Nejste přihlášen/a.
Dobrý den,
mám dotaz máme doma 2 letou fenku bígla. Vzali jsme si ji jako roční a myslím že je u nás spokojená. Má velkou zahradu, snažíme se jí věnovat, chodím s ní na cvičák..procházky..hrajeme si..Hlavní páníček jsem pro ni já. Na cvičák i větší procento aktivit s ní dělám já.. Musela jsem teď na měsíc odjet do lázní a strašně mě překvapila..vykolejila její reakce když jsem se vrátila.Čekala jsem bouřlivé přivítání. A ono nic! Jen mě tak trošku oblízla a konec víc šla přivítat manžela který s ní celý ten měsíc byl.Dokonce mě první 2 dny po návratu z práce nevítala prostě jen donesla hračku stylem " Když už jsi tady tak mi teda házej"..až třetí ten mě přivítala tak jako dřív.. Co si o tom celém mám myslet? Jak to psi mají? Zradila jsem nějak její důvěru nebo tak?
No já bych řekla, že jste důvěru neztratila, fenečka byla jednoduše uražená. :D Já to vidím na našich psech, rozeznají kdo a na jak dlouho odchází. Třeba když k nám přijede babička, to je jednou za cca 1/4 roku, tak jí vítají jako ani nás ne. Tobiášek si před ní dokonce stoupne a chvíli dlouze vyje a poštěkává, vrtíc při tom ocáskem. Prostě jí vynadá, kde byla tak dlouho a že se mu stýskalo. :D Zato naše dcera, když odjede někam na prázdniny na delší dobu, tak s ní pak pejsci taky třeba 2 dny nemluví. A doopravdy vidím v jejich hubičkách ohromnou uraženost. :D Dost okatě jí to dávají "sežrat".
Opustila jste smecku, tohle chovani je pomerne bezne. Ne kazdy pes tak musi reagovat, ale neni to nic vyjimecneho. Musite si znovuprijeti "zaslouzit", nebojte, za par dni bude vsechno jako driv
No já z toho byla taky šíleně smutná. Přemýšlela jsem že se urazila..ale myslela jsem si že psi se neumí urazit.. že to je lidská vlastnost.. Takže fakt jo? To teda koukám..ale jo už je všechno jako před tím trvalo to 3 dny a už mě vítá, ňuňá se se mnou..prostě je všechno jako dřív
Jéje, a jak se umí urazit. Oni mají hromadu našich vlastností, nebo my jejich? Tot otázka. Třeba zlomyslnost. Dcera šla s Tobiáškem na procházku, on se hrozně těšil, ale ona se zapovídala s kamarádkou. Patrně dlouhou dobu, protože jí Tobiáš počůral nohu. Nikdy nikomu to neudělal, musela ho hodně naštvat.
Žárlivost hladím Maxíka a někdy se ho Tobín snaží vytlačit, hrne se mi pod ruku, pěkně před Maxíka.
Chamtivost klasika našeho Maxíka. Koupím dvě kostičky, úplně stejné, pro oba psy. Po půl hodince nejdýl, vidím Tobiáška, jak hledá svojí kostičku a už vím, kde hledat. Maxík si kouše tu svojí a na té Tobiáškově leží.
... takhle můžu pokračovat donekonečna.
Jéé to je sranda To mi připomíná tu naši obludku. Zrovna včera jsme si říkali že to potouchlice největší zkouší co vydržíme..a ještě se nám v duchu směje.. Takové to bíglí "Já vím že chceš abych přišla ale mě se zrovna teď nechce a co jako z toho asi budu mít?" O žárlivosti bych taky mohla psát.. byl u nás soused a bavili jsme se s ním přes plot..nevěnovali jsme jí pozornost.. a najednou vidím jak nese moje krásné nové boty ven schválně tak abych je viděla a čeká co bude (ona si normálně bot nevšímá! a navíc musela poznat že jsou to ty nové že kvůli nějakým starým křápům bych jen máchla rukou tak si kousej)...
