Zemřel pes - jak se s tím smířit?

Pomoc je jednoduchá, vzit si nového pejska. A když si vezme pejska z utůlku tak ten ji bude vděčný nadosmrti.

Je mi také 63 let, a koncem loňského roku jsem také musela nechat uspat moji Zuzanku. Psy chovám už přes 40 let a tak jsem si opakovaně ověřila, že nejlepší lék na tohle trápení je - co nejdřív si pořídit "náhradu". V posledních letech si zásadně vybírám své nové lásky zásadně z útulků - malé fenečky - nejlépe ještě štěňátka. Fenečky proto, že je s nimi lepší pořízení a se štěňátky se sžijete ve velmi krátké době a ono se přizpůsobí Vám a ne naopak, jak by to bylo u pejska nebo už staršího. Jedinou "nevýhodou" pejsků z útulku je to, že jsou to pak celoživotní závisláci - nesmíte bez nich dělat nic, u čeho by nebyli osobně přítomni (nejlépe i na WC) - promiňte. Takže - když jste se ujala této záslužné akce - na netu si najděte psí útulky - buď v okolí nebo, máte-li auto - i dál a klikejte a klikejte. Uvidíte, kolik nových miláčků čeká jen na Vaši přítelkyni (a třeba i na Vás).

Nebo si zavolejte a ptejte se, někteří pejsci jsou třeba ještě v karanténě a neobjeví se v nabídce.

Oběma vám držím palce a nečekejte - trápení přejde v momentě, kdy paní poprvé šlápne do nějakého nadělení nebo poprvé zašustí pytlíkem - já to moc dobře znám!

Nejlepší pomoc kamarádce asi bude, když ji doprovodíte do nejbližšího útulku a pomůžete jí vybrat novou fenku, kterou někdo opustil a nebo se už o ní nemůže postarat. Jedině tak se zbaví výčitek a poskytne domov tomu, kdo si toho bude neskutečně vážit. To se jistě projeví v jejich vztahu. Pejskové mají skutečně jedinečný dar - oni se skutečně dokáží odvděčit. Sama jsem to poznala u Ajaxe, kterého jsem sebrala sklářům málem z pekáče. A shodou okolností to bylo den poté, kdy jsem musela podobně nechat utratit našeho Arexe. Ona bude možná tvrdit, že už žádného psa nechce - nenechte se odradit a přesvědčte ji.

Tak to jsme se opravdu shodli na nejlepším řešení.

saletka1, tímhle si musí nakonec projít každý pejskař. To spraví čas. Je to o smíření se se ztrátou milovaného zvířátka. Bude na něj stále vzpomínat, i když časem už nebude tak přecitlivělá na tyhle vzpomínky. Vysvětle jí, že mu zařídila krásný život, že se měl u ní hezky. Že psi umírají dříve než lidé. S tím musí každý , kdo si pořídit pejska počítat. Možná, že by ji pomohlo aby si vzala z útulku nějakého staršího pejska, který jí bude za domov vděčný a svoje poslední roky prožije v klidu a s láskou člověka. Všechno tohle jí vrátí zpět svojí psí láskou. Samozřejmě bude jiný, nežli ten , který ji opustil. Každý pejsek je jiný. Ale bude srovnávat a víc rozumně uvažovat a netrápit se. A pejsek bude neskonale vděčný. Ale musí počítat, že i za tuhle věnovanou lásku zase jednou zaplatí ...Karina

Zdravím saletko.Já bych kamarádce pořídila nové štěně.když byly moje děti malé,měly jsme českého horského psa.v pěti letech se mu ze zahrady podařilo utéct a přejelo ho auto.bylo to hrozné a já řvala půl roku jak želva.zařekla jsem se,že už domů nechci žádné zvíře,abych toto znovu nemusela prožít.před 3 lety si dcera (dnes už dospělá) pořídila cane corso.je to neuvěřitelnej mazel.a mě se už teď derou slzy do očí,když si vzpomenu,až se o mě nebude otírat jeho uslintaná tlama,nebudu mít modřiny,když mě plácne tlapou,škrábance po rukách a rozdrcené prsty na nohách,když se kolem motá šlápne mi na nohu.Kdo psa nemá,tak to nepochopí.Je to člen rodiny...chce to čas,nebo nového pejska.

