 roky a i teď mám v očích slzy.
Váš pes i s tím naším a ostatními psími přáteli na Vás čeká u Duhového mostu.
Na nebesích je místo, kterému se říká Duhový most. Když umře zvíře, zvláště takové, které bylo někomu blízké, odchází za tento Duhový most. Pro naše milé kamarády tam jsou louky a kopce, kde mohou běhat a společně si hrát. Je tam spousta jídla, vody, slunečního svitu a naši přátelé jsou v teple a pohodlí. Všechna nemocná a stará zvířata jsou opět zdravá a při síle, kdo byl zraněn nebo zmrzačený, je nyní opět silný a zdravý, tak jak si ho v našich snech pamatujeme z dávných dnů a již minulých časů. Zvířata jsou štastná a spokojená až na jednu maličkost: všechna postrádají někoho velmi zvláštního, někoho koho opustila. Hrají si a běhají spolu, ale přijde den kdy se jedno náhle zastaví a hledí do dálky. Jeho jasné oči pátravě pozorují, netrpělivé tělo se začíná chvět. Náhle vyběhne ze skupinky zvířat, letí přes zelené louky, rychleji a rychleji. Až se nakonec ty a tvůj kamarád sejdete v nesmírné radosti. Déšt štastných polibků pokrývá tvou tvář, tvé ruce opět hladí milovanou hlavičku, znovu hledíš do těch přenádherných důvěřivých očí, jež nadlouho zmizely z tvého života, ale nikdy z tvého srdce. A přes Duhový most půjdete spolu a nikdy se už nerozejdete.
Dobrý den.
Krásný příběh, člověka a jeho nejvěrnějšího přítele. Ten, kdo neměl psa, nepochopí, co to s člověkem udělá, když mu umře věrný přítel. V první dny, to vypadá, že je konec světa, není, to jen přišla první zkouška z našeho života. Takových zkoušek, přijde víc a naše srdíčko si postupně zvykne. Dál do života s vámi půjde krásná vzpomínka na nádherný vztah se zvířetem, kterého jste měl za přítele. Najděte si s přítelkyní nějaké štěně, které vás vezme za srdce a začněte ho společně vychovávat. Starosti a povinnosti se štěňátkem, vám dají rychleji zapomenout, na ztrátu, která vás potkala. Vím, co píši, když vám odejde po 17 letech domácí mazel, také vám to vypadá nespravedlivé. Takový je život.
Taky sem dva dny brečel,teď mám taky Peginu,je z útulku a je už s námi 11 let a bojím se toho až odejde...
Dobrý den. Žádný smutek, máte krásného pejska, Pegi se může ve zdraví dožít i 17 let. Užívejte si to, radujte se, co bude, nechte osudu.
Taky nám jednou takhle odešel pes. Jenže u nás to bylo ještě rychlejší, my se vrátili z procházky, po chvíli se pes začal klepat a za minutu byl konec... Bez žádného varování, bez času uvědomit si že se něco děje. Možná něco venku sežrala, kdo ví. Takže to znám.
.
No a jak z toho? Za sebe - do týdne jsme měli doma nového psa, i když na začátku jsme si říkali že dalšího už nechceme. Stejně jako toho prvního jsme oběhali pár útulků a našli "tu pravou". Povahově je zcela jiná, ale je také skvělá a máme jí moc rádi. Jestli tedy můžu radit tak jediné řešení je pořídit dalšího pejska. Jinak to bude jen trápení.
Myslím, že tohle si zažil každý pejskař. Je to hrozné a nikdy na smrt nebudem připraveni. Já jsem si před 3.lety vzala z útulku jezevčíka. Bylo mu 12 let a naššli ho v bytě s mrtvým páníke. V útulku byl moc neštastný. Když přijem k nám myslel si, že je doma na své zahrádce a ožil. Začal i štěkat a jevil zájem o život. To ale trvalo jen 14 dní. Poznam, že není doma. Umřel mi v náručí. Ale věděl, že je u milujících lidí a že na smrt není sám. Teď už je zase se svým páníkem. A já jsem ráda, že jsme mu odchod ze živita usnadnili.
Ahojte, četla jsem si Vaše příběhy a strašně mě dojaly a zároveň mi i pomohly. V sobotu v noci jsme jeli za našim známým veterinářem a ten mi řekl...Jsi přece rozumná holka dopřej Danečkovi pěkný odchod. A tak jsem udělala nejtězší rozhodnutí mého života, nebyla jsem schopna vyslovit ANO neslo mi to pres pusu. Ale udělal jsem to. Dostal uspávací injekci a usnul mi v náručí a potom dostal injekci do srdíčka. A bylo to. Byl to ,můj kamarád měla jsem ho 14 let. Řeknu Vám nikdy nebudu tak brečet pro vlastního otce jak opro Danečka. Byl u mě když jsem plakala a olizoval mi slzy, byl to můj nejlepčí přítel. Ale bohužel stáří se s nikým nemazlí. Byl slepý ale na to si chudáček zvykl ale na bolesti kloubů, které hi trápili ne. zbývala poslední možnost a to opiáty, nic jiného mu nezabíralo a týden měl šílené bolesti.Ale opiáty to by jeho srdíčko nevydrželo. Nechtěla jsem ho trápit. Chtěla jsem mu dopřát krásnou klidnou smrt, kterou si zasloužil byl to nejlepčí pes jakéhoo jsem kdy měla nebo budu mít. Nedokážu se s tím vyrovnat den po tom jsem měla tak šílené výčitky svědomí, co jsem to udělala...nedalo se to zvládnout...Potom jsme ho pthřbili na zahrádku k tetě k ostatním pejsků, které tam má. Má tam svíčku, kámen, kytku a odpočívá tam v pokoji. To se m itrošku ulevilo ale stejně, teď tady je šílená bouřka a já si říkám bože ja kse tam asi bojí a že na něho prší..
Přebolí to někdy?
Chtěla jsem nového pejska ale nejde to...Nechci už jen z neúcty k mému Danečkovi přece ho jen tak nenahradím...
Přečetla jsem si Váš příběh a rozhodla se také napsat. Úplně Vás chápu, co prožíváte, když čtu Váš článek jako byste mi mluvila z duše. Jsem tak strašně neštasná, že to musím alespoň napsat. Ve čtvrtek mi zemřel můj drahý milovaný pejsek yorkšírek Honziček, před 2 měsíci byl na operaci s nožičkou, všechno jsme to spolu zvládli a já měla radost, že může zase hezky chodit.
Při operaci mu udělali vyšetření dýchacích cest a zjistili, že má delší měkké patro a zúženou dýchací trubici, občas špatně dýchal, trochu měl fialový jazýček. Bylo mi vysvětleno, že ta operace není velký zákrok, jen že mu trochu zkrátí to patro, že to trvá asi jen 20 minut a tak jsem ve své naivitě, aby se mu trochu ulehčílo dýchání souhlasila s operací. Byl to takový miláček, pořád se bál a já ho tam nechala na operaci. Potom mě zavolali, že můj drahý pejsek při operaci zemřel. Mám tak strašné výčitky svědomí, že nemohu ani spát, ani celý den nic dělat, pořád břečím, chodím po bytě a jsem zoufalá a není nikdo, kdo by mi pomohl v mé strašné bolesti, kdo by mi pomohl s mým špatným svědomím,které mě uvnitř úplně zžírá, moje výčitky jsou hrozné a myslím, že si je ponesu až do hrobu. Mám ještě jednoho pejska, ale bude mu už 14, je nemocný a navíc mám pocit, že se mu také stýská. Je to pro mě tak hrozná situace, že vůbec nevím co si počít. Ten kdo nemá žádné zvíře to nikdy nepochopí, ale já tady s tím hrozným pocitem viny musím žít a nevím jsetli mi to můj milovaný pejsek tam nahoře někdy odpustí, že jsem ho dala na tu operaci, když situace ještě nebyla akutní.