Pejsci jsou hrozní.. I tím, jak si jsou podobní. Tohle dělal Tobiášek jako štěně, přesně věděl, kterou věc ukrást ze stolu, kvůli které ho budeme honit. Třeba papírové kapesníčky a to ještě když jsem dělala jako že nic nevidím, o ničem nevím, tak si přede mě stoupl s těmi kapesníčky v tlamce a provokativně pohazoval hlavou..Jakože "hele co mám chacha".
Ještě lepší je mít dva psy a pozorovat je. To si Maxík chce hrát, Tobín dělá že spí, protože jemu se nechce. Maxík mu začne nosit hračky, sranda je, že když Tobín nereaguje, tak mu hračku schválně hodí na hlavu. Když ani to nepomůže, tak se Maxík připlíží a kousne ho do ucha. No a honička je hned.
mě přivedl manžel po 2měsících naší šeltii do nemocnice a Nik se mohl zbláznit jakou měl radost. Pokud jsme ho nechávali u dědy na chalupě a odjeli na dovolenou, vždy jsme se mu omlouvali a vysvětlovali ale po návratu s náma nemluvil nejméně hodinu.
mařenko, já s nim i telefonovala, takový jsem byla magor a než se našla sestra co večer dělala, že nevidí, chvilku trvalo. Všechny spolupacientky a leželo nás na pokoji 5 byly nadšené. Osobně si myslím,že ba to mělo být normálně povoleno.
Mělo. Všude se chlubí canisterapií, jak to pomáhá a kdesi cosi, ale pak k lidem vlastního pejska nepustí. To je postavené na hlavu. Když jsem si brávala Tobiáška do práce - do nemocnice, tak dělal zázraky. Bylo to, jako by ty lidičky bez života někdo polil živou vodou.
Jednou, když jsem se vrátila z nemocnice, moje Bubu udělala totéž a trvalo to ještě druhý den. Brečela jsem. A pak jsme potkaly venku štěně a já jsem ho oslovila tónem, který patřil jen Bubu a navíc, pohladila jsem ho! Tož toto byl cirkus! Vypadalo to, že fenečka štěně zabije. A bylo po "nemluvení" A pak za mnou chodila i na záchod. :DVůbec nic si z toho nedělejte. Je to jako u lidí. Někdo je rezervovaný, emoce nedává najevo a někdo emocemi jen srší a taky s vámi nemluví. Uražená. A teď, když chci Dorotku přilákat, zaujmout ji, protože mám pocit, že ji hlídám já a ne ona mě, dřepnu si zády k ní a spustím: "No co to tady přišlo. Jé, ty jsi ale krásný " takovým tím mazlivým hlasem, kterým mluvím s ní. A psina v momentě je u mě a pak si mě velmi dlouho hlídá. :D Protože čí je to paní, kdo si ji našel!? Že jo!
Děkuju za uklidnění..
já se fakt bála jeslti jí ten měsíc nezpůsobil nějaké trauma..psychické..protože manžel jak jsem byla pryč tak na ni neměl moc času za celou dobu ji vzal 2x na prochajdu..a ani ne každý den si s ní pohrál..někdy jí hlídala tchýně..no prostě měla to prdelka těžký.Když jsem se vrátila tak byla ve stavu že jak člověk zalezl do baráku tak seděla před domem a vyštěkávala a vyštěkávala (něco stylem "Pojďte si se mnou hrát já sem tu venku úúúplně sama"). Ještě by mě zajímalo jeslti by to bylo jiné kdybych se s ní rozloučila.. Když jsem brzo ráno odjížděla tak spala...takže jsem se s ní nerozloučila..
Jak už psali kolegové přede mnou. Nejedná se o nic vážného, jen o "uraženou ještinost".
Máme doma dvě fenky a vím jak to vypadá, když zmizím z domu na hodinku a jak to vypadá, když se vrátíme z dovolené, kam nemohou jet s námi.
Po hodině by mne radostí "sežraly", po dvou týdnech jim skoro nestačím za pohled.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.