taky sem přišla o svou kamarádků psí,nejhodnějšího a nejchytřejšího pejska pod sluncem.Bohužel umřela tragicky a já věděla že bez psa to prostě už nejde.Tak sem si pořídila druhou feňuli,je taky moc hodná a chytrá,ale srovnávat to nejde,každý se s tím vyrovnává po svém,ale nejlepší řešení je tohle myslím,i když občas i ted si vzpomenu a pobrečím si.pořidte nového pejska a zase budete mít radost ze života.

Mila saletko1,moc dobre vim jak je tve kamaradce,ja behem 1 roku prisla o 2 pejsky.Dasu ktera mela skoro 18 let jsem musela nechat utratit,zacala se zavodnovat a uz nemohla dychat a uz me ocima prosila,at uz to skoncim.ja ze slzami v ocich musela.Asi za 4 mesice nez jsem se z toho nejhorsiho vzpamatovala jsem si koupila v unoru stenatko, jorksiri holcicku ,delala mi radost,takovej prcek malej.Bylo to v srpnu.Nekdo mi ji otravil.Ten nekdo byla nejaka lidska svine,ktera zavidela,ze mi beha po dvore takova mala krasavice.Mam urcite podezreni,ale bohuzel jsem ji za ruku nechytla.Doktor delal co mohl,ale bohuzel,neprezila to.I proto,ze byla moc malicka,nemela ani kilo.V noci umrela.Byla jsem s ni az do konce na veterine.A nepreju nikomu ten pohled na otravene,umirajici 7 mesicni stenatko.Dodnes to mam pred ocima.Jak toto muze udelat clovek.Mam obe psi holcicky pochovany na zahrade. Ja si zivot bez maliho chlupacka nedovedu predstavit.U nas na vesnici si jedna pani s malima detma koupila taky jorksirku stenatko,pote zjistila,ze deti jsou alergicke tak zakazovala detem si se stenatkem hrat,jako kdyby to stene za to mohlo.Bila ho.A deti po vzoru sve maminky ho taky bili,byla jsem svedkem,jak holcicka vztekla,prastila dverma a stenatko mezi dvermi.A stenatko spadlo a nehejbalo se.Tak jsem ho odvezla na veterinu a tam ho doktor vzkrisil,melo tezky otres mozku a jine zastarale rany a podlitiny.A maminka tech deticek jeste rekla ze s tim nadelam,ze by se z toho dostalo i bez doktora.tak jsem se rozhodla,ze stenatko vykoupim,napred pani nechtela a deticky rvali,ze ho nedaji,ze ho maji rady.No to jsem vydela,jak ho meli radi,ale jak vydela penize tak prikyvla.Tak jsem ji dala jeste vic,nez za stenatko dala.A tak mi doma pobiha psi holcicka.Samozrejme,ze mi nenahradi tu prvni,nebot kazdy pejsek je jiny.A jsem moc rada,ze ji mam.Saletko,at si tva kamaradka poridi pejska,uvidis,ze prestane plakat a prijde na jine myslenky.Ja to vim podle sebe.

Tak jsem také přišla o fenečku jezevčíka,měla 12 let a už rok zápasila s metastázemí velikosti citronu na cecíkách.Tak veterinář navrhl operaci ale oslabené srdíčko to nevydrželo a umřela mu na stole.Byl snad smutnější jako já.Ale u mě stesk a výčitky přišli až na večer,kdy si ke mě na křeslo nepřišla sednout.Taky jsem si hubovala,vyčítala-ale vím že jsem to myslela dobře.A tak začalo shánění nového jezevčíka,který nám naši péči a lásku opět s láskou vrací.Bez pejska by nám bylo smutno a těžko,je to prostě člen rodiny.