Milá Štěpánko,vím,co prožíváte,je mi líto Vašeho Honzíčka.Nevím,kolik měl Váš pejsek roků,ale to je vlastně jedno,protože to bolí u všech pejsků.Umřela mi jorkšírka,už to budou 3 týdny a nemůžu se s tím vyrovnat,nemůžu se srovnat s tím,že ji už nemám a je to napořád.Moje psí holka zemřela na selhání ledvin,dostal injekci,protože jí už nefungovaly.Měla nárok tento svět opustit,měla 16 roků,ale přesto...Prožila jsem s ní 3 operace,v 8 a pak následně v 9 letech jí brali jednu a pak druhou stranu cecíků,špatně to snášela,byla hodně živá,tak aby neběhala,ležela jsem s ní několik dní na zemi na molitanu,aby jí nepraskly švy,hnisalo jí to,tak jsem ji opečovávala.Před 3 roky jsem jí zachránila život-řekli na veterině.Ráno chtěla žrát a pít,ale hned to z ní šlo ven,ani nestačilo dojít do žaludku,odpoledne jsem i přes námitky muže že to přejde,raděj jela k vetovi,za 2 hod.byla po operaci,protože měla cysty na vaječnících a kdybychom to nechali do druhého dne,došlo by k sepsi,otravě.Až do loňského roku holka byla v pohodě,pak postupně ohluchla,letos od května už neviděla,bolely jí packy,ale pořád to byla ona,veselá,spala se mnou,vařila se mnou,nehla se ode mně.Před 3 týdny přestala žrát,tak jeden den jsem to vydržela a pak na veterinu,myslela jsem,že jí trápí zoubky,ale bohužel po odběru krve mi řekli,že má neměřitelné hodnoty ledvin,že selhaly a druhý den injekce.Noc byla hrozná.Chtěla jsem si ji nechat ještě přes víkend,ale nedoporučili,že už má tělíčko otrávené,že by upadla do agonie a bylo by to pro ni i mně horší.Takže ji nemám.Napadlo mně se podívat na net na selhání ledvin u pejsků,netušila jsem,že se to může stát.A tam jsem se dočetla,že se pozná,když pejsek hodně pije,i čůrá,poblinkává,je unavený a spavý atd.To všechno měla pár týdnů,ale protože v té době byla tropická vedra,tak jsem to přičítala k tomu,jinak žrala,prostě mně nic nevarovalo.A tak se sžírám,jestli se nedala zachránit,když tak pila,že jsem s ní nešla.Sice mi říkají,že by se to zachránit nedalo,že měla věk,atd...ale ty pochyby u mně jsou,trápím se tím,vyčítám si,a útěchy mi vůbec nepomáhají.Takže vím,co prožíváte,chtěla bych Vás potěšit,ale nevím jak,mně samotné to vůbec nejde.Máte ještě jednoho pejska,asi jste mladá,pořídíte si jorkšírka,já už ne.Nemáte si co vyčítat,chtěla jste pro Honzíčka to nejlepší,což jste udělala,ale osud chtěl jinak.Já si taky pořád vyčítala ty první 2 operace,měla na mléčné žláze nádory,jestli to bylo nutné,ale asi ano,i když po každé operaci jsme skončili na kapačkách,kdy jsme 2x denně na ně chodili asi 2 týdny,protože kolabovala.Takže každé rozhodnutí je sporné.A nevyčítejte si,mohl mít časem pejsek problémy větší,asi někde něco bylo ještě jiného,když se stalo,že tu operaci nepřežil.Mohl mít větší problémy a potom byste si vyčítala,že jste na operaci nešla.To je právě to,že rozhodování je na nás lidech a nemůžeme dopředu odhadnout,co je lepší.Chtěla bych Vás povzbudit,psát,že to přebolí nechci,to vím,že časem ano,ale teď to moc bolí a útěcha nepomůže.Tak jen to,že jste nic nezavinila,udělala jste to nejlepší,co jste proHonzíčka udělat mohla a chtěla mu usnadnit dýchání.Tak Vás moc zdravím Anka
Chtěla bych velmi poděkovat za Vaši odpověd, ani nevíte jak mi to pomáhá, mému Honzíčkovi bylo teprve 8 let, byla to už jeho 4 operace. Bylo mi řečeno, že se při operaci zastavilo srdíčko, tohle jsou snad moje nejhorší dny v životě, kdyby byl alespoń starší, nějak bych se s tím po čase smířila, ale takhle mě pronásledují výčitky, kterých se vůbec nemohu zbavit. Byl tak maličký, pořád za mnou chodil, večer se se mnou díval na televizi, v noci spal v posteli. Tolik mi chybí, ale to snad pochopí jen někdo jako jste Vy.
Nového pejska zatím nechci, a ten drruhý pejsek by ho asi taky nechtěl, je nemocný, měl také spoustu operací a musím se ted věnovat hlavně jemu. Nového pejska už si asi také nekoupím, jsem sama a všechny ty operace stály hrozně moc peněz. Přesto jsem ráda, že jste mi napsala a že je někde ještě nějaký člověk, který ví jakou bolest právě prožívám a že jste tak hodná a odpověděla mi. Přeji Vám v životě všechno jen to nejlepší, nemohu Vám ani napsat abyste si nedělala výčitky, protože já sama mám tak veliké, že to nemohu ani unést. Ještě jednou Vám děkuji alespoń za podporu a za to, že jsou na tomto světě pořád lidé jako jste Vy. Bojím se toho strašného podzimu a zimy, bez mého milovaného Honzička.