Když jsem po 10ti letech přišla o Andyho, brečela jsem a brečela. Dokud mě děti nezahnaly k chovateli pro nového pejska. A když jsem po 15ti letech přišla i o ni, vypadalo to, po 3 týdnech, že to sama nezvládnu, že mi bude muset pomoci psycholog. Naštěstí mi dcera našla inzerát a donutila mě zavolat na štěně. A než jsem se stihla nadechnout, ještě ten večer mi Dorotku přivezli. Chovala jsem ji a plakala jsem, protože jsem měla pocit, že Bubu zrazuji. Ale pak jsem si uvědomila, že Bubu měla se mnou a já s ní krásný a dlouhý život a že na ni nikdy nezapomenu. Tak jako jsem nikdy nezapomněla na Andyho. Kdo to říká? Francouzi? Zemřel král, at žije král!

Dobrý den. Všechno jednou přebolí. Já jsem toto také zažila, také jsem nesla svého pejska k veteřináři na utracení, jelikož byl vážně nemocen. Většina pejskařů vám poví, že nejlepší je pořidit si psa nového. Ve věku vaší kamarádky by to snad ještě šlo... pořídit si nové štěňátko. Ona totiž prožívá to, co prožívají lidé při odchodu někoho, koho měli moc rádi. A je jedno, jestli je to člověk nebo pes, pokud ten pes byl pro vaší kamarádku velikým kamarádem. Každý odchod musí člověk obrečet, musí popustit uzdu smutku, slzami ten smutek ze sebe dostat. Ale nemělo by to trvat nepřiměřeně dlouho, aby se dotyčný nedostal do velikých depresí.

Jedná má známá by si chtěla pořídit nějaké zvířátko,jenže ,jak mi řekla,si nedokáže představit,že jí jednou to zvíře zemře.Já jí na to říkal,že to k tomu patří.Nic není zadarmo. Pořiďte jí nového pejska a ono jí to přejde až bude mít starosti s jeho loužičkami...(My jsme injekcí pohřbili,už dvě kočky a jednoho pejska.Je to mnohem lepší,než je nechat úpět bolestí.)

gabriela-amazonka.cz/...

Není správné naříkat a truchlit,vždyt takto jde život.Po naší Vlkodavce jsme také smutnili,ale předem dostala kamarádku,když se život nachyloval a dnes spočívá pod starým dubem a dvě její následovnice běhají okolo.

JABRAKA

U sousedů za plotem má hrob s křížem i jejich Cézar.

JB

Ahoj Saletko... pokud si Vaše přítelkyně nechce pořídit pejska nového, proč ji nevezmete "na výlet" do nějaké chovatelské stanice? Jestli má pejsky ráda, určitě malému roztomilému štěňátku neodolá... a když se o něj bude starat, pomalu jí radost z nového pejska odplaví smutek ze ztráty minulého.. Zní to ošklivě, vyměnit jednoho psa za druhého, ale opravdu je to účinné. Těsně před tím, než jsem se narodila, si rodiče pořídili štěňátko dalmatýna... Já a flekatá Sára jsme byli jako sestry, rostly jsme spolu a dováděli na zahrádce.. A když mi bylo 10, umřela.. rodiče mě na to připravovali skoro dva roky, protože vždy zhubla skoro na polovinu váhy a vypadala zle.. několikrát se jí podařilo se z toho dostat a já věřila, že se jí to podaří znovu.. nepodařilo, samozřejmě.. Ještě rok po její smrti se mi zdály sny, jak jí najdu v její boudě zase živou.. Táta na tom byl podobně, chodil za mnou, když jsem seděla u jejího hrobečku.. Pak sme si v útulku vyhlédly nového pejska, ale mamča zakázala... bála se bojového plemena, zvášt když mi bylo 11.. A pak se sama zamilovala do štěňátka.. byl to oříšek a hned ten den jsme ho koupili... už je mu 6 let a je to největší zlobilo, jaké znám.. Každopádně na Sáru vzpomínáme víc než dost, nyní už jen s úsměvem.. Nový pejsek všem přináší radost, která dělá život hezčím.. Kamarádce by to určitě pomohlo stejně tak, jako kdysi celé naší rodině.. Držím palečky, aby se kamarádka přestane brzy trápit!