Tak jsem Vám před chvílí tady napsala dlouhé povídání,omylem jsem tukla kam jsem neměla a všechno mi zmizelo.Oba naši psíci nám osvětlili a obohatili náš život,jeden bohužel kratší dobu,ale bolí to stejně.Naše Paty nebyla zrovna mini,ale skoro 4 kg pejsek,byla stříhaná,protože nechtěla česat,to byla jak rtut,tak jsem ji nechtěla trápit a nechávala stříhat.Odmítala hračky a pískadla,my jsme byli její všechno, a naše "doma",když jsme se odněkud vraceli,pár km před příjezdem lítala po autě radostí jak pominutá,že bude doma.Spala u mně v posteli,stála u mně když jsem vařila,chodila s námi na houby-běhala od jednoho k druhému,abychom o sobě věděli.Dělala s námi i hodně km túry.Bylo by to na román,ale to nejde psát.Tuto rubriku čtu od jejího odchodu,jen jsem nedokázala napsat,až na Váš příspěvek.Chodím doma jak ovce,vařím,protože jsme dva,jím a navaluje se mi.Za 2 dny to bude už měsíc a nejde se srovnat s ničím.Rozhodla jsem se,že pojedeme někam pryč,že to třeba pomůže,tak jsem napsala do rubriky Společnost-dovolená a hledala nějaký hotýlek na Žďársku.Takže za 2 dny pojedeme sami.Říká se,že za půl roku se člověk s tím vyrovná,ale nevím.Jsme z jednoho okresního města pár km od Jihlavy,tak nejedeme daleko.Třeba se kouknete,jak jsem tam psala,potom jsem tam vložila fotku Paty,kterou mám ráda,protože s námi blbla v peřinách a před focením zalízala pod peřinu,je to asi přes rok stará fotka,už je na ní vidět,že se jí začaly kalit očička.Fotila jsem ji den před jejím odchodem od nás,to jsem ještě neznala výsledky z odběru krve a tehdy mně najednou napadlo,že mi umírá,na fotce byla najednou jiná.Změnu na ní viděli všichni už delší dobu,já si to nechtěla připustit.Myslím i na Vašeho Honzíčka,pořád si myslím,že to patro asi nebyl ten problém,že asi něco bylo s dýchacíma cestama a srdíčkem,které nemělo to zásobení kyslíkem,mohlo to být něco vrozeného.A já bych se rozhodla zrovna tak jako Vy,nic si nevyčítejte,udělala jste to,co jste cítila.Nejsem věřící že bych chodila do kostela,ale věřím,že někde máme napsané to podstatné co nás čeká a jak dlouho tu budeme a Honzíček to měl bohužel kratší.Přála bych Vám,abyste to zvládla ,snažím se taky,ale...Taky se bojím zimy,jak napadl sníh,Paty si v něm lebedila,válela se ,užívala si ho-já už míň,protože musela do vany.Budu na Vás myslet,na nás obě,abychom to zvládly.I Paty nás stála hodně peněz,mám schované účtenky,jen kouknout zatím na ně nemůžu,,ale dovolená někde v Thajsku by to už byla.Ale pejsci si to zasloužili,dělali nám radost tím,že byli.Moc Vás zdravím Anna
Dobrý den Aničko, jsem jako Vy, napsala jsem Vám spoustu věcí a potom jsem šáhla na klávesnici a vše si smazala. Ještě jednou Vám chci poděkovat, že jste mi napsala. Můj Honzíček měl prý srdíčko podle lékařů v pořádku, jen já hloupá sem se nechala přesvědčit o nutnosti té operace a přitom vím, že kdyby na ni nešel tak tu se mnou ještě dneska byl. Přeji Vám hezkou dovolenou, i když úplně nevím zda to pomůže od té hrozné bolesti, kterou má člověk v srdci. Já osobně bych šla nejraděši až na konec světa, kdybych věděla, že je tam někdo kdo mi pomůže unést moji vinu. Nejraději bych chodila pořád venku a nešla vůbec domů, ale mám tady toho druhého pejska a nechci aby se mu stýskalo. Žiju nebo spíše přežívám a tu stršnou tíhu si táhnu s sebou. Nemám kolem sebe takové přátele, kteří by mně pomohli unést moje neštěstí a tak jsem velice ráda, že jsou v světě lidé, kteří jsou jako Vy. Já na Vás také myslím, jsem s Vámi protože vím co je to za bolest, když ten malý drobeček už s Vámi není.Musíte být opravdu hodný člověk, kterých je dnes tak málo. Modlím se večer za svého Honzíčka a bude se modlit i za Vašeho pejska, možná že tam jsou někde nahoře spolu a hrají si a my dvě se tady tolik trápíme. Musíme to obě nějak zvládnou, Vy bez viny a s vinou žít. Mějte se na dovolené moc hezky a až Vám bude zase hodně smutno tak napiště.
Vůbec nevím,co mám napsat.od včerejška koukám na fotku Honzíčka každou chvilku.Byl nádherný,je to ten malinký jorkšírek,taky měl očička jako korálky,jak jsem říkávala o Paty.Nedostávají se mi slova,ale snad to vycíte,co bych tak napsala.Nejsem sama,mám o 10 let staršího muže,děti a dost vnoučat,ale bydlíme sami.Muž je realista,po týdnu už byl v pohodě,zatím co já...Měla bych balit věci,ale nedonutím se,Paty by seděla u tašek a "hlídala",abychom ji tu nenechali.Jedeme v sobotu do čtvrtka,snad tam bude líp než doma.Ráda bych Vám pomohla,ale netuším jak,tak aspoň tímto povídáním navzájem.Mám kamarádku,které jsem leta dělala vrbu při jakýchkoli jejích trablech a ona mně možná nechtíc,když jsem si jí poplakávala kvůli Paty "usadila" tím,že mi řekla,že by nesnesla mít 16 let doma psa v posteli a lítat kolem něj jako já,že pes patří na zahradu do boudy a ne v bytě.Tak jsem se před všema zavřela do ulity a píšu sem.Velké pejsky bych taky do bytovky si nepořizovala,ale jorkšírci jsou pejsci domů,i do té postele.Nemyslím si o sobě,že jsem hodný člověk,udělala jsem v životě dost hloupostí a věcí,za které se stydím a nedají se napravit.Ale žít s tím musím.Tak Vám aspoň přeju sílu do dalších dní,aby to bolelo míň.A na veterině řekli,co se stalo při operaci,proč to srdíčko nevydrželo?Moc zdravím Anka
Milá Aničko, doufám že Vám dovolená alespoń trošku ulevila od Vašeho smutku. Ptala jste se co nám řekli na veterině, tak Vám mohu říci, že nic. Drahá pražská veterinární klinika nám neřekla vůbec nic, ani je nám líto co se stalo. Já jsem nakonec skončila na uklidńujících lécích, protože bych asi celou tu situaci nezvládla. Chtěla bych jen říci všem, pokud jim veterinář doporučí nějakou operaci jejcih psího či kočičího miláčka, aby se šli zeptat na názor ještě alespoń jednoho veterináře, protože krok, který uděláte a je chybný, již nikdy nejde vzít zpět. A potom tady musíte žít s pocitem vlastní viny. A jak jste psala o té své kamarádce, tak si z toho nic nedělejte, já mám tu samou, možná ještě horší než Vy, ta moje se na mě vykašlala úplně a ani mě nevyslechla, a to ji znám od dětství a vždy jsem si myslela jak je hodná. Každý večer když jdu spát, myslím na svého malého Honzíčka a i na Vaši Patynku, snad jsou tam spolu někde štastní. Musím se držet už kvůli svému druhému pejskovi, který Honzíčka pořád hledá, protože mu chybí malý uličník co ho miloval, byl mu ve všem vzorem a od štěńátka ho obdivoval. Honzíčka mám doma v urničce a tak je ted´už pořád se mnou. Vím, že jste také jistě smutná, ale veřte mi, já i na tu dálku, co je mezi námi, na Vás myslím a posílám Vám z celého svého srdce lásku, aby to tolik nebolelo.
Štěpánko,jsem ráda,že jste napsala,pořád jsem koukala,jestli nenapíšete,myslela na Vás,napsala několik mejlů,ale pak jsem je neposlala,potom už jsem se nedívala.Až včera jsem to tady otevřela,tak jsem měla radost.Dovolená byla pěkná,jsem ráda,že jsme z domu odjeli,sice jsem na Paty myslela pořád,ale bylo to jiné.Horší byl návrat,chodím za ní na hrobeček,máme ji u vzdálených příbuzných na zahrádce,chodívali jsme tam i s Patynkou.Pokud by nás opustila v zimě,měli bychom problém,ale našla jsem si krematoria pro pejsky,tak pro nás Chrlice u Brna.No i tak mně napadlo,že jsme to měli udělat,že by byla s námi doma,jak jste to napsala.A dost pořád to všechno nezvládám,mám ji v myšlenkách každou minutu,zrovna tak myslím i na Vás s Honzíčkem.A ten Váš druhý pejsek,je taky jorkšírek?Máte aspoň jeho,ale to se jen snažím utěšit.Jaké ten má problémy?Už jsem dokázala si nechat udělat fotky Paty a mám je po celém bytě tak různě,abych ji měla na očích,zpočátku jsem to nedokázala.A dala jsem jí všechny její věci do krabice na poslední spánek,jen jsem si nechala ode mně pletený obleček,měla ho naposled někdy v květnu,neprala jsem ho,tak pro pocit,že ji v něm ještě mám ho pryč nedám,některé věci jsem dala k paní,co ji stříhá,aby je někomu dala.A měla se Paty jít minulý týden stříhat,mám to v kalendáři,předem koupat-tak už to neuděláme.Těším se,že napíšete,přeji víc klidu v dušičce,aby stesk a bolest polevovala a hodně síly.Zdravím Anka
Milá Aničko, myslím na Vás denně, protože si stále říkám, že je na světě ještě někdo tak neštastný ze smrti svého milovaného pejska jako jsem já. Druhý pejsek je také jorkšírek, trošku větší než byl Honzíček , má za sebou už asi 6 operací - obě nožičky, jednu dokonce dvakrát a 3 x operaci kamínků v močovém měchýři a teď dostal ještě hepatitidu.Už mu bude příští rok 14 let, náš veterinář žasne, že jsem ho tady při těch všech operacích udržela, ale on je opravdu veliký bojovník s velikou chutí k životu, jmenuje se Mikýsek. Ale není tolik mazlivý a nespí se mnou v posteli jako Honzíček.Od té doby co Honzíček zemřel je smutný , sedí na zahradě a kouká odkud jeho kamarád Honzík přijde. Já mu vždycka říkám, Honzíček je v nebíčku a dívá se na nás, je z něj teď malý chlupatý andělíček, asi ho tam nahoře potřebovali. Také jako Vy mám Honzíčkovo fotku v ložnici i v obýváku a u těch mu vždycky zapálím svíčku a dám kytičky. Udělali nám krásnou urničku, kde jsou dat nar. a úmrtí i vyrytý jeho obrázek. Na zahradu jsem ho nechtěla dát, že by mu tam byla zima. Asi jsem cvok, ale náš Honzíček neměl rád zimu ani sníh, měl rád teplo a miloval sluníčko /seděli jsem spolu vždycky na zahradě a dívali se na kytičky. Granulky jedl po jedné, vyhazoval je z mističky vždycky pravou nožičkou ven a potom ji snědl. Říkala jsem mu "moje čiči", protože trochu vypadal a choval se jako kočička.Měl tak roztomilou pusinku, že si ho každý rád pohladil, ale on se nejraději choval u mě, aby ho náhodou někdo neodnesl pryč. Tolik se nám s Mikýskem po něm stýská, byl to tak hodný pejsek - neštěkal, neplakal, poslouchal, byl trpělivý, nikdy nic nerozkousal, o všechno se rozdělil a ani na Mikýska nežárlil, rozdával všem jenom lásku a to je to co mi tady teď tolik chybí. Mohl tady se mnou ještě nějaký čas být, kdyby mě lékaři nenatlačili do jeho zbytečné operace.
Já jsem všechny jeho věci uklidila na půdu do krabice, i svetřík, který ještě od něho voní, vždycky jsem dávala Honzíčkovi do chloupků svůj nos a říkala mu jak hezky voní. Také jako Vy mám v kalendáři termín na stříhání 19.listopadu, když se podívám na kalendář úplně mě zamrazí. Největší obavy mám ze zimy a z vánoc. Jsem ale ve své bolesti ráda, že jsem tady našla člověka jako jste Vy a to je to , co mi teď opravdu pomohlo. Děkuji, že jste na světě! Kdybyste byla moc neštastná a bylo Vám smutno kupte si knihu "Duše zvířet a lidí" od Penelope Smith, vydala Elfa - je to moc hezká kniha, která přispěje ke zmírnění bolesti ze ztráty a pokud jste citlivý člověk tak i ke smíření s nezvratnou věcí, jako je smrt zvířátka.
Čtu pořád dokola toto Vaše písání a úplně vidím vše to,co píšete o Honzíčkovi i Mikýskovi,koukám i na fotku malého,je mi to moc líto,že je to takhle smutné a nenávratné.Cítím s Vámi a kdybych uměla vrátit čas o víc než 2 měsíce,udělala bych to a měla byste malého doma.Pokud jde o Mikýska,tak taky jsem netušila,že by pejsek mohl mít hepatitidu,jak se to projevilo a jak Mikýska léčí?Napadl sníh,za Paty jdu zítra,koupila jsem minivěneček na křížek na hrobeček.Paty sníh nevadil,naopak,užívala si ho,ale milovala být s námi doma a bez nás smutnila,takže jak zestárla,střídali jsme se v odchodu z bytu,jeden z nás byl vždycky doma.A neumíme to zatím změnit,vždycky jde jeden někam a druhý po jeho návratu a i jiné věci pořád děláme,co máme zažité.Zítra už jdem společně,musíme se naučit žít,hlavně já,bez Paty.Někdy si myslím,že si zvykám,ale v noci je to horší a někdy přes den pláču pořád pořád.Paty byla jiná než Honzíček,štěkala někdy,ale byla hodně temperamentní,svéhlavička,někdy paličatá nebo se "urazila".Všude vyskočila,i na stůl,stolek,na postel,z ní na pelest a sedávala na vnitř.parapetu jako kočka a koukala z okna a čekala nás.A asi 2 roky a něco už jí to nešlo kvůli bolavým packám,byla z toho neštastná,tak jsem ji od té doby zvedávala než si zvykla,že už jí to nejde.Večer v posteli se pomazlila a pak si lehla k mým nohám.A i přes den si lehla na záda a čekala,až ji tzv.oňuchňám,na to slyšela,asi jako Vy Honzíčkovi nosem na tělíčko.Chybí mi to její teplo doma,zvědavá hlavička a velká chut k jídlu.No už jen vzpomínám.Snad časem to bude u nás obou míň bolavé a budeme žít vzpomínkama a s láskou dál,nic jinýho nezbývá.Na tu knížku,jak píšete,se podívám,třeba někde ji mít budou.Zkusím poslat foto,jak lehávala na posteli večer s námi a druhou,jak čekala na mé oňuchňání.Mám dost fotek,hezčích,ale tyto jsou takové,co mi chybí v reálu.Mám digi foták 4 roky,předtím od mimi jsem ji fotila normálním,to ještě nedokážu si prohlídnout.Tak moc zdravím a jsem s Vámi.Anka
Aničko,
hepatitida se u pejska projevuje jako u člověka. Mikýsek seděl, byl smutný a celý se třásl. Trvalo ale strašně dlouho,než na to doktoři vůbec přišli, já jsem jim sice říkala, že se mi zdá, že má velké bříško, a oni pořád, že to je tím, jak se silnější. Potom nám řekl jeden doktor, že je to nádor na slezině, taky pěkná blbost a teprve po půl roce zjistili biopsií, že je to zánět jater, ale to už bylo dost pozdě.Takže musel užívat asi půl roku antibiotika a teď má různé potravní doplňky, jako ostropestřec atd. Játra má ale tvrdá a hodně zvětšená a celá jedna strana jater je špatná. On se ale pořád snaží, hraje si a i když sám je smutný snaží se mi dělat radost.Doufám, že tu alespoň on se mnou ještě chvíli bude. Já, Aničko, taky několikrát denně pláču, na noc mám léky na spaní a přes den brečím, dalo mi to opravdu zabrat, taky teď podle toho teď vypadám. Honzíček vždycky spal ve své tašce ve skříni na předsíni a skříń musela být otevřená, aby na nás viděl. Teď je skříň pořád zavřená a také po zahradě už malý pejsek nechodí, pořád jsem ho hlídala, aby někam nevlezl nebo ho někdo neodnesl. Vždycky se podívám na zahradu a je mi strašně smutno a začnu brečet, a pláč nemůžu vůbec zastavit. Nejhorší je to, že vím, i kdybych šla až na konec světa, už ho neuvidím - jeho malou hlavičku s dvěma korálky. Vždycky, když jsem brečela olizoval mi slzy, jako by říkal: "Nebreč, vždyt jsem tady já, tvůj kamarád".Taky jako Patynka spinkal v posletli v nohách a ráno si lehl na zádíčka a Mikýsek ho očichával a olizoval, měl Mikýska moc rád, pořád ho pusinkova a pořád za ním chodil. Miky dělal, že si ho nevšímá, ale teď mu chybí, stále kouká, kdy přijde Honzíček ze zahrady a dá mu pusu. Patynka byla moc hezká psí holčička, měla pusinku spíš podobnou Mikýskovi, Honzíček měl krátký nosánek a to se mu stalo také osudným. Taky jako Patynka, dával vždycky hlavičku na stranu a pořád měl chut k jídlu, až se pravil na 4 kg.