Dobrý den,

musím Vám napsat,protože je mi paní moc líto.Tuto situaci mám za sebou a můžu Vám říct,že je to opravdu strašná

situace a obrovská citová rána,protože se psem žijete spoustu let,je to přítel,kamarád,člen rodiny...Když mi umřela

fenka,byla jsem bolestí pološílená,oplakávala jsem ji opravdu jak člověka..je to už 8 let,a dodnes,i když mám už dávno

novou,když na ni myslím/a je to často/,kapou mi slzy..milovala jsem ji.Plno lidí tvrdí,že nejlepší náplast na tuto bolest

je hned si pořídit nového psa.Je to ale u každého jinak..Já jsem na tom byla asi jako Vaše kamarádka,čím to bylo déle,

tím mi bylo hůř,brečela jsem pořád,pomyšlení na nového psa bylo úplně nesmyslné..odešla mi v únoru 2003..až teprve

někdy v srpnu jsem se dala trochu dohromady,hlavou jsem už toužila mít zase svoje chlupatý štěstí,srdce ale stále

odmítalo.Dospěla jsem do stádia,že jsem doma za záclonou pozorovala lidi jak venčí svoje miláčky,jak je hladí...skoro

mi to srdce rvalo,úplně jsem jim v dobrém slova smyslu záviděla,že oni své miláčky mají a brečela jsem,že já už nemám

nic.Pořád jsem slyšela cvakat drápky o podlahu,kroky...pak přišel začátek října a já našla v novinách inzerát,že se prodají

štěňata bassetů,a to už jsem byla zralá na nového psa,už jsem chtěla a mohla,srdcem i hlavou...od té doby máme zase

svoje chlupaté štěstí.Jakmile jednou člověk má psa,miluje ho,je štastný,většinou už velmi těžko dokáže žít bez psa.Paní

to musí přebolet,musí to překonat,ale sama,bohužel jí nikdo pomoct v její bolesti nemůže.Kdo psa neměl a nemá,chápe

to jinak..Myslím,že se vše srovná,ale chce to čas..delší čas.Rozhodně ji alespoň přesvědčte/nevím,co psovi bylo/,ale jistě

měl velké problémy,pochopila jsem,že ho musela dát utratit,že to bylo naprosto nutné,protože ten konec byl neodvratný,že

udělal jen dobře.Já znám jednu psí modlitbu a tam se píše,a je to svatá pravda...můj pane,až přijde můj konec ,dopřej mi

milosrdnou injekci..za to jak jsem tě celý život miloval a věrně ti sloužil si ji zasloužím.Přeji Vám,at je kamarádce aspoň

trochu líp..jste hodná,moc jí pomáháte,vydržte to,já vím,že posloucháte teď pořád dokola to samé,ale možná jste jediná,

koho teď má.Víte,člověk musí udělat co musí,vždy to způsobí bolest.Útěchou je,že ten pes nikdy nepřemýšlí o svém konci,

A jeho pán musí najít v sobě tu velikou sílu a musí dokázat zvládnout to rozhodnutí a dopřát pejskovi bezbolestnou smrt

milosrdnou uspávací injekcí.Zaslouží si netrpět,za všechnu lásku,radost a bezmeznou oddanost,kterou svému pánovi celý

život dával... Pozdravujte kamarádku,zas to bude dobrý,za čas...to pozná sama. Eva

Při čtení příspěvků jsem si pobrečela. Před dvěmi lety mi umřela moje kokršpanělka-moc jsme si užily Jizerské hory, jezdila se mnou i do práce-byla jsem stavbyvedoucí na venkovních stavbách. Byly jsme na sebe hodně navěšené..Při nástupu do firem jsem si domlouvala ne výši platu, ale že se mnou může být v práci pejsek. Oplakávala jsem ji dva roky-novou fenečku si chci pořídit, až budu v důchodu ( za 4 roky)-teď jsem v kanceláři, kde mi šéf zakázal mít pejska. Před rokem se mi do paneláku ( 5.patro) vnutil toulavý 1/2 roční kocour. Není to sice pejsek, ale přeci jenom má jednou za den mazlící rituál, pouštím ho ven, rád se vrací. Myslím, že mě ze smutnění dostal. Dnes si myslím, že jsem si měla pořídit ihned zvířátko-pejska nebo kočičku, zbytečně jsem se trápila a obviňovala. Držím Vám palce Borka