Tu knihu budou mít možná, Aničko, v nějakém ezoterickém knihkupectví, já jsem ji koupila v Praze, právě v takovém knihkkupectví, tyhle věci mezi nebem a zemí mě vždycky zajímali. Myslím, že se nám oběma stýská úplně stejně a oběma hodně po jejich nevinném pohledu, teplém chlupatém tělíčku, porozumění a hlavně po jejich bezpodmínečné lásce a to je to, co nám asi nejvíc chybí - jejich upřímná láska. Moc Vás zdravím a posílám Vám lásku a pochopení alespoň já.
Milá Štěpánko,včera jsme objížděli "dušičky"na střední Moravě,odkud pocházím,už tam mám jen ty dušičky a pár vzdálených příbuzných,scházíme se tam se sestrou,která je na druhém konci republiky,taky před pár lety přišli o 9-letou boxerku,ta měla rakovinu,tak jsem si aspoň ulevila popovídáním s ní.Dnes je to 10 týdnů,co jsme se s Paty od sebe odloučily,tak jsem hodně naměkko.Co bych za to dala,kdybych ji mohla aspoň pohladit.Prohlížím si foto psích kluků,jsou krásní,taky stříhaní jako Paty.Paty byla něco mezi Honzíčkem a Mikýskem,čumáček měla taky krátký,menší než Mikýsek.Pocházela od Kostomlat.Knížku mám doma,měli ji u nás v knihovně ve skladu,zatím jsem ji nečetla,taky mně zajímají věci mezi nebem a zemí.Ze všech stran mi nabízejí i zdarma jorkšírky,příbuzní i známí,co vědí,že Paty nemáme,ale opravdu už ne.Mikýskovi přeju,at se z toho dostane nebo aspoň se to nehorší a jste spolu ještě dlouho.V našem okolí má jorkšírky hodně lidí,ale zdají se mi jiní,dlouhé ocásky,velké uši,ti naši byli a s Mikýskem jsou krásní,měli roztomilé pusinky,i když povahy jiné.,myslím temperamentem,Paty byla hodně živá,říkali jsme jí,že je jak raketa.Zvykám si,že mně nevítá,nevykukuje hlavička zvědavá.Snažím se zabavit,čtu časopisy,protože u knih zatím nevydržím,nesoustředím se,hned jsem myšlenkama s Paty nebo mi tečou slzy a nevím co čtu.Zhubla jsem 4 kg,ale to jediné jsem ráda,protože jsem je nabrala během roku a vadilo mi to.Chodím často pryč po obchodech pro blbiny nebo nic nekoupím,hlavně abych zmizela a myslela na něco jinýho.Za chvilku jdu na zahradu za Paty,byl vichr,dala jsem jí tam minivěneček na křížek,tak to okouknout,jestli to neuletělo,někam jít a postát,protože to mi tam je nejblíž,kousek ode mně.Moc mi chybí ta bezelstná její velká oddanost a láska a ta radost,když jsem odněkud přišla.Přeju Vám taky hodně lásky,pochopení jako Vy mně a smíření se .Anka
Štěpánko,myslím na Vás i na naše 3 pejsky.O Honzíčkovi i Paty jsme si řekly co jsme citily,nic s tím nenaděláme,myslíme na ně a chybí nám,zvykáme si na život bez nich.U mně je to už lepší,mám ji pořád v myšlenkách,ale srovnávám se s tím,že jde život dál ve svých kolejích .Chtěla jsem se hlavně zeptat na Mikýska,jak zvládáte léčbu a jak spolu oba žijete dál?Nepořídíte si Mikýskovi kamaráda a sobě nového pejska?Zdravím Anna
Milá Aničko, dnes je štědrý den a tak myslím na Honzíčka, ještě více než jiné dny.Vždycky se tak těšil co dostane za dárek a potom si s tou hračkou ani nehrál, lehl si s ní ke mně a dívali jsme se spolu na televizi. Myslím také na malou Patynku a dnes ve 20,00 hod. budu myslet na tebe i na Patynku. Jsem moc ráda, že jsi mi napsala a já ti přeji hezké vánoce a rok 2013, snad bude pro tebe lepší a veselejší než ten rok letošní.Mikýsek si teď už začal zase trochu hrát, běhá po bytě vždycky půl hodiny s pískacím balonem. Byli jsme na odběru krve, jaterní testy se mu trochu zhoršily, taky má ty kamínky, nevím jak to bude dál, ale jsem ráda za každý den s ním, je moc hodný a pomáhá mi zahnat ten smutek po Honzíčkovi. K Mikýskovi žádného pejska nechci, myslím že už je rád, že je sám, alespoň se mu mohu více věnovat, a štěńátko by určitě nechtěl i na Honzíčka si musel delší dobu zvykat, chce už svůj klid a ani já bych si zatím na nového pejska netroufla, pořád se mi přeci jenom ještě stýská. Z celého svého srdce tě zdravím a přeji jen to nelepší po celý rok!
Ahoj Štěpánko,Já jsem na Štědrý den ve 20 hod.zapla počítač,i když to touto dobou už nedělám a hned jsem se koukla,jestli něco nového není v této rubrice,většinou koukávám po ránu.Takže asi to myšlení nás dvou na naše pejsky i navzájem mělo ten smysl,co být měl.Jinak jsem si myslela,že jsem smířenější,ale když jsem pekla cukroví,bývala u mně Paty u trouby,čuchala a čekala,až jí dám ochutnat,to dělávala nejen u cukroví,ale pokaždé když bylo něco v troubě.Pak jsem hledala ve sklepě krabici,do které leta dávám upečené cukroví,než mi došlo,že v té krabici jsme pochovali Patynku-no aspoň jí to tam voní.Takže mívám chvilky smíření a pak pravý opak.Na Štědrý den to byly 4 měsíce co není,tak jsem měla splín větší než o těchto svátcích mívám obvykle.A odpoledne jsme za ní byli,propadá se jí hrobek,na jaře musím opravit .Vánoce nemusím,myslívám na ty,co už nejsou,na Vánoce jako dítě,na Vánocema s dětma a neumím se ze svátků radovat,i když si pouštím koledy pořád dokola.Jsem ráda,že se Mikýsek drží a bude bojovník ještě pár let.Jen jsem nedokázala na ten Štědrý den hned napsat,koulely se mi slzy po počítači a nenapsala bych ani Ň.Honzíček si aspoň hračku vzal,Paty ne.hodila okem a hračku obešla.Milovala polštářky na gauči,máme jich tam 5,tak místo hračky si je tahala z levé strany gauče na pravou,tam poskakovala,dávala je na sebe,padaly jí,tak znovu,lítaly jí nožky nahoru a packama rovnala,řvali jsme smíchy,jen když jsem vzala foták,tak koukala a nic nerovnala,tak i fotky byly narychlo focené tak,aby nestačila schovat hlavu.No,to bych mohla psát dokola,vzpomínám postupně na vše .Pokusím se vložit fot jak "pracuje" a jaký bunkr si postavila,ale nevím,jestli se mi to povede.A taky přeju Tobě i Mikýskovi,abyste byli zdraví,Mikýsek to zvládal a myšlenky na Honzíčka už tolik nebolely.
Vím čím procházíte.Když mi byl rok mamka dostala k naozeninám fenu Německé dogy harlekýna jménem Gladis.Vyrůstali sme spolu a měli se rádi.Tím že sme spolu vyrůstali sme byli na sebe zvyklé.Jedli sme spolu z jedné misky atd..Někdy mě nemohli rodiče najít a na konec sem spala v boudě s ní.Zemřela v Říjnu 2009.Mamka udělala památeční video na Gladis s fotkama a ,když se na to dneska dívám ještě pořád mám slzy v očích.Když umřela bylo ji 7,5 roku a to se dogy dožívají jen 5.Začali se ji dělat obrovské nádory které začali praskat a hnista a jednou ,když sme šli krmit psy ,tak ji bylo špatně zavolali sme vetrináře,ale než ten přijel měla hlavuv misce a byla mrtvá
Vaše Gladys zřejmě uhynula na sepsi organizmu.Nádory, které měla a praskaly jak píšeš, prostě způsobily otravu krve jak se tomu běžně říká. Promiň, ale určitě se nejednalo o tak náhlé úmrtí. Ano, sepse je rychlá, ale neléčené potíže trvaly jistě delší dobu. Vaše fena nebyla léčena včas. Dogy se nedožívají běžně pěti let, jak se mylně domníváš. Vaše uhynula ve věku 7,5 roku, klidně ještě mohla několik let být s vámi. Docela mě překvapuje, že ještě po roce 2000 kdy jste si dogu pořizovali měla uřezané uši, což už bylo v té době osm let nezákonné. Promiň mi upřímnost, ale až zase budeš ronit slzy nad albem fotek s vaší Gladys spíš se pouč a o dalšího psa lépe pečujte.
Nevím proč jí takhle napadáš, ano mozná to meli lecit dríve, ale ona to asi ve svém veku tezko mohla rozhodnout. Navíc jak se ze psaní doctes psa dostala její mamka takze si ho treba vubec nevybírali a tudíž nemohli vedet odkud (z jakého prostredí pochází). Ted uz s tím nic neudelá tak jí nekaz vzpomínky s tím že tu mohla jeste par let být!
Z jejího psaní je zřejmé, že matka měla více psů...To o něčem svědčí. Já nikoho nenapadám, jen se dívám na věci bez falešného sentimentu a byla bych moc ráda, kdyby se děvče poučilo ve vlastním zájmu a až bude ve věku, kdy si sama pořídí vlastního psa tak aby se tomu psovi dostalo řádné péče. Z každé situace, která nedopadne podle našich představ si můžeme vzít ponaučení pro budoucnost.
Gladis byla kupírovaná pozdě,uši postavila jen,když chtěla,tohle byla jediná fotka kdy sme zachytili její uši nahoře.Ano lečili sme to dlouhou dobu,už od počátku,ale nic nezabýralo.Dožila se si myslím docela dlouho let a já ji prostě mela ráda.Když umřela bylo mi osm ,tak cosem asi měla dělat?Nerada si připomínám ten den kdy umřela,prostě to byla moje kamarádka kterou sem měla ráda a nikdy na ni nezapomenu! Terka (11)
Nevím co na tohle napsat,při čtení tohodle článku mi tekly z očí slzy.Mám 15ti letého jezevčíka kříženého s německým ovčákem.Žije semnou už od mých 3let a nedokážu si život bez něho představit.Asi týden zpátky sme se ujaly fenky která byla dříve týraná a ted ji chtěly utratit má 6let ale mě ji bylo strašně líto i když k ní necítím toho tolik jak ke svojemu pejskovi kterého mám už 15let i tak ji mám ráda a nechtěla bych aby takhle dopadla.Ale zpátky k mojemu pejskovi , nevím si s ním rady špatně vidí,už moc neslyší jen na pískání,v bytě pořád chodí tam a zpátky bezvýznamně,spává v postely a sem tam se stane že z ní spadne je vyhublý vůbec nic nejí jen granule rozmočené ve vodě ale moc toho nesní,má špatné zuby měl jít na operaci ale nepřežil by to.
Potřebuju poradit. Nevím co s ním dál,asi by pro něho bylo nejlepší kdybych mu zajistila ´´poslední injekci´´ i když to já nechci,nemůžu už se dál dívat jak se trápí. Chtěla bych slyšet váš názor,jestli dělám správné rozhodnutí.Bude mi strašně moc chybět a bude dlouho trvat než se z toho vzpamatuju.
Je mi moc líto Vaší Peginy, byla to moc krásná fenka,ale život jde dál a ona je vám za to moc vděčná že jste s ní jako nejlepší přítel zůstal až do konce.
Chápu,že je to těžké rozhodnutí, ale nevyhnutelné. Tvůj pejsek ti dal celý svůj život, dožil se krásného věku a zaslouží si důstojně odejít. Jeho utrpení prodlužuješ hlavně z ohleduplnosti k sobě, bude se ti stýskat, bude ti chybět, ale nenech ho dlouho trápit... Co víc si může štastný pes přát, než prožít život vedle milujícího člověka a usnout mu v náruči navždy. Kolika psům osud dopřeje takové štěstí?
doplněno 29.08.12 15:48:Eutanazie je něco, o čem člověk většinou neví, co si myslet,ale je lepší být na ni připraven, ještě než je aktuální. Je to jednoduchá, bezbolestná procedura, kterou veterinář provede, když se rozhodnete, že je čas. Pes pak zemře klidně a důstojně.Někteří chovatelé psů pohlížejí na eutanazii jako na největší dar, který můžete svému psovi poskytnout. Avšak je pochopitelné, že dát k ní pokyn, když přijde čas, je velmi těžké a stresující. Klíčovou otázkou každého majitele domácího zvířete musí být, že se zeptá sám sebe, zda jeho milovaný tvor má ještě svou důstojnost, netrpí stálou bolestí a žije kvalitní život. Udělejte, co považujete za nejlepší pro něj.
Zažívám to samé, mému pejskovi selhávají ledviny, pokude do zítra nezabere infuze, tak mu dopřeji bezbolestný odchod, je to hrozné, vůbec nevím jak se s tím zvládnu vyrovnat, mám ho 12 let...
Infuze zabraly tak napůl, pořád doufám v zázrak, veterinář říkal at počkáme, je to tak těžké, jsem úplně na dně a zoufalá
Naděje umírá naposledy.Infuze zabraly alespoň napůl,ale zabraly,prostě to třeba trvá jen déle,než zaberou úplně.Váš pejsek bojuje,je moc statečný.Držím všechny pacinky a vy určitě napište,jak to vypadá.
doplněno 30.08.12 10:11:Chápu vás,ta nejistota spojená ze strachem a bezmocností,nechcete aby muselo dojít na to nejhorší,ale ani nechcete,aby se trápil...ty samé pocity jsem měla já,když na tom moje foxteriérka byla moc špatně.
Je konec, veterinář řekl, že už se jen trápí, tak ho uspal. Strašně to bolí zítra ho pohřbíme na zahradě. Doufám že šel do psího nebíčka, byl to ten nejlepší a nejvěrnější přítel.
Cítím s vámi,stejnou bolest mám i já od 3.června 2012,bolí to,každou chvíli mám slzy v očích.Šel do psího nebíčka a možná si tam už dovádí s mojí Orkou,tam je už nic nebolí a jednou tam za nimi půjdeme i my,zase budeme spolu.Udělala jste pro něj vše, co se udělat dalo,to samé jsem udělala i já pro moji Orku,neohlížela jsem se nalevo,napravo nekoukala na mojí zoufalou finanční situaci a peníze všechny peníze bez jediného zaváhání dala na záchranu (za víkend přes 10tis.).
SMUTNÝ PŘÍBĚH ŠTĚŇÁTKA
Nepamatuji si moc o místě, kde jsem se narodil. Bylo to stísněné a tmavé místo a lidi si s námi nikdy nechodili hrát. Pamatuji si mámu a její měkkou srst, ale byla často nemocná a velmi hubená. Měla jen velmi málo mléka pro mě a mé bratry a sestry. Pamatuji si, že mnoho z nich umřelo a velmi mi chyběli.
Pamatuji si na den, kdy mě sebrali od mámy. Byl jsem velmi smutný a vystrašený, moje mléčné zuby sotva vyrostly a opravdu jsem ještě měl být u mámy, ale ona byla tolik nemocná a lidé stále říkali, že chtějí peníze a jde jim na nervy ten nepořádek, co já a moje sestra děláme. Tak nás dali do klece a vzali na neznámé místo. Jen nás dva. Tulili jsme se k sobě a byli jsme vystrašení; stále nás někdo nepřišel ani jen pohladit. Tolik nových objektů a zvuků a pachů! Jsme v obchodě, kde je tolik různých zvířat! Některá piští, jiné mňoukají, další pípají. Moje sestra a já jsme natlačení v malé klícce. Poslouchám tu i jiná štěňátka. Vidím lidi, kteří se na mě dívají, líbí se mi "malí lidé", děti, vypadají tak mile a směšně, jako kdyby si chtěli se mnou hrát. Celý den zůstáváme v malé klícce; někdy protivní lidé bouchnou do skla a vylekají nás. Často nás vyndají ven, aby nás ukázali lidem. Někteří jsou jemní, jiní nám způsobují bolest; vždy posloucháme "ach, jaká jsou rozkošná, chtěl bych jedno!"ale nikdy si nás nikdo nevezme. Moje sestra umřela minulou noc, když bylo v obchodě tma. Položil jsem si hlavu na její jemnou kožešinu a cítil jsem, jak život uniká z jejího malého hubeného těla. Slyšel jsem je hovořit, že byla nemocná a že by mě měli prodat za sníženou cenu, abych co nejrychleji opustil obchod. Myslím, že moje tenké zavytí bylo jediným projevem smutku nad mojí sestrou, protože její tělo ráno vyndali ven z klícky a zakopali.
Dnes přišla jedna rodina a koupila si mě! Och, štastný den! Je to milá rodina. Opravdu, opravdu mě chtějí! Koupili mi misku a krmivo a malé děvčátko mě drží něžně v náručí. Mám ji tak rád! Mamka a tatka říkají, že jsem milé a dobré štěně! Dostal jsem jméno Angel, čili Andílek. Rád olizuji moje nové lidi. Rodina se o mě vzorně stará, mají mě rádi a jsou něžní a milí. Jemně mě učí, co je správné a co ne, dávají mi dobré jídlo a hodně lásky. Snažím se hodně zavděčit těmto úžasným lidem. Mám velmi rád malé děvčátko a rád si s ním hraji a honím. Dnes jsem byl u veterináře. Bylo to zvláštní místo a já jsem se bál. Dostal jsem nějaké injekce, ale moje nejlepší kamarádka, malé děvčátko, mě jemně držela a říkala, že to bude v pořádku. Tak jsem se utišil. Veterinář musel povědět něco smutného mojí milované rodině, nebot vypadali strašně neštastní. Zaslechl jsem něco jako "silná Dysplazie kloubů"a něco o mém srdci. Slyšel jsem veterináře zašeptat o "množitelích"a že moje rodiče určitě nebyli testovaní. Nevím, co to všecko znamená, ale bolí mě vidět mojí rodinu takovou smutnou. Ale stále mě milují a já je mám stále velice rád. Už mám 6 měsíců. Venku, kde jsou jiná štěňátka silná a bláznivá, mě hrozně bolí jen se pohnout. Bolest nikdy nepřestává. Bolí mě běhat a hrát si s mým milovaným děvčátkem, a těžko se mi dýchá. Snažím se ze všech sil být silným štěňátkem, jakým by jsem měl být, ale je to tak těžké! Láme mi srdce, když vidím děvčátko tak smutné a když poslouchám mamku a tatku hovořit, že "asi nastal ten čas".
Několikrát jsem byl na tom místě u veterináře a zprávy nikdy nebyly dobré. Vždy hovořil o "dědičných problémech". Já přece chci jen cítit teplé slunečné paprsky a běhat, hrát si a tulit se k mé rodině. Minulá noc byla nejhorší. Bolest byla mou stálou společnicí. Teď mě už bolí se i postavit a napít se. Chci se postavit, ale můžu jen skučet bolestí. Vzali mě naposledy do auta. Všichni jsou tolik smutní a já nevím proč. Byl jsem zlý? Snažil jsem se být dobrý a mít všechny rád; co jsem udělal špatně? Och, jen kdyby ta bolest pominula! Kdybych jen mohl osušit slzy mého děvčátka! Vystrčím jazyk, abych jí olízl ruku, ale můžu jen zaskučet bolestí. Stůl u veterináře je tak studený. Tak moc se bojím. Všichni lidé mě objímají a hladí. Pláčí do mého kožíšku. Cítím jejich lásku a smutek. Podařilo se mi jemně olíznout jejich ruce. Ani veterinář nevypadá dnes tak přísně. Je jemný a cítím jakousi úlevu. Děvčátko mě něžně drží a já jí děkuji za všechnu lásku, co mi dala. Cítím jemné píchnutí v přední pacce. Bolest začíná ustupovat. Cítím jak na mě přichází pokoj. Teď jí můžu něžně olízat ruku. Začínám vidět sny, vidím přicházet mojí mámu a mé bratry a sestry na vzdáleném zeleném místě. Praví, že tam není bolest, jen pokoj a štěstí. Dávám mé rodině sbohem jediným způsobem, jakým umím - slabím zavrtěním ocásku a přitulením se. Doufal jsem, že s nimi strávím moc, moc měsíců, ale nebylo mi to souzené. "Víte", řekl veterinář, "štěňátka v Pet-shopech nepochází od etických chovatelů". Bolest teď ustává a já vím, že přejde mnoho let, než svou milovanou rodinu zase uvidím. Kdyby se to jen bylo všecko odehrálo jinak!
Konec
Z anglického originálu (An Unnamed Story) přeložila Ing. Lotta Blaškovičová
Tento smutný příběh se může kopírovat a publikovat v naději, že to zastaví neetické "chovatele"a ty, co chovají jen pro peníze.
carovani.cz/...
Čeká to každého kdo ma doma pejska. je dobré se na to připravit. Vše jednou začíná a končí. Je to koleběh života. Až tu jednou nebudu náš pejsek, budu vědět, že odpočívá v pokoji a je stále se mnou v mém srdci.
Ahoj,píšu sem pro všechny,kdo jste sem psali o odchodech svých pejsků,četla jsem všechno dojatá.A protože patřím mezi Vás a taky mi odešel pejsek,nedokážu se s tím vyrovnat,třebaže měl už věk a problémy.Zajímalo by mně jak Vy všichni,co jste sem psali ,jste se po té době od odchodu svých pejsků s tím smířili,případně jestli si pořídili nového pejska.Jana
Když jsme pochovali našeho dvouletého pejska, kterého nám před očima porazilo auto, neviděli jsme přes slzy vůbec nic. Do 10 dnů jsme si přivezli z útulku narozené štěňátko, které bylo i se svými sourozenci vyhozené s krabicí v popelnici. Od té doby ho máme 8 a1/2 roku. už ho postihly nemoci, jako cukrovka, Cushingův syndrom a je úplně slepý. Ale na našeho pochovaného "Šerynka" nezapomeneme nikdy. - pt
Milí přátelé, mám obrovskou bolest v srdi. Bohužel došlo na našeho Pupíčka. Už odešel do psího nebíčka. Zase měl průjem a nežral několik dní. Po zralé úvaze, jsme došli k rozhodnutí poskytnout mu poslední službu. Měl Cushinkův syndrom, cukrovku a byl slepý. Příliš se projevovaly příznaky nemoci, čůral krev a byl smutný. Dnes dopoledne mu dotlouklo srdíčko navždy. Zatím máme velký smutek, vidím, že žádné věci nemají v životě smysl, jen živý tvor. Život je vzácný dar, pak už není nic, jen pusto a prázdno. Vaše pt.
Ahoj nutte, i já vím přesně jak ti je. Já jsem přišla o našeho nejlepšího kamaráda 10.11.Museli jsme ho nechat uspat 3. den, kdy byl hospitalizovaný na veterině kvůli selhání ledvin. Co se stalo nevíme, nechtěli jsme pitvu, aby do něho řezali a pak by ho navíc odvezli do kafilérie, protože po pitvě se již zvířata majitelům nevracejí.Buď to mohlo být chronické, otrava nebo infekce. Teď to ještě nejsou ani 2 týdny, co spinká u nás na zahradě. Byli jsme s ním v jeho posledních chvílích, brečeli jsme oba a já brečím stále ve dne i v noci. Prostě se mi o něm zdá, jak jsme spolu řádili, hráli si, mazlili se... a najednou tu není...a nebude.Nemůžu se podívat z okna, jít na zahradu, ven na procházku, prostě nikam - všude ho vidím. Najednou tam je jen ta strašná prázdnota a hrobové ticho.Nemůžu a nechci zapomenout. Byl to náš miláček, kamarád, naše dítě. Taky si pořád vyčítám, jestli jsme pro něho nemohli udělat víc. Na veterinu jsme ho odvezli okamžitě, jakmile jsem viděla, že je mu zle. Dostával infuze s mnoha léky, dělali mu testy a vyšetření, ale stav se nelepšil, nakonec se i zhoršilo jeho dýchání. Doufali jsme, až do poslední chvilky jsme doufali, že ta miniaturní jiskřička naděje, která snad byla, rozsvítí znovu světlo jeho života. Chtěli jsme se o našeho maroda postarat i doma, ačkoliv bydlel celoročně venku a doma moc nevydržel. Už jsme mu vymysleli místečko, kde by spinkal, tak aby mu nebylo horko ani zima, byli připraveni na to, že by možná doživotně bral léky. 10.11. však jiskřička definitivně vyhasla. Myslím na něj pořád, bolí to jako čert, zapomenout nechci, jen doufám, že čas ty slzy alespoň trochu osuší a já si navždy uchovám jen ty nádherné vzpomínky, které mám zamčené ve svém srdci. Těším se a věřím, že se spolu zase jednou všichni setkáme.
I u Vás to tak určitě bude, setkáte se, neboj! A hlavně na Peginku nikdy NEZAPOMEŇ!
nut, nové štěně, to není zrada. Pokud vám Peginka zůstane v hlavě a v srdci a pokud budete vědět, že jste jí udělal život pěkný, je to prostě jen život. Eimince přeji krásný život s vámi
doplněno 06.12.12 07:15:Týýý jo. Teď teprve naskočila fotka. Toto je ale nááádherná psina. Bude jí plný dvůr a plný barák :D
Záplata na bolest je zase nový kamarád-ANO JE TO TAK!Takových smutných očí,které čekají a vyhlížejí skrze mříže v útulkách je SPOUSTA,opravdu velké DÍK těm co se rozhodnou o takové zvířátko starat.Přála bych to všem zvířátkům ,aby zažili na tom světě taky pohlazení a vlídné slovo a ted je na to třeba vhodná doba...udělejte radost sobě i zase nějaké němé tváři...=
Už je to 4. týden, co jsem ztratila svého pejska Benečka. Měla jsem ho od první třídy a prožil semnou krásných 14,5 let. Tatka ho našel ve vlaku jako opuštěné štěňátko. A jen co jsem ho uviděla, už byl náš. Byl to skvělý přítel. Nevěřím, že se vztah, který jsme spolu měli, dá ještě někdy opakovat. O to hůř to prožívám. Ta představa, že už tu opravdu není a nikdy nebude, je tolik bolestivá. Truchlím, jen když jsem sama, protože mi všichni říkají, že to byl jen pes a na světě se dějí bolestivější věci a co měli dělat lidé ve válce. I přesto, že mají pravdu a sama si to snažím vysvětlit jeho věkem a že prožil krásný život, tak to bolest netlumí po celý den. Vždy přijde znovu to uvědomění, že tu fakt není a že na svůj věk si ho lidé pletli se štěnětem a že tu mohl být ještě i léta. Třetím rokem studuji na VŠ, což zamenalo pro oba obrovský bod zlomu. Musela a stále musím jezdit na 5 dní v týdnu do školy a vzít si ho s sebou nebylo možné. A tak jsme vždy v neděli prožívali to smutné loučení u dveří, jak na mě smutně koukal a mě tolik žralo svědomí. Nejvíc jsem se bála, že jednou přijedu domů a on už tu nebude. A bohužel přesně to se právě ten osudný pátek stalo. Po příjezdu domů jsem na něj pískla u dveří, že ho zajdu vyvenčit a nic. Pak mě mamka zavolala dovnitř a já už věděla, co mi chce říct. Benečka zajelo v poledne auto. Už jsem ho nestihla živého. Alespoň s tělíčkem jsem se mohla rozloučit a společně ho pochovat. Naposledy jsem ho viděla živého tam, kde nás to rozdělilo. V autě, když mě tatka vezl na nádraží a on seděl dole u mých nohou. Znovu se tak smutně podíval, že ho nemůžu vzít s sebou. No kdo mohl v první třídě tušit, že jednou budu někam jezdit. Snad mi svědomí jednou odpustí.